Medaile za budování železnice

Hamidiye-Hijaz Demiryolu Madalyasi


Je sice pravda, že z našeho evropského pohledu bylo Turecko poměrně zaostalou zemí bez rozvinuté infrastruktury. Evropské země, ale především velmoci celkem pochopitelně měli zájem o investice a celkové ekonomické i vojenské proniknutí do této oblasti, ale to by snad na úvod stačilo. Největší zájem a nejlepší podmínky však překvapivě poskytli Němci a tak budování železniční sítě bylo zcela v jejich režii. Peníze na další prostředky výstavby to vše poskytlo Turecko, ale hlavním inženýrem a stavitelem byl Němec a další skupina specialistů z Německa. Turecko mimo jiné mělo zájem o to, aby existovalo spojení do Mekky a Mediny což bylo a je středisko muslimských věřících, ale pomohlo by to i k upevnění moci v rozsáhlých oblastech Osmanské říše, na území Arabského poloostrova a zde Němci sledovali své vlastní cíle, které dokázali v době Velké světové války 1914-18 prosadit a vojensky využít.

Avers:
Tuto medaili rozeznáme ihned tak říkajíc na první pohled, neb na přední straně je parní lokomotiva ve vavřínovém věnci a nad lokomotivou je tughra (Abdul Hamid II, 1876-1909)

Revers:
Na zadní straně je turecký nápis, bohužel zde více upřesnit nedokáži.

V horní části medaile je proražena malá dirka k upevnění závěsného kroužku na stuhu. Později jsou k medailím zhotoveny (privátně ) ozdobné závěsy.

Medaile byla založena ve třech stupních:
- niklová (slitina niklu a mědi) medaile, kterou můžeme najít na aukcích
-stříbrná medaile, která je již poměrně vzácnější
-zlatá medaile, která však patří mezi mimořádné a vzácné kusy

Jak jsme psali, železnici financovalo Turecko za přispění finančních darů (které mnohdy nebyly dobrovolné). Největší finanční dar poskytl iránský šah, ale i další formálně podřízení vůdci arabských kmenů.
Každý stupeň medaile měl určenou jinou stuhu. Stříbrné medaile nacházíme na zelené stuze, niklové na stuze červené. Jakou stuhu měla zlatá medaile neznají ano turečtí specialisté. Problematiky stuhy je v Turecku pro turecké faleristy ne až ta význačná, neb medaile se i privátně upravovali do ozdobných závěsu tak jak bylo v Osmanské říši modním zvykem.
V roce 1911 dozor na železnicí přebírá Turecké ministerstvo obrany a v době světové války je železnice velmi nepříjemná, především anglické armádě. Turecko, celkem bez problému zásobovalo své jednotky materiálem (logistika) a železnice se osvědčila. Anglická rozvědka se snažila o partyzánskou válku, financovala arabský osvobozenecký boj a to vše pod pláštíkem boje za svobodu utlačovaných národností (Arabů).
Železnice sice nebyla do světové války kompletně dokončena, ale i tak sehrála svoji roli především ve válce s Angličany. V těchto bojích se vyznamenala 14. peruť RFC (Royal Flying Corps), která měla za úkol ničit koleje a turecké vojáky.


Poznámka:
Plukovník Thomas Edward Lawrence, známý jako Lawrence z Arábie (16. srpna 1888, Tremadoc, Wales – 19. května 1935, Clouds Hill, Anglie) byl britský voják, cestovatel a arabista. Proslavil se jako organizátor arabského povstání proti Turecku v roce 1916.
Poznámka:
Využití železnice pro přepravu našich vojáků v Turecku:

„Většina rakouských vojáků, co tu byla, patřila k dělostřelectvu. Nejlepší kanóny na světě se totiž vyráběly v plzeňské škodovce. A tak s nimi Rakousko-uherská monarchie vypomáhala Turkům tady v Palestině,“ vysvětluje německý badatel Norbert Schwake, který žije od 60. let v izraelském Nazaretu. Zapomenutou historii vojáků, které 1. světová válka zavála ze Střední Evropy do Orientu, má v malíčku. Dnes tu pečuje o německé a rakouské hroby z té doby.

LITERATURA:
Z turecké armády do britského zajetí (Paseka 1995)

Nádherná medaile ve zlatě. Tyto medaile se udělovali především vysokým tureckým a německým stavitelům. Medaile se udělovala i v etuji

Vidíme zde i velmi pěknou medaili s klasikou, to jest dirka v medaili. Pro nás barbarské, v Turecku klasika.