Řád Takovského kříže
Napísal: Ned Feb 12, 2012 11:01 amOdoslané: St Okt 05, 2011 4:42 pm
Řád Takovského kříže
Orden Takovskog krsta
Takovský řád odvozuje svoje jméno od vesnice TAKOVO, která se nachází v rudnickém okrese, zhruba ve středu Srbska. V rudnické oblasti působil na počátku devatenáctého století jeden z předních bojovníků za srbskou svobodu a nezávislost, Miloš Obrenovič, potomní srbský dědičný kníže. Miloš se narodil 19. března 1780 v Dobrinji a byl původním povoláním rolník a snad i chovatel vepřů. Byl však zároveň i výtečným organizátorem a statečným vojákem, který na sebe upozornil na samém přelomu století, kdy Srbsko zahájilo pod vedením Jiřího Černého (Karadjordje) svůj velký národnostní zápas za jednotu a svobodu. Srbsko se snažilo odčinit krutou porážku na Kosově poli, kde 15. června 1389 padl i kníže Lazar Moravský (Vidov dan) Miloš Obrenovič byl však ve svém jednání daleko opatrnější než Jiří Karadjordje. Nešel do krajnosti, spoléhal se na diplomacii, úskok a lest. Proto se také v roce 1813 po porážce Jiřího dohodl s Turky a s jejich souhlasem vykonával funkci správce v kraji rudnickém a užickém. Když však v roce 1814 Turci opět zahájili represe proti menší vzpouře, rozhodl se Miloš přejít k otevřenému odporu a postavit se do čela povstání proti Vysoké Portě. Na palmovou neděli (15.května 1815) sešli se přední srbští bojovníci v obci Takovo a zde vyhlásil Turecku válku s cílem dosáhnout konečného vítězství a plné hospodářské, politické a kulturní samostatnosti. Toto shromáždění válečníků bylo předzvěstí potomného srbského parlamentu - Skupštiny.
Miloš Obrenovič
Na tomto shromáždění stařešinů a válečníků však chybí Jiří Karadjordje. Jeho zajímavá osobnost si zaslouží zmínku. Jiří Petrovič, zvaný Černý (z turečtiny Kara je černý a Djordje je Jiří) se narodil 21. prosince 1762, jako syn bohatého zemědělce. Za císaře Josefa II. bojoval v rakouských řadách u Bělehradu, kde se podílel na organizaci srbského dobrovolnického sboru (1787-1791). V roce 1804 vypuklo velké povstání proti Turkům a Jiří se stal jeho vůdcem. Podařilo se mu Turky zahnat až k Bělehradu, ale nesvornost ve vlastních řadách nakonec vedlo k pomalé porážce. Mírem v Bukurešit sice Srbsko získalo formálně hospodářskou, vnitřní i finanční samostatnost, ale na všech důležitých místech země zůstaly turecké vojenské posádky a když v závěru napoleonských válek evropské země vedou boj proti Francii, Turci obnovují boj. Hraniční válka, kterou Jiří vede s malou podporou drobných knížat, skončila 3.října 1813 a Jiří Karadjorje odchází do rakouského exilu, z kterého se vrací až v červenci 1817, aby se zapojil do povstábí Milošově. Jiří však je 24.července 1817 zavražděn v obci Smederovo, zřejmě na popud Miloše OBrenoviče, pro kterého byl soupeřem a obávaným v Srbsku opěvovaným hrdinou. Historie Srbska je bohužel podobných atentátů, vražd i lstivých úskoku plná.
Krutý a panovačný Miloš vede úspěšnou válku. Vysoká Porta byla zaměstnána povstáním v Řecku a zájem Evropy odváděly pozornost sultánů a jejich velkovezírů jiným směrem. V roce 1827, ale s konečnou platnosti až v roce 1830, získává Srbsko samostatnost. Miloš Obrenovič se stává dědičným knížetem. Přízeň lidu notož lásku lidu však Miloš nezískal. Jeho vláda se nelišila od způsobu vládnutí Velké Porty. Miloš byl despotický a zcela absolutistický a dovedl potlačit každý plamínek odporu proti své vyděračské politice. Nespokojenost přerůstá v ozbrojený odpor a dne 13.června 1839 odchází Miloš do exilu. Vládu jeho syna Milana vystřídal v roce 1842 syn Michal, ale i ten byl ze země vyhnán. Skupština nastolila na srbský trůn syna slavného Jiřího Černého - Alexandra. Ale ani ten si nedokázal získat přízeň lidu, neb byl ve vleku rakouské politiky. Starý kníže Miloš je povolán zpět na trůn. Jen milosrdná smrt zachránila Miloše před další potupou, umírá 26.září 1860. Na trůn dosedá jeho syn Michal III (1823-1868), kterému osud dopřál, aby se právě on stal nejpopulárnějším knížetem. Michal měl úspěch jako voják a docílil toho, že Turecko muselo opustit všechny svoje vojenské opěrné body a posádky na území Srbska. Michal III. byl organizátorem a budovatelem armády. Dne 10.června 1868 byl však na procházce úkladně zavražděn. Kníže Alexandr Karadjordje byl oprávněně podězříván z této politicky motivovaného ukládného zabití. Právě tento Michal III. je zakladatelem Takovského řádu.
Nástupcem Michala se stal kníže Milan IV. (1854-1901), kterého Skupština povolala na trůn v roce 1868, v době jeho nezletilosti, aby pak v roce 1872 se definitivně ujal sám vlády. Milan vedl úspěšné války v letech 1876-1878 proti Turecku, vítězství bylo zakončeno berlnským mírem, který pro Srbsko znamenál i rozšíření území. Dne 6.března 1882 bylo Srbsko prohlášeno královstvím a Milan se stává prvním králem Srbska, jako Milan I. Nesoulad v rodině i prohraná válka s Bulharskem 1885-1886 přivodily 6.března 1889 Milanovu abdikaci. Milan předává vládu nezletilému synu Alexandru I. a žije v Paříží pod jménem hrabě z Takova. V roce 1892 se Milan vzdal všech práv člena dynastije Obrenovičů i srbské státní příslušnosti. Se svoji ženou se usmířil a v roce 1894 byl králem Alexandrem I. znovu uveden do svých dynastických práv. V roce 1898 se Milan stal vrchním velitelem srbské armády. Milan zemřel ve Vídni 11.února 1901. Jeho rozvedená žena Natalie zemřela až v roce 1941 ve francouzském Biaritzu.
Posledním členem dynastie Obrenovičů byl Alexandr (1876-1903). Na konci své vlády, po nerovném sňatku se král rozešel s většinou národa neb se stal loutkou v rukách milenců manželky a jejich dvou bratrů. A tak byl král Alexandr 11. června 1903 zavražděn a nástupcem se stává syn Alexandra Karadjorděviče, Petr. Na trůn po vymření rodu Obrenovičů nastupuje dynastie Jiřího Petroviče a stává se poslední královskou dynastii srbskou.
Zakladatelem řádu byl Michal III. Řád zakládá dne 22. nebo 23.června 1865, na Květnou neděli, tedy u příležitosti padesátiletého výročí takovského shromáždění srbských bojovníků pod vedením Miloše Obrenoviče. Teprve po deseti letech v roce 1878, kdy Srbsko vítězí nad Tureckem je ale tento řád obnoven a dne 27.února uznán pod jménem [b]Takovský řád[/b. Dle vzoru Čestné legie je rozdělen do pěti tříd a to na:
1. Velkokříže
2. velkodůstojníky
3. komandery
4. důstojníky
5. rytíře.
Knížecí srbský řád byl dne 23.ledna 1883 zařazen mezi srbské královské řády. V červnu roku 1903 byl však novým panovníkem, králem Petrem I. suspendován neb upomínal na dynastii Obrenovičů a na Takovo, které bylo sice počátkem slávy Srbska, ale i počátkem slávy Obrenovičů. Takovský řád se po roce 1903 již dále neuděluje.
Odznak řádu byl bíle smaltovaný osmihrotý kříž, zlatě vroubený a se zlatými kuličkami na koncíh hrotů. Mezi ramena kříže je vložen zlatý, nebo stříbrný ondřejský kříž rovných,ízkých ramen. Do středu byl umístěn červeně smaltovaný kruhový štítek, na kterém byla umístěna plastická zlatá korunou převýšená iniciála M (Michal). Na stuze je opis: ZA BOGA KŇAZA I OČEVSTVO (Za Boha, knížete a vlast)(viz obrázky vyobrazených exemplářů řádu Takovského). Odznaky Takovského řádu po roce 1878 až do roku 1883 ponechávají všechny doplňky v platnosti s výjimkou mečů. Pouze na lícové straně se objevuje v červeném středovém kruhu plastická zlatá šifra M.O. převýšená korunou a podložená čímskou číslicí III. Jedná se o šifru zakladatele knížete Michala III. Obrenoviče. U vydání řádových odznaků po roce 1883 se římská číslice III. nahrazuje číslici IV. tedy jméno Milan IV. Obrenovič, který vlastně řád obnovil.
rytíř
Řád má v prvních třech stupních stejnou velikost. To jest na výšku 50mm, šířku 45mm. Nižší stupně mají šířku i výšku jen 35mm. Řád byl rozdělen na dvě skupiny a to vojenskou a civilní. U vojenské je použita stuha červená (viz obrázek) u skupiny občanské je to slavná stuha takovská. Hvězdy jsou osmihroté, briliantující. Hvězda velkokříže má průměr 90mm, hvězda velkodůstojníka (viz obrázek) jen 80mm. Hvězdy se nosí na levé straně hrudi.
Takovský řád byl udělován především za zásluhy o dům Obrenovičů a byl to hlavní srbský knížecí a později královský řád. Velkokřížem řádu byli vyznamenání jen zástupci cizích států. V roce 1903 byl nahrazen řádem Hvězdy Karadjordje. Takovský řád s meči je v našich podmínkách velmi vzácný.
důstojník
Takovský řád je pro faleristy, kteří se zabývají Srbskem snad tím nejkrásnějším. Ještě více však je zajímavá historie Srbska, která mimo jiné vyústila i v založení tohoto řádu. Zcela mimořádným doplňkem každé sbírky pak je tento řád doplněn meči. V samotném Srbsku je doplnění meči chápáno jako jisté povýšení řádu a řád i ve svém nejnižším stupni je ceněn více než obdobný i vyšší stupeň řádu bez mečů. V Jugoslávii ještě po roce 1945 byli žijící nositelé řádu váženi a požívali mimo úcty i hmotné či finanční výhody tak jako např. nositelé řádu Bílého orla s meči.
Takovský řád s meči byl zřízen či potvrzen v roce 1883. V zákoně o řádech a vyznamenáních článku 9., že vojáci, kteří tento řád získají v boji za odvahu a statečnost mají právo nosit tento řád doplněný meči. Meče se umisťují v převýšeni kříže, ale pod královskou korunu. Řádový klenot se v tomto případě nosí na červené, tak zvané válečné stuze ( obdobně jako např. řád Bílého orla po roce 1915).
velkodůstojník
Klenot ve svém I-IV. stupni byl vyroben ze zlaceného stříbra, řádový odznak V. stupni pouze ze zlaceného tombaku nebo bronzu.Ve služebním listě ze dne 3.prosince roku 1883 je zmínka o udělení řádového klenotu důstojníkům z období srbsko-turecké války 1877/78. Vybraní důstojníci obdrželi meče ke svým řádům.
Řád Takovského kříže s meči je opět udělen v období války Srbsko-turecké 1885-1886. Poslední takový řád 1. stupně byl udělen 26. února roku 1886.
Po palácovém převratu a pádu dynastie Obrenoviču 1903 je nařízením ze dne 27. srpna roku 1904 ukončena historie Takovského řádu. Je proto s podivem, že se i renomovaní historici dopuštějí školácké chyby a uváději dekorování Takovským řádem z období 1914-18 např. u vojvody Putnika.
http://orden.stojanovic.ch/takovo_cross_main1.html
Literatura:
Václav Měřička: Takovský řád.
Míla Piletič: Odlikovanj jihoslovenského státu do roku 1941
Boris Prister: Odlikovanja,Zágreb 1984
Desanka Nikolič:Naša odlikovanja do 1941, Bělehrad 1971
И.Г.Спасский. Иностранные и русские ордена до 1917 г. Л.1963..
Car Pavel-Muhič Tomislav: Odlikovanja Srbije i Jugoslavije od 1859 do 1941
Vyobrazené řády Takovské jsou z privátní sbírky ALT a je možno je dále publikovat.
Vlastní článek je zpracován na základě práce pana Václava Měřičky
Řád Takovského kříže
Orden Takovskog krsta
Takovský řád odvozuje svoje jméno od vesnice TAKOVO, která se nachází v rudnickém okrese, zhruba ve středu Srbska. V rudnické oblasti působil na počátku devatenáctého století jeden z předních bojovníků za srbskou svobodu a nezávislost, Miloš Obrenovič, potomní srbský dědičný kníže. Miloš se narodil 19. března 1780 v Dobrinji a byl původním povoláním rolník a snad i chovatel vepřů. Byl však zároveň i výtečným organizátorem a statečným vojákem, který na sebe upozornil na samém přelomu století, kdy Srbsko zahájilo pod vedením Jiřího Černého (Karadjordje) svůj velký národnostní zápas za jednotu a svobodu. Srbsko se snažilo odčinit krutou porážku na Kosově poli, kde 15. června 1389 padl i kníže Lazar Moravský (Vidov dan) Miloš Obrenovič byl však ve svém jednání daleko opatrnější než Jiří Karadjordje. Nešel do krajnosti, spoléhal se na diplomacii, úskok a lest. Proto se také v roce 1813 po porážce Jiřího dohodl s Turky a s jejich souhlasem vykonával funkci správce v kraji rudnickém a užickém. Když však v roce 1814 Turci opět zahájili represe proti menší vzpouře, rozhodl se Miloš přejít k otevřenému odporu a postavit se do čela povstání proti Vysoké Portě. Na palmovou neděli (15.května 1815) sešli se přední srbští bojovníci v obci Takovo a zde vyhlásil Turecku válku s cílem dosáhnout konečného vítězství a plné hospodářské, politické a kulturní samostatnosti. Toto shromáždění válečníků bylo předzvěstí potomného srbského parlamentu - Skupštiny.
Miloš Obrenovič
Na tomto shromáždění stařešinů a válečníků však chybí Jiří Karadjordje. Jeho zajímavá osobnost si zaslouží zmínku. Jiří Petrovič, zvaný Černý (z turečtiny Kara je černý a Djordje je Jiří) se narodil 21. prosince 1762, jako syn bohatého zemědělce. Za císaře Josefa II. bojoval v rakouských řadách u Bělehradu, kde se podílel na organizaci srbského dobrovolnického sboru (1787-1791). V roce 1804 vypuklo velké povstání proti Turkům a Jiří se stal jeho vůdcem. Podařilo se mu Turky zahnat až k Bělehradu, ale nesvornost ve vlastních řadách nakonec vedlo k pomalé porážce. Mírem v Bukurešit sice Srbsko získalo formálně hospodářskou, vnitřní i finanční samostatnost, ale na všech důležitých místech země zůstaly turecké vojenské posádky a když v závěru napoleonských válek evropské země vedou boj proti Francii, Turci obnovují boj. Hraniční válka, kterou Jiří vede s malou podporou drobných knížat, skončila 3.října 1813 a Jiří Karadjorje odchází do rakouského exilu, z kterého se vrací až v červenci 1817, aby se zapojil do povstábí Milošově. Jiří však je 24.července 1817 zavražděn v obci Smederovo, zřejmě na popud Miloše OBrenoviče, pro kterého byl soupeřem a obávaným v Srbsku opěvovaným hrdinou. Historie Srbska je bohužel podobných atentátů, vražd i lstivých úskoku plná.
Krutý a panovačný Miloš vede úspěšnou válku. Vysoká Porta byla zaměstnána povstáním v Řecku a zájem Evropy odváděly pozornost sultánů a jejich velkovezírů jiným směrem. V roce 1827, ale s konečnou platnosti až v roce 1830, získává Srbsko samostatnost. Miloš Obrenovič se stává dědičným knížetem. Přízeň lidu notož lásku lidu však Miloš nezískal. Jeho vláda se nelišila od způsobu vládnutí Velké Porty. Miloš byl despotický a zcela absolutistický a dovedl potlačit každý plamínek odporu proti své vyděračské politice. Nespokojenost přerůstá v ozbrojený odpor a dne 13.června 1839 odchází Miloš do exilu. Vládu jeho syna Milana vystřídal v roce 1842 syn Michal, ale i ten byl ze země vyhnán. Skupština nastolila na srbský trůn syna slavného Jiřího Černého - Alexandra. Ale ani ten si nedokázal získat přízeň lidu, neb byl ve vleku rakouské politiky. Starý kníže Miloš je povolán zpět na trůn. Jen milosrdná smrt zachránila Miloše před další potupou, umírá 26.září 1860. Na trůn dosedá jeho syn Michal III (1823-1868), kterému osud dopřál, aby se právě on stal nejpopulárnějším knížetem. Michal měl úspěch jako voják a docílil toho, že Turecko muselo opustit všechny svoje vojenské opěrné body a posádky na území Srbska. Michal III. byl organizátorem a budovatelem armády. Dne 10.června 1868 byl však na procházce úkladně zavražděn. Kníže Alexandr Karadjordje byl oprávněně podězříván z této politicky motivovaného ukládného zabití. Právě tento Michal III. je zakladatelem Takovského řádu.
Nástupcem Michala se stal kníže Milan IV. (1854-1901), kterého Skupština povolala na trůn v roce 1868, v době jeho nezletilosti, aby pak v roce 1872 se definitivně ujal sám vlády. Milan vedl úspěšné války v letech 1876-1878 proti Turecku, vítězství bylo zakončeno berlnským mírem, který pro Srbsko znamenál i rozšíření území. Dne 6.března 1882 bylo Srbsko prohlášeno královstvím a Milan se stává prvním králem Srbska, jako Milan I. Nesoulad v rodině i prohraná válka s Bulharskem 1885-1886 přivodily 6.března 1889 Milanovu abdikaci. Milan předává vládu nezletilému synu Alexandru I. a žije v Paříží pod jménem hrabě z Takova. V roce 1892 se Milan vzdal všech práv člena dynastije Obrenovičů i srbské státní příslušnosti. Se svoji ženou se usmířil a v roce 1894 byl králem Alexandrem I. znovu uveden do svých dynastických práv. V roce 1898 se Milan stal vrchním velitelem srbské armády. Milan zemřel ve Vídni 11.února 1901. Jeho rozvedená žena Natalie zemřela až v roce 1941 ve francouzském Biaritzu.
Posledním členem dynastie Obrenovičů byl Alexandr (1876-1903). Na konci své vlády, po nerovném sňatku se král rozešel s většinou národa neb se stal loutkou v rukách milenců manželky a jejich dvou bratrů. A tak byl král Alexandr 11. června 1903 zavražděn a nástupcem se stává syn Alexandra Karadjorděviče, Petr. Na trůn po vymření rodu Obrenovičů nastupuje dynastie Jiřího Petroviče a stává se poslední královskou dynastii srbskou.
Zakladatelem řádu byl Michal III. Řád zakládá dne 22. nebo 23.června 1865, na Květnou neděli, tedy u příležitosti padesátiletého výročí takovského shromáždění srbských bojovníků pod vedením Miloše Obrenoviče. Teprve po deseti letech v roce 1878, kdy Srbsko vítězí nad Tureckem je ale tento řád obnoven a dne 27.února uznán pod jménem [b]Takovský řád[/b. Dle vzoru Čestné legie je rozdělen do pěti tříd a to na:
1. Velkokříže
2. velkodůstojníky
3. komandery
4. důstojníky
5. rytíře.
Knížecí srbský řád byl dne 23.ledna 1883 zařazen mezi srbské královské řády. V červnu roku 1903 byl však novým panovníkem, králem Petrem I. suspendován neb upomínal na dynastii Obrenovičů a na Takovo, které bylo sice počátkem slávy Srbska, ale i počátkem slávy Obrenovičů. Takovský řád se po roce 1903 již dále neuděluje.
Odznak řádu byl bíle smaltovaný osmihrotý kříž, zlatě vroubený a se zlatými kuličkami na koncíh hrotů. Mezi ramena kříže je vložen zlatý, nebo stříbrný ondřejský kříž rovných,ízkých ramen. Do středu byl umístěn červeně smaltovaný kruhový štítek, na kterém byla umístěna plastická zlatá korunou převýšená iniciála M (Michal). Na stuze je opis: ZA BOGA KŇAZA I OČEVSTVO (Za Boha, knížete a vlast)(viz obrázky vyobrazených exemplářů řádu Takovského). Odznaky Takovského řádu po roce 1878 až do roku 1883 ponechávají všechny doplňky v platnosti s výjimkou mečů. Pouze na lícové straně se objevuje v červeném středovém kruhu plastická zlatá šifra M.O. převýšená korunou a podložená čímskou číslicí III. Jedná se o šifru zakladatele knížete Michala III. Obrenoviče. U vydání řádových odznaků po roce 1883 se římská číslice III. nahrazuje číslici IV. tedy jméno Milan IV. Obrenovič, který vlastně řád obnovil.
rytíř
Řád má v prvních třech stupních stejnou velikost. To jest na výšku 50mm, šířku 45mm. Nižší stupně mají šířku i výšku jen 35mm. Řád byl rozdělen na dvě skupiny a to vojenskou a civilní. U vojenské je použita stuha červená (viz obrázek) u skupiny občanské je to slavná stuha takovská. Hvězdy jsou osmihroté, briliantující. Hvězda velkokříže má průměr 90mm, hvězda velkodůstojníka (viz obrázek) jen 80mm. Hvězdy se nosí na levé straně hrudi.
Takovský řád byl udělován především za zásluhy o dům Obrenovičů a byl to hlavní srbský knížecí a později královský řád. Velkokřížem řádu byli vyznamenání jen zástupci cizích států. V roce 1903 byl nahrazen řádem Hvězdy Karadjordje. Takovský řád s meči je v našich podmínkách velmi vzácný.
důstojník
Takovský řád je pro faleristy, kteří se zabývají Srbskem snad tím nejkrásnějším. Ještě více však je zajímavá historie Srbska, která mimo jiné vyústila i v založení tohoto řádu. Zcela mimořádným doplňkem každé sbírky pak je tento řád doplněn meči. V samotném Srbsku je doplnění meči chápáno jako jisté povýšení řádu a řád i ve svém nejnižším stupni je ceněn více než obdobný i vyšší stupeň řádu bez mečů. V Jugoslávii ještě po roce 1945 byli žijící nositelé řádu váženi a požívali mimo úcty i hmotné či finanční výhody tak jako např. nositelé řádu Bílého orla s meči.
Takovský řád s meči byl zřízen či potvrzen v roce 1883. V zákoně o řádech a vyznamenáních článku 9., že vojáci, kteří tento řád získají v boji za odvahu a statečnost mají právo nosit tento řád doplněný meči. Meče se umisťují v převýšeni kříže, ale pod královskou korunu. Řádový klenot se v tomto případě nosí na červené, tak zvané válečné stuze ( obdobně jako např. řád Bílého orla po roce 1915).
velkodůstojník
Klenot ve svém I-IV. stupni byl vyroben ze zlaceného stříbra, řádový odznak V. stupni pouze ze zlaceného tombaku nebo bronzu.Ve služebním listě ze dne 3.prosince roku 1883 je zmínka o udělení řádového klenotu důstojníkům z období srbsko-turecké války 1877/78. Vybraní důstojníci obdrželi meče ke svým řádům.
Řád Takovského kříže s meči je opět udělen v období války Srbsko-turecké 1885-1886. Poslední takový řád 1. stupně byl udělen 26. února roku 1886.
Po palácovém převratu a pádu dynastie Obrenoviču 1903 je nařízením ze dne 27. srpna roku 1904 ukončena historie Takovského řádu. Je proto s podivem, že se i renomovaní historici dopuštějí školácké chyby a uváději dekorování Takovským řádem z období 1914-18 např. u vojvody Putnika.
http://orden.stojanovic.ch/takovo_cross_main1.html
Literatura:
Václav Měřička: Takovský řád.
Míla Piletič: Odlikovanj jihoslovenského státu do roku 1941
Boris Prister: Odlikovanja,Zágreb 1984
Desanka Nikolič:Naša odlikovanja do 1941, Bělehrad 1971
И.Г.Спасский. Иностранные и русские ордена до 1917 г. Л.1963..
Car Pavel-Muhič Tomislav: Odlikovanja Srbije i Jugoslavije od 1859 do 1941
Vyobrazené řády Takovské jsou z privátní sbírky ALT a je možno je dále publikovat.
Vlastní článek je zpracován na základě práce pana Václava Měřičky