UHERSKÁ HASIČSKÁ MEDAILE Z R. 1911

[Altmann]

UHERSKÁ HASIČSKÁ MEDAILE Z R. 1911

ROMAN JEDLIČKA

Po roce 1867 po vyrovnání, kdy došlo k tzv. dualismu monarchie, zesílily projevy uherského separatismu. Uherská část si vydala nejen vlastní mince, ale začaly i snahy o založení uherských vyznamenání. Tzv. hasičská medaile z r. 1905 byla určena pro hasiče rakouských zemí, i když medaili obdrželi i někteří uherští hasiči v letech 1905 – 1911. Přestože císař projevoval pozornost rozvoji hasičstva v Uhrách (např. při příležitosti 18. hasičského kongresu v Budapešti v r. 1871 navštívil výstavu a předvedení hasičského výcviku), přece jen tato vyznamenání představovala pro něj řídce hodnocenou a spíše zanedbávanou skupinu vyznamenání. Byla řada jiných dekorací, kterým věnoval osobně podstatně větší pozornost.
Hned po založení rakouské hasičské medaile (24. 11. 1905) Uherský hasičský svaz začal vyvíjet iniciativu k založení podobného vyznamenání. Od r. 1906 byly na královský dvůr směrovány prosby o založení medaile a v r.1908 byly na výzvu ministerstva vnitra dokonce hotovy i návrhy stanov, ale všechny tyto aktivity zůstaly bez realizace.
Až počátkem r. 1911 se Uherský hasičský svaz obrátil na tehdejšího uherského ministerského předsedu hrabětě Karoly Khuen-Héderváryho s prosbou o prosazení takového vyznamenání. Hrabě se 19. května 1911 obrátil přímo na panovníka a přivedl řeč na tuto medaili. Mezitím příslušný referát premiéra vypracoval návrhy stanov a výtvarného řešen í včetně stuhy. Tato byla navrhována v červené barvě, protože „oranžová stuha je choulostivá a při nošení této čestné medaile, kdy její majitel je vystavován zuřivé síle živlů a povětrnostních podmínek, se méně účelnou jeví“.
Císař v odpovědi z 25. května 1911 z Gödölö souhlasí s návrhem ministerského předsedy, jediné se pozastavil nad barvou stuhy: „Jeho Veličenstvo milostivě a blahosklonně souhlasí, ale pokládá za nepřijatelné v tom, že stuha, jak je určeno ve stanovách, má býti tmavě červená, protože již právě jiné medaile podobného tvaru na tmavě červené stuze uděluje. Nejvyšším přáním Jeho Veličenstva je tedy barvu stuhy k zakládané medaili - podobné jako u rakouských medailí - odsouhlasit oranžovou nebo, když se toto Vaší Excelenci nebude hodit, jinou barvu přiřadit, v žádném případě ale tmavě červenou“.
Dva dny poté, 27. května 1911, ministerský předseda v odpovědi císaři souhlasil s užitím oranžově žluté barvy na stuhu. Přesto se v tehdejším budapešťském tisku objevila i jiná zdůvodnění, totiž že „… nově založená medaile nebude se na stuze v národních barvách, ale - na základě kritiky Chorvatů - na neutrální oranžové stuze nositi“. Přes tyto trpké poznámky, týkající se i navrženého kovu medaile („jen bronz“) bylo rozhodnutí císaře hodnoceno pozitivně jako výsledek snah uherského svazu i jako satisfakce, vždyť medaile byla dedikována „věrným Uhrům“. Založení medaile bylo zveřejněno 27. května t. r. v Gödölö a hrabě Khuen-Héderváry byl pověřen realizací.
Stanovy schválené císařem byly co do popisu medaile, rozměrů i stuhy identické s rakouskou medailí. Přesto však medaile v této podobě realizována nebyla a objevila se odlišná uherská hasičská medaile.
Ústřední vládní uherské orgány nedaly totiž konečný souhlas k oficiálnímu vydání této medaile. Toto rozhodnutí bylo motivováno obavou, že totiž vydání medaile pro Uhry by nutně vedlo i další země k podobným žádostem. Medaile byla nakonec v pozměněné formě vydána Uherským hasičským svazem, ale pouze jako svazové, tedy nikoliv státně uznané vyznamenání. To je hlavním důvodem, proč došlo ke změněn rubní strany medaile, neboť tato neoficiální medaile se musela odlišit od císařem schváleného návrhu z let 1906 – 1911.
Stanovy medaile obsahovaly celkem 9 paragrafů. Název medaile je Čestná medaile za 25tiletou záslužnou činnost na poli potírání ohně a záchrany (§ 1). Medaile je zhotovena z bronzu, o průměru 3,2 cm, na lícové straně je poprsí císaře a apoštolského krále, orámované obkružujícími dole otevřenými vavřínovými ratolestmi. Na rubní straně jsou dvě dole stuhou spojené a překřížené vavřínové ratolesti, ve středu uherská koruna, po ní číslice XXV. Medaile bude nošena na 39 mm široké oranžově žluté stuze na levé straně hrudi za Jubilejním křížem (§ 3). Může být udělena všem, kteří pracovali v hasičství a záchranářství 25 let, kromě toho také úředníkům, resp. úředně stanoveným inspektorům spolku uherského hasičstva nebo spolku příslušných zákonných hasičských společenstev (týkalo se Chorvatska a Slovinska) (§ 4). Bude udělována bez ohledu na hodnost, postavení a pohlaví (§ 5). K získání medaile jsou nutné průkazy odsloužených let a ověřený návrh (vzhledem k chorvatsko-slovinským předpisům něco změkčelé) (§ 6). Medaile mohla být nošena i jako miniatura, ne však samostatná stuha medaile (§ 7). Po smrti majitele se medaile nevracela (§ 8) a konečně následovaly trestní sankce při ztrátě vyznamenání (§ 9). K popisu nutno dodat, že přesný průměr je 32,3 mm, průměr miniaturky je 15 mm. Medaile je na líci pod seříznutým ramenem portrétu císaře drobně značena REISNER, na rubu dole při okraji drobně značka výrobce. Udělení bylo doprovázeno diplomem.
Medaile se udělovala i po zániku monarchie dále v období tzv. horthyovského Maďarska. Diplomy z tohoto období měly nepatrně pozměněný text a samozřejmě části textu týkající se Chorvatska a Slovinska ztratily význam. Medaile byla řídce udělována a vyskytuje se ojediněle - jednak délka služby 25 let byla vysoká a jednak to byl složitý postup při schvalování návrhu na udělení, navíc striktně dodržovaný.
Původní ražby, značené dole na rubu K.B. (Körmoczbanya) - tedy Kremnica, byly ve 2 provedeních, a sice ve světlejším a tmavším bronzu. Později po vyčerpání zásob, v období horthyovského Maďarska, byly raženy v Budapešti v tmavém odstínu bronzu se značkou BP při dolním okraji. Etuje, ve kterých byly medaile předávány, jsou tmavě červené.

(Publikováno ve faleristickém časopise Signum - I. řada, č. 19 - květen 1992, str.391 – 394. Převzato se souhlasem autora a redakce časopisu Signum.)

Připojuji obrázky líce a rubu uherské verze včetně vzácné miniaturky, na obrázku rubu je pak i detail značky kremnické mincovny. Jako poslední obrázek je zlacením soukromě upravená rakouská medaile.