Kříž partyzánů – Černěsovců

[Altmann]

Kříž partyzánů – Černěsovců



O dekoraci l. Kubáňského ledového pochodu jsme zde již psali. Tohoto přesunu, či tažení v krutých zimních podmínkách se zúčastnil i Partyzánský oddíl esaula (kapitána) Černěsevce, který byl následně povýšen do hodnosti plukovníka.

V závěru revolučního roku 1917 se na Donu objevují různě silně a různorodé jednotky-partyzánské oddíly, mnohdy složené z mladých lidí, kde není výjimkou ani věk těchto „bojovníků“ 14-16 let. Byli to mladí kadeti a junkeři, ale i studenti gymnázia či reálných škol. V této době Novočerkas několikráte přechází z rukou Rudé gardy do rukou vlastenců, tedy od bílých k rudým a z rukou bílých do rukou rudých. Jsou to však převážně právě tito mladí studenti, kteří dobrovolně vstupují do partyzánských jednotek a se zbraní v ruce čelí teroru příslušníků Rudých gard, sestavených z naverbovaných dělníků a rolníků a internacionalistů (zajatci Němci, Maďaři i Češi).

Partyzánská válka má svá pravidla, své vůdce. Jistě to byl i A.G Škuro, V.L. Pokrovský, ale i plukovník Černěsov. Všichni tito partyzánští velitele byli mladí lidé ve věku 26-27 let, kteří se stávají plukovníky svých jednotek a později generály.

Legendární velitel partyzánského oddílu byl i Škuro se svoji „vlčí sotňou“, byl postrachem bolševiků, tak jako, civilního obyvatelstva. Byl rychlý a se svoji partyzánskou jednotkou absolvoval náročné a dlouhé pochody s nenadálým úderem. Partyzánští velitelé štědře vyznamenávali své vojáky řády a vyznamenání bez ohledu zda na to mají či nemají právo. Z tohoto období známe různé typy křížů Sv. Jiří a medaile Za chrabrost.

Partyzáni svého nepřítele nešetřili, popravy zajatců byli na denním pořádku. O této problematice, řádění jednotek právě „bandity Škura“ existuje hodně tendenčně zpracované literatury. Teprve nedávno však máme možnost číst i o banditismu příslušníků Rudých gard, o plenění a znásilňování žen. Nebylo rozdílu v řádění vojáků, jak rudých, tak bílých. O tom, jak rudý komisař I.L. Sorokin postřílel mladé studenty, zajatce jsme se dozvěděli velmi pozdě. Je však znám a zdokumentován případ, kdy bolševici popravili 106 záložníků z řad důstojníků, inteligence a námořníků, které rozsekali šavlemi. Nízké zvířecí pudy se projevují většinou u lidí s velmi nízkou kulturou a inteligenci. Mnohdy to byla jen osobní msta dělnické třídy a nevzdělaných mužíků - rolníků. A.Kuzněcov dodává: „Jen těžko si mohu představit ruského důstojníka, junkera nebo studenta, který by dokázal šavli rozsekat živého člověka.“ Byla to doba, které s odstupem času příliš nerozumíme. Občanská válka je krutá a nepochopitelná. Seriozní historické prameny hovoří až o 15 000 000 mrtvých, umučených lidí v letech 1917-1924 .

Dobrovolnická armáda, složená převážně z mladých lidí, kteří spontáně vytvářeli partyzánské jednotky a kteří bojovali v prostoru železnice s jednotkami rudých prokazovali statečnost a hrdinství. Jejich velitelem byl esaul Černěsov, povýšený na plukovníka. Po jeho smrti obdrželi jednotky čestný název „Černěsovci„.

Pro všechny příslušníky této jednotky, kteří se zapojili do bojů v prostoru Donu v době roku 1917 – 1918 bylo z rozkazu donského atamana založeno čestné a pamětní vyznamenání:

KŘÍŽ ČERNĚSOVCU

Originální kříž je ražba a provedení v kvalitním stříbře neb kov pochází ze stříbrných rublů, které na ražbu kříže poskytl (nehovoří se zda dobrovolně) jeden z rostovských kupců.

Popis dekorace:

Stříbrný kříž ve tvaru řeckého kříže, velikosti 39 mm. Na ploše kříže, na horním rameni je letopočet 1917 a na dolním rameni 1918. Na střední ploše kříže je ve starém slovanském provedení prostý nápis „ČERNĚSOV„ (viz obrázek ).
Z jedné strany kříže vidíme překříženou kozáckou šavli a z druhé dubovou ratolest. Tedy symbol statečnosti a boje. Dubová ratolest má symbolizovat pevnost, tvrdost, odolnost. Zadní strana nese punc, značku výrobce a pořadové číslo. Kříž se podkládal rozetou, která je tvořená Svatojířskou stuhou.

Poznámka:
Obrázky dekorace jsou převzaty z ruského prodejního katalogu. Nejsou to kříže originální, jde jen o COPY.

Problematiku banditismu, žhářství, plenění, znásilňování u vojáků „Bílé armády„ přiznává jako jeden z prvních již R.Gul, ve své publikaci s názvem „Ledový pochod“, která byla vydaná již v roce 1923 v Berlíně. Mimo jiné uvádí, že to byl i z jeden z důvodů, proč jednotky Dobrovolecké armády nezískali masovou podporu obyvatelstva.


Literatura :
Alexander Kuzněcov: O Bílé armádě a jejich vyznamenáních 1917-1922
Roman Gul: Ledový pochod. Berlín 1923
P. Paskov: Řády a vyznamenání občanské války 1917-1922