Železný kříž - Eisernes Kreuz 1957

[Altmann]

Železný kříž 1957
(Eisernes Kreuz 1957)


Po 10. květnu 1945 se Železný kříž neuděloval a dle přání spojenců mělo být na tuto slavnou dekoraci zapomenuto .
Nařízením spolkového prezidenta z 1. října 1956 se jeho stylizované podoby staly výsostným znakem na bojových vozidlech, letounech a lodích německé armády.

Železný kříž se neuděloval, ale bylo povoleno jeho nošení v
nové podobě (na 711 nositelů železného kříže uděleného za Třetí říše sloužilo později v západoněmeckém Bundeswehru, z nich 114 dosáhlo generálskou hodnost). Pro zavilé antimilitaristy bychom chtěli jen upozornit, že výběr velitelského sboru Bundeswehru byl pečlivě prověřován a podléhal schválení spojenecké komise. Rozhodně to nebyli vojáci spojeni s nacismem a šlo o vyšší důstojníky, kteří prokázali jak své lidské tak i velitelské schopnosti.


Železný kříž 1957 je složený z kříže a z trojbarevné stuhy. Je vyroben ze dvou navzájem spojených částí.

Avers: Železný kříž má tvar černého, tlapatého kříže s postříbřenou obrubou a s rameny rozšiřujícími se na koncích. Černě lakovaný železný střed, lemuje po celém jeho okraji vroubkovaný, postříbřený lem. Rozpětí ramen je zhruba 44 mm.
Ve středu takto upraveného vyznamenání je umístěná, místo svastiky, stylizována dubová ratolest s datem 1939 na spodním rameni kříže.

Revers: na spodním rameni umístěn letopočet založení Železného kříže - 1813.

Poznámka:

Nošení německých vyznamenání si vyžádala doba a studená válka. Důstojníci nového Bundeswehru chtěli na svých uniformách nosit své dekorace získané v boji. Železný kříž byl takovou váženou dekorací s kterou se tak rádi před spojeneckými důstojníky předváděli. Toto nařízení či schválení platí i pro další dekorace získané za statečnost v boji. Další dekorace. Např. SS, stranické atd. bylo a je zakázané nosit

Zde bychom se mohli zamyslet nad pojmem co je to originál? Tyto kříže jsou či nejsou originály?? Domnívám se,že to v lepším případě můžeme považovat za tak zvané druhé kusy ( o této problematice jsme psali v časopise Signum)

Zdroje:
Vyznamenání a bojové odznaky třetí říše 1.
Svetozár Pavlík
Vydavatelství Kozák-Press 2007
ISBN 978-80-969292-6-9

Nacistické reálie
E.W.W. Fowler
Nakladatelství: Ottovo nakladatelství

[Altmann]

K problematice Železného kříže , jeho dělení do tříd , velikostí , výrobě i udělování v rozmezí let 1813 -1945 bylo napsáno množství článků i odborných publikací. Je pochopitelné , že nejvíce informací mají k dispozici právě němečtí sběratelé a historici . Železný kříž není jen spojen s německým militarismem , ale zůstává v paměti dějin jako symbol osvobozovacích válek z let 1813-1815 .


V časopise SIGNUM č.1,, IV. řada z března 2003 vyšel zajímavý článek RNDr. Koláčného , který se zabýval problematikou Rytířského kříže Železného kříže 1939 . Navazující článek pánů F. Tuska a F. Kiliana poměrně přesně vysvětluje problematiku Rytířského kříže z pohledu sběratele , klasického faleristy . Existuje však ještě jeden názor na problematiku Železného kříže 1939 z pohledu udělení , ale i vývoje společnosti po roce 1945 a po roce 1957 , kdy žila řada nositelů Železného kříže i Rytířského kříže 1939 doplněného dalšími atributy .


V roce 1999 při návštěvě výstavy ve Wagramu , která byla věnována historii Železného kříže od roku 1813 do dnešní doby , jsem si uvědomil , že problematika Železného kříže , a hlavně později následně Rytířského kříže 1939 je složitější , a není možné se zajímat pouze o jeden stupeň Železného kříže .

Mimo celou řadu zajímavých křížů z období 1813 , 1870 , 1914 , a 1939 precisně zhotovených různými výrobci , si pozornost zasloužil kříž 1. třídy udělený 08.05 1945 v anglickém zajateckém táboře . Kříž je zhotoven z 2 . třídy odpilováním závěsného ouška , přední strana má odstraněnou svastiku . Zadní strana je opatřena jednoduchou závěsnou sponou . Kříž není hezký , je celý otlučený , ale jaký význam měl pro dotyčného , který jej uchoval jako památku na hroznou dobu II. světové války ?

V době „studené války „ a výstavby nové německé armády , na které se podíleli vysocí důstojníci Wehrmachtu , ale i nižší a tedy i mladší důstojníci letectva a námořnictva , se ukázala potřeba upravit dekorace získané v boji k nošení na stejnokroji . Ve velitelském sboru Bundeswehru sloužilo množství důstojníků i poddůstojníků , nositelů Železného kříže I. a II. třídy , ale i nositelů Rytířského kříže 1939 . Na otázku , zda kříže vyrobené po roce 1957 jsou pouhými náhradními ražbami , neexistuje tak jednoduchá odpověď . I když někteří jistě měli originál kříže uložený doma , domnívám se , že pokud dotyčný obdržel takovýto náhradní kříž , který ještě ke všemu mohl nosit na stejnokroji , jistě jej považoval za stejně hodnotný exemplář a nedomníval se , že je to pouhý novoděl či jen hezký doplněk uniformy .

Dalším faktem je to , že udělené exempláře Železného kříže , pokud to bylo možné , se pečlivě uschovávaly na polním stejnokroji se nosila sice originální dekorace , ale zakoupena ve specializovaném obchodě . Tuto skutečnost potvrdili jednak pamětníci , ale i v odborné literatuře se na toto téma hovoří . Není možné věřit tomu , že kříž udělený v roce 1942 nošený po celou dobu války a získaný v roce 1980 , nenese žádné stopy otěru či nošení .

V anglické okupační zóně bylo nošení všech stupňů Železného kříže tolerováno ještě v červnu 1945 . Vojáci americké armády kříže prostě zabavovali jako kořist a suvenýr a sovětští vojáci tyto kříže ničili jako symbol ponížení a německého nacismu . Na druhé straně se však ze zajetí vrátila generalita , která využila svého postavení a vysokých hodností , se svými kříži domů .

Železný kříž byl v letech 1914 – 1918 udělován důstojníkům monarchie a tím i budoucím občanům Československa. Železný kříž byl mnohdy uchováván i v rodinách aktivních důstojníků armády ČSR , ale i generality Rakousko-Uherské monarchie , kterou nová republika převzala . Je paradoxem dějin , že mnozí nositelé Železného kříže 1914 ukončili svůj život v nacistických lágrech III . říše .


Literatura :
LFS : Železný kříž 1813 do dnešní doby.
Článek byl publikován v časopisu SIGNUM Brno , číslo 3 IV. řada, září 2003.
Redakce časopisu souhlasí s jeho přepisem, pro potřebu faleristů zde zastoupených .