Odznak mechanika a řidiče motorového vozidla

[Altmann]

Kraftfahrbewährungsabzeichen)
Odznak mechanika a řidiče motorového vozidla
Odznak pro osvědčené řidiče


Pokud bychom použili otrocký překlad je v našich podmínkách trochu nelogický. Německo na rozdíl od Rakousko-Uherské armády nemělo žádné tak zvané výkonostní odznaky. Na tuto tradici však navázal nový nástupnický stát ČSR a v roce 1939 měla armáda pro své vojáky připraveny odznaky, která převzala armáda Slovenska a s těmito odznaky slovenští vojáci bojovali i na území bývalého SSSR. Možná, že tedy v podmínkách česko-moravsko- slovenské faleristiky je vhodnější a určitě i logické, pokud odznak nazveme “Výkonostním odznakem pro řidiče”. Nejde tedy o klasické vyznamenání, ale o prokázání vzorného plnění úkolů jedné z armádní odbornosti. Tento názor nemusí být přijatelný pro další kolegy, ale myslím,že většina pochopí, že otrocké překlady nejsou vždy tím nejlepším řešením.
Německá armáda nebyla až tak motorizována, jak se nám jeví z dobových týdeníků a zpráv z bojiště. Přesto však tato armáda měla velký počet automobilů a další techniky, které zcela vyhovovaly v tažení v roce 1939, ale ještě i v roce 1940 v tažení proti Francii,Belgii a Holandsku. V těchto dobytých zemích armáda ukořistila velké množstvé automobilů a dále to byla vojenská technika i z ( ČSR )naší armádní výzbroje. Krátké tažení proti Jugoslavii a Řecku potvrdilo, že armáda potřebuje vozidla a hlavně vycvičené vojáky na funkce řidičů ( i mechaniků). Prověrkou pro řidiče automobilů byl rok 1941/42, kdy v první fázi tažení se auta topila v blátě a v dalším období technika i lidé trpěli nezvyklým mrazem. Armádní velitelé si byli vědomi, všech obtížnosti tažení a hlavně zásobování, které prováděli právě autokolony německé armády a sami měli zájem je nějakým způsobem ocenit.

S cílem vyjádřit uznání vojenským řidičům za jejich službu v nejtěžších podmínkách byl výnosem Adolfa Hitlera ze dne 23. 10. 1942 založen “Odznak pro řidiče a mechanika”. Byl oceněním za válečné nasazení pro zkušené řidiče. Odznak, který byl tedy viditelným vyznamenáním či výkonostním odznakem a byl jak bylo ve statuto nařízeno rozdělen do tří tříd či stupňú:
- zlatý odznak
- stříbrný odznak
- bronzový odznak

Návrh odznaku zpracoval SS-Oberführer Werlin z osobního štábu Říšského vůdce SS. Werlin se při vytváření návrhu inspiroval již existujícím odznakem technického učiliště pro řidiče SS ve Vídni, s tím, že pouze odstranil v horní části odznaku se nacházející “runy”.
Původně snad dotyčný autor zpracoval na pokyn Hilmera dva typy či dvě verze odznaků. Jeden byl určen jako všeobecný pro armádu a druhý, specielní pouze pro příslušníky (řidiče a mechaniky jednotek SS.
Základní podmínky pro udělení odznaku:

Odznakem mohli být oceněni řidiči a mechanici, kteří prokázali bojové zásluhy v těžkých přírodních podmínkách frontového nasazení při řízení přiděleného vozidla (automobil různých značek a různé nosnosti, ale i osobní vozy nejvyšších velitelů a armádních důstojníků) a rovněž na základě kvalitní péče o svěřenou techniku, a to buď přímo příslušníci Wehrmachtu nebo jiní řidiči, kteří byli podřízeni velení.

Možnost ocenit vojáka tímto odznakem bylo uděleno (tedy zpětně) se vztahovalo na službu na následujících uzemích:
Nasazení ode dne 1. 12. 1940 na území bývalé Jugoslávie, Řecka, Bulharska, Rumunska, Ruska, Finska, v oblasti severního polárního kruhu, Laponska a v Africe. Dále dle pokynů a nařízení Vrchního velitelství armády ze dne 9. 3. 1944 se udělení vztahovalo na řidiče nasazené v Sicílii od 1. 6. 1943, na Sardinii a Korsice od 1. 7. 1943, v Itálii jižně od linie Ancona – Piombino od 1. 8. 1943 nebo v Albánii od 9. 9. 1943. Rozšíření tohoto nařízení ze 16. 4. 1944 se vztahovalo i na oblast Estonska, Lotyšska a Litvy .

Poněkud pozdě, ale zcela správně se od 23. 9. 1944 se podmínky pro udělení odznaku na veškerém od 1. 6. 1944 Wehrmachtem drženém území. Na těchto územích se musel řidič osvědčit v obzvláště obtížných podmínkách. Předpokladem pro udělení bylo:

- 90 dnů nasazení jako motospojka
- 120 dnů nasazení jako řidič vojenského automobilu
- 150 dnůí nasazení jako řidič vojenského automobilu zařazený do sledu automobilů (střežené kolony)
- 165 dnů nasazení jako řidič zásobovacího vozidla
- 185 dnů nasazení jako řidič automobilu v jiných službách Wehrmachtu

Evidenci si vedli řidiči sami, ale byla zde kontrola evidenčních důstojníků(poddůstojníků), tedy jde o klasické plnění podmínek pro udělení výkonostního odznaku, neb prioritní bylo vždy splnění zadaného úkolu.

Jako celý den ( k zápočtu) byla uznána jedna jízda narušená bojovým působením nepřítele, jízda po obtížně sjízdných komunikacích nebo v těžkých klimatických podmínkách.

Při vlastní vinou způsobené dopravní nehodě byly nasbírané dny nasazení prohlášeny za neplatné a obnoveny mohly být opět po 6-ti měsíční bezchybné službě. Odznak již udělený řidiči mohl být odebrán z následujících důvodů:
- potrestání kvůli překročení nejvyšší dovolené rychlosti
- nedbalá péče o vozidlo či neopatrný způsob jízdy, které vedly k opotřebení materiálu nebo materiálním škodám
- vlastní nedbalostí způsobená dopravní nehoda


Po novém splnění podmínek mohl být odznak znovu udělen, avšak nejprve pouze v bronzovém provedení bez ohledů na dříve dosažený stupeň.

Udělení odznaku příslušníkům spojenecké nebo spřátelené armády nebylo přípustné. Odznak se rovněž neuděloval posmrtně. ( Např. Slovenská armáda měla svůj vlastní a krásný odznak pro řidiče.)

Z tohoto textu je velmi dobře patrné, jak vysoká bojová hodnota byla přisuzována každému provozuschopnému vozidlu, které mohlo přispět k vítěznému vedení války.

Popis odznaku:


Avers:
Odznak má podobu oválného věnce, který tvoří vavřínové větve, každá po deseti listech v dolní části spojené. Větve jsou v dolní části překřížené a v horní části se dotýkají. Na zrnitém podkladu mezi větvemi se uprostřed nachází kolo volantu, které s tyčí svírá úhel asi 40°. Odznak je zhruba 44 mm vysoký a 41 mm široký. Odznak výraběli různí výrobci a tak jsou možné drobné výrobní odchylky.

Revers:
Odznak je vyroben lisováním ze železného plechu, tudíž revers je bez výtvarného zpracování. Odznak je pomocí dvou kovových háčku či sponek připevněn ke kovové dvěma dírkami na prostrčení sponek opatřené podložce. Mezi odznakem a podložkou je umístěn kulatý kus látky, který má barvu podle druhu vojska (polní šeď – Wehrmacht, šedomodrá – Luftwaffe atd.). Reversní strana je nakonec přelepena papírem.

Odznak neměl etuji byl předáván v papírovém sáčku s vytištěným názvem a třídou.

Miniatury:
Předepsaná velikost. Je opět 9 a 16 mm na špendlíku ( po roce 1957 jsou miniaturky opatřeny závěsným očkem a mohou být nošeny na řádovém řetízku.


K odznaku patří průkaz o udělení, zde snad nemůžeme hovořit o dekretu v pravém slova smyslu. a udělení bylo zaneseno do osobních dokumentů a vojenské knížky.

Způsob nošení

Odznak byl za podkladovou látku přišit k rukávu uniformy v místě levého předloktí.

Udělovat odznak bylo přiznáno již na stupni velitele praporu po provedené kontrole, zda dotyčný splňuje všechny dané podmínky pro zkušeného řidiče(mechanika) vozidla.
Němečtí faleristé uvádějí, že prokazatelně bylo uděleno více jak 65 000 odznaků ve všech stupních.

Je celkem zajímavé, že i když tuto dekoraci navrhl příslušník SS, odznak nemá žádný symbol (svastiku).
Ke konci roku 1944/45 měla německá armáda a to i jednotky zbraní SS převážnou část svých řidičů z řad válečných zajatců ( Hiwi), který na udělení odznaku neměli nárok.

Literatura:
Jörg Nimmergut:Deutsche Orden und Ehrenzeichen bis 1945.
Auszeichnungen des Deutschen Reiches 1936-1945.
K.G. Klietmann
Stuttgart, 2004
Pavlík Svetozár: Vyznamenání a bojové odznaky třetí říše II. díl
Dr.K.G. KLietman: Poure le Mérité und Tepferkeitsmedaille. Berlin 1966


http://www.nahodil.cz/valecne_stroje/index.htm
http://www.vojsko.net/index.php/armady/ ... wehrmachtu
http://www.vojna.net/portal/printview.p ... dadec35d3d