Řád koruny krále Zvonimíra
Red krune kralja Zvonimira

Řád Koruny krále Zvonimira byl založen jako vysoké státní vyznamenání dne 17. května 1941 (další prameny však uvádějí datum vzniku řádu již 15. května 1941). Statut řádu byl zveřejněn 27. prosince roku 1941. Tento řád byl určen k ocenění statečnosti a zásluh příslušníků pravidelné chorvatské armády, dále "ustašovcům" za boj proti banditům (partyzáni) i polovojenským jednotkám domobrany. Za statečnost před nepřítelem se řád doplňoval meči a dubovým trojlistem (věncem).

Civilní skupina řádu se udělovala z zásluhy o Samostatný chorvatský stát, Chorvatský národ a lid. V tomto případě se řád uděloval bez mečů a bez dubového trojlistu. Zároveň stuha řádu, uděleného za všeobecné zásluhy, je bílá s červenými pruhy na okraji stuhy (viz obrázek). V této podobě se řád uděloval diplomatům a spojencům (Německo, Maďarsko, Japonsko, Slovensko, Itálie, Finsko, Španělsko a další). Mezi nositeli nejvyšších stupňů nacházíme ministry zahraničí uvedených zemí.

Vojenská skupina byla udělována na stuze, která je tmavě rudá a s bílými okraji (v RU se tato stuha používala na řád Leopolda). V tomto případě byl řád doplněn dalšími atributy a to meči a dubovým věncem. Udělení řádu s meči a dubovým věncem bylo vzácné a sloužilo pro ocenění osobní statečnosti a odvahy před nepřítelem.

Řád je tvořen křížem, který je bíle smaltován a ohraničen zlatými konturami. Na středový medailon je položena koruna krále Zvonimira (1076-1089). U vojenské skupiny středem kříže procházejí dva zkřížené meče. Dubový věnec ( v tomto případě jde o obdobu tak zvané válečné dekorace) se vkládal na střed kříže pod královskou korunu. Hierarchie řádu je poměrně složitá a později dochází i k tomu, že řádová i dekorace bez mečů je doplněná dubovým věncem (viz obrázek).

Na zadní straně kříže, na horním rameni, se nachází letopočet 1076 (datum nástupu krále Dmitara Zvonimira na chorvatský trůn). Na dolním rameni kříže je umístěn letopočet 1941 (rok vyhlášení nezávislého svobodného státu Chorvatsko). Ve středu kříže je umístěn nápis „BOG I HRVATI„ BUH A CHORVATSKO (volněji - Za Boha a Chorvatsko).

Členění do jednotlivých skupin vytváří složitý systém. Vyhovuje však pro potřebu ocenit jak vojáka, který bojoval v tváří tvář nepříteli, tak pro potřebu ocenění zásluh na poli občanského a společenského života nejen v Chorvatsku, ale i pro ocenění zásluhy cizinců.

Velkokříž s dubovým věncem a hvězdou
Velkokříž s meči a hvězdou
Velkokříž s hvězdou

Řád I. třídy s dubovým věncem a hvězdou
Řád I. třídy s meči a hvězdou
Řád I. třídy s hvězdou

Řád I. třídy s dubovým věncem
Řád I. třídy s meči
Řád I. třídy

Řád II. třídy s dubovým věncem
Řád II. třídy s meči
Řád II. třídy

Řád III. třídy s dubovým věncem
Řád III. třídy s meči
Řád III. třídy

Velkokříž (Velerad) se nosil na klasické velkostuze, široké 100 mm a byl doplněn řádovou hvězdou, která se nosila na levé straně hrudi. Kříž o velikosti 60 mm byl zavěšen na velkostuze. Velikost řádové hvězdy byla 95 mm.

Řád I. třídy se stříbrnou hvězdou se nosil na náhrdelní stuze, která je široká 40 mm. Řádová dekorace o velikosti 52 mm. Tato třída se doplňovala o hvězdu, velikosti 70 mm (tedy poněkud zmenšená hvězda velkokříže).


Řád I. třídy bez hvězdy. Řádový klenot je stejné velikosti, jen tento stupeň nebyl doplněn hvězdou

Řád II. třídy se nosí na levé straně hrudi. Velikost dekorace je 52 mm. Na stejnokroj či občanský oděv se upevňoval pomocí zapínací jehlice. Tedy jde o důstojnický stupeň jak známe např. u důstojnického stupně řádu Františka Josefa I., bavorského řádu Sv. Michala a dalších.

Řád III. stupně se nosil na trojúhelníkové stuze, která je 40 mm široká. Velikost řádového kříže je 42 mm.

Rozdělení řádu do tříd, způsob nošení nám napovídá, že vzorem pro navrhovatele byla struktura starých rakousko-uherských řádu, což se dále projevilo i u dalších dekorací (medaile Za statečnost, medaile Za zranění a dalších.)

Nejvyšším stupněm řádu byl opět vyznamenán říšský maršál Hermann Göring, který řád obdržel s meči, ale i ministr zahraničí Ribbentrop, který velkokříž obdržel bez mečů. Řád obdržel i admirál Horty, či slovenský prezident Tiso.


Poznámka:
Název řádu německy zní: Orden der Krone von König Zvonimir
Anglicky: Order of King Zvonimir´s Crown



Literatura:
Borna Barac-Siniša Pogačič: Odlikovanja i znakovlje Nezavisne države Hrvatske 1941-1945, Zagreb
KLIETMANN, Kurt Georg: Pour le Mérité und Tapferkeitsmedaile, Berlín 1966
Taras: Válečná vyznamenání spojenců Německa v 2.světové válce, Minsk 2003




I když je řád členěn a rozdělen tak, aby bylo možno ocenit všechny hodnosti či zásluhu, je řád doplněn o řádové medaile:



Poglavník Dr. Ante Pavelič svým nařízením ze dne 27. prosince 1941 rozhodl o založení nižšího stupně řádu Krále koruny Zvonimira, které by ocenilo jednak všeobecné zásluhy o stát, ale i statečnost a zásluhy vojáků v poddůstojnické hodnosti na bojištích 2. světové války. K vlastnímu řádu proto byly přiřazeny medaile:

Medaile I. stupně stříbrná
Medaile II. stupně bronzová
Medaile III. stupně železná

Medaile byly opět rozděleny na skupinu, která byla určená pro vojáky pravidelné armády a další polovojenské organizace (ustašovci a domobrana), kteří se s zbraní v ruce zapojili do boje proti partyzánům. Dále se udělovala i příslušníkům spojeneckých armád a to především Německa, ale také Itálie a Rumunska. Vojenská skupina měla opět stuhu červenou s bílými okraji. Pro frontové vojáky, za osobní statečnost se na stuhu připevňoval opět dubový věnec, který byl vždy v barvě příslušné medaile (stříbrný, bronzový, železný).

Medaile byla udělovaná za všeobecné zásluhy občanům Chorvatska a to i zdravotnímu personálu a představitelům společenských organizací, kteří se zasloužili o „blaho národa“. V tomto případě byla medaile udělována opět na civilní stuze, která byla v obráceném poměru barev, tedy stuha bílá s červenými pruhy. Podmínky za kterých se medaile mohla udělit jsou téměř totožné s podmínkami rakousko-uherské medaile zvané Signum Laudis, dochází i k využití válečné a civilní stuhy.

Stříbrná medaile se nosila na trojúhelníkové stuze, široké 40 mm, na levé straně hrudi. Průměr medaile je 40 mm a je převýšená korunou krále Zvonimira. U originální původní medaile jde vždy o ražbu ve stříbře. Na hraně je vyražen patřičný punc a značka výrobce BK (Braca Knaus). Koncem války se však i tyto medaile vyrábějí v náhradním kovu a jsou postříbřené.

Bronzová medaile se udělovala častěji. Byla zhotovena z bronzu, teprve ke konci války se vyráběla z náhradních kovů (zinek) a patinovala se. Tyto medaile jsou i v našich podmínkách známe a dostupné.

Železná medaile se vyráběla z „válečného kovu“ a v případě, že je v zachovalém stavu, není zoxidovaná jde o zajímavou faleristickou památku na doby 2. světové války.

Stříbrná medaile představovalo pro vojáka v poddůstojnické hodnosti vysoké vyznamenání. V případě, že byla medaile udělená spojencům, byla předávaná na splývavé stuze. Nikdy se tyto medaile neudělovaly plošně, vždy byla posuzována míra zásluh. Přesto však touto medailí byl vyznamenán každý bojovník Chorvatské armády. Stříbrná medaile byla udělena i příslušníkům Slovenské armády a pokud některý falerista vlastní udělovací dekret, jistě nás s tímto i zde seznámí.

V padesátých letech jsou jednak řád, ale i medaile opětovně raženy pro potřebu veteránů 2. světové války, ale především pro množství Chorvatů, kteří žili v emigraci a originální dekorace mnohdy ze strachu z pomsty zahodili. Na stránkách prodejců v Anglii, ale především v Kanadě, kam převážná část Chorvatů emigrovala se nabízejí do dnešních dnů. Nacházíme proto medaile, které mají v převýšení královskou korunu zhotovenou odlišně od originální ražby. Již v průběhu války se tyto medaile razily u firmy RS (Souval) Vídeň. Medaile se v počátku roku 1941-42 předávaly v jednoduché etuji, ale později již jen v obyčejném papírovém sáčku.



Literatura:
Je uvedena v úvodní části článku.
K pochopení situace Chorvatského státu snad můžeme doporučit knihu italského novináře:
Curzia Malaparte: KAPUT a povídku Košík ustřic

Nelze řád komplexně či kompletně zobrazit, tak alespoň ještě tči obrázky:

Mezi nositeli vysokých chorvatských řádů a vyznamenání nacházíme především mnoho německých důstojníků zvučných jmen. Je to celkem pochopitelné, neb Chorvatský stát vznikl po rozpadu a okupací bývalé Jugoslávie a byl vytvořen jako „loutkový“ stát, který byl závislý na Německé politice a armádě. Chorvatsko teprve v roce 1941 začalo budovat svoji národní armádu. Za zmínku jistě stojí i to, že pomocnou ruku, vojenský materiál,ale i politickou podporu na mezinárodním poli jim byla poskytnuta ze strany Slovenska.

Zásluhou kolegy a přítele Ing. Alexandra Klábníka si můžeme prohlédnout udělovací dekret k řádu Koruny krále Zvonimira a to I.třídy s meči. Tedy vysoký řádový stupeň, zde navíc i jméno polního maršála Pauluse, generála, který svoji vojenskou kariéru se svoji 6.armádou zakončil u Stalingradu.

Literatura je uvedena úvodní části pojednání o tomto řádu.

Prameny:
Archiv Ing. Klábník
Archiv: Alt.

Řádová spona je vždy ozdobou každé faleristické sbírky. Mnohdy nám taková spona vypovídá o životě vyznamenaného vojáka více, než jeho vlastní životopis. Na některých sponách jsou dokonce dekorace udělované v rozmezí až padesáti let. V našem případě zde máme sponu nižšího rumunského důstojníka, který se evidentně jako mladý voják zúčastnil Velké války 1914-18. (viz pamětní kříž na válku 1916-18). Dále zde je zastoupená:

Pamětní medaile na tažení do Sovětského svazu 1941 (Erinnerungsmedaille für den Kreuzzug gegen den Komunismus), ale pro nás je zajímavá dekorace předposlední a to je poslední stupeň Chorvatského řádu koruny krále Zvonimira s meči (Orden der Krone des Königs Zvonimir). Toto udělení jednoznačně prokazuje spolupráci rumunských a chorvatských jednotek v době 2. světové války. Japonský řád Vycházejícího slunce (Orden der Aufgehenden Sonne) zde v této podobě představuje poslední řádový stupeň, který byl určen jako odměna a vyznamenání nižším důstojníkům armády. Spona dokazuje, že majitelem byl pravděpodobně již starší záložní důstojník, který ve věku více jak čtyřiceti let znovu bojoval za ideály, za vlast a svého krále.

V našem případě však sledujeme řád Koruny krále Zvonimira. Je zde vidět původní válečná ražba tohoto zajímavého řádu. V současné době na různých internetových stránkách obchodníků, starožitníku již nacházíme spony rekonstruované, kde jsou tyto řády zastoupeny novoděly.

Poděkování panu kolegovi Faleristika za inspiraci a obrázek řádové spony.


Poznámka:
Japonský řád Vycházejícího slunce byl založen 10.04.1875 císařem Mutsuhito a byl určen jako vysoká odměna za všeobecné zásluhy o říši a to jednak na poli vojenském a válečném, ale také za vědu a kulturu. Řád se velmi často uděloval především cizincům. Dr. Klietmann uvádí, že do roku 1940 bylo již uděleno přibližně 720 000 řádů a to především cizincům.

Poglavník Dr. Ante Pavelič svým nařízením ze dne 27. prosince 1941 rozhodl o založení nižšího stupně řádu Krále koruny Zvonimira, které by ocenilo jednak všeobecné zásluhy o stát, ale i statečnost a zásluhy vojáků v poddůstojnické hodnosti na bojištích 2. světové války. K vlastnímu řádu proto byly přiřazeny medaile:

Medaile I. stupně stříbrná
Medaile II. stupně bronzová
Medaile III. stupně železná

Medaile byly opět rozděleny na skupinu, která byla určená pro vojáky pravidelné armády a další polovojenské organizace (ustašovci a domobrana), kteří se s zbraní v ruce zapojili do boje proti partyzánům. Dále se udělovala i příslušníkům spojeneckých armád a to především Německa, ale také Itálie a Rumunska. Vojenská skupina měla opět stuhu červenou s bílými okraji. Pro frontové vojáky, za osobní statečnost se na stuhu připevňoval opět dubový věnec, který byl vždy v barvě příslušné medaile (stříbrný, bronzový, železný).

Medaile byla udělovaná za všeobecné zásluhy občanům Chorvatska a to i zdravotnímu personálu a představitelům společenských organizací, kteří se zasloužili o „blaho národa“. V tomto případě byla medaile udělována opět na civilní stuze, která byla v obráceném poměru barev, tedy stuha bílá s červenými pruhy. Podmínky za kterých se medaile mohla udělit jsou téměř totožné s podmínkami rakousko-uherské medaile zvané Signum Laudis, dochází i k využití válečné a civilní stuhy.

Stříbrná medaile se nosila na trojúhelníkové stuze, široké 40 mm, na levé straně hrudi. Průměr medaile je 40 mm a je převýšená korunou krále Zvonimira. U originální původní medaile jde vždy o ražbu ve stříbře. Na hraně je vyražen patřičný punc a značka výrobce BK (Braca Knaus). Koncem války se však i tyto medaile vyrábějí v náhradním kovu a jsou postříbřené.

Bronzová medaile se udělovala častěji. Byla zhotovena z bronzu, teprve ke konci války se vyráběla z náhradních kovů (zinek) a patinovala se. Tyto medaile jsou i v našich podmínkách známe a dostupné.

Železná medaile se vyráběla z „válečného kovu“ a v případě, že je v zachovalém stavu, není zoxidovaná jde o zajímavou faleristickou památku na doby 2. světové války.

Stříbrná medaile představovalo pro vojáka v poddůstojnické hodnosti vysoké vyznamenání. V případě, že byla medaile udělená spojencům, byla předávaná na splývavé stuze. Nikdy se tyto medaile neudělovaly plošně, vždy byla posuzována míra zásluh. Přesto však touto medailí byl vyznamenán každý bojovník Chorvatské armády. Stříbrná medaile byla udělena i příslušníkům Slovenské armády a pokud některý falerista vlastní udělovací dekret, jistě nás s tímto i zde seznámí.

V padesátých letech jsou jednak řád, ale i medaile opětovně raženy pro potřebu veteránů 2. světové války, ale především pro množství Chorvatů, kteří žili v emigraci a originální dekorace mnohdy ze strachu z pomsty zahodili. Na stránkách prodejců v Anglii, ale především v Kanadě, kam převážná část Chorvatů emigrovala se nabízejí do dnešních dnů. Nacházíme proto medaile, které mají v převýšení královskou korunu zhotovenou odlišně od originální ražby. Již v průběhu války se tyto medaile razily u firmy RS Vídeň. Medaile se v počátku roku 1941-42 předávaly v jednoduché etuji, ale později již jen v obyčejném papírovém sáčku.



Literatura:
Je uvedena v úvodní části článku.
K pochopení situace Chorvatského státu snad můžeme doporučit knihu italského novináře:
Curzia Malaparte: KAPUT a povídku Košík ustřic

Předpokládám, že především starší kolegové si budou pamatovat skvělého člověka a faleristu z Bratislavy pana Karola Holáska. Tento člověk se celý život věnoval faleristice balkánských států a právě on měl z pozůstalosti slovenského generála velkokříž řádu s meči v etuji. Celkem však byl zklamaný, neb i když řád odkoupil z rodiny generála, doklady a dekret, který sice viděl a který potvrzoval originalitu velkokříže mu prodat odmítli. Celkem to bylo v této době i pochopitelné. Jméno pana generála jistě znám, ale i já jsem slíbil, že jej nikde nebudu uvádět.

Pro nás a hlavně pro Slovenské kolegy si však dovolím některé vysoké důstojníky a generály slovenské armády, kterým byl řád udělen představit. Všichni obdrželi tyto řády počátkem roku 1943. Hovoříme o velkokříži, ale bylo uděleno i menší množství řádu v nižším stupni a pro mužstvo i řádové medaile. V našich sbírkách se tyto medaile celkem běžně objevovali hlavně v sedmdesátých letech.




Jako prvního si představíme generála II. třídy Štefana Jurecha

Štefan Jurech (* 9. júna 1898, Bošáca – † 3.marec 1945, Flossenbürg, Nemecko) bol slovenský generál II. stupňa, veliteľ Rýchlej divízie na východnom fronte a vojenský diplomat.

Na prelome rokov 1942 a 1943 sa pokúsil prostredníctvom svojich emisárov dohodnúť prechod celej divízie na stranu Červenej armády. Tieto prípravy však boli odhalené a gen. Jurech bol zatknutý, a r.1945 popravený v likvidačnom tábore Flossenbürg.

Na první fotografii je vidět pana generála s řádovou hvězdou. Zvonimirova řádu.


Pro zájemce je na Internetu dostatek kvalitního materiálu a osobně si myslím, že i tyto informace patří do sekce faletistiky.


http://www.gonzoaviation.com/clanok/gen-stefan-jurech
http://www.jurech.sk/
http://www.upn.gov.sk/publikacie_web/pa ... 3-2009.pdf

Jozef Turanec


Jozef Turanec byl generál slovenské armády během druhé světové války.


Narození: 7. března 1892, Sučany, Slovensko
Úmrtí: 9. března 1957, Leopoldov, Slovensko

Pan generál byl velmi schopný velitel což prokázal na "východní frontě". Byl nositelem řady slovenských, německých rumunských a dalších vyznamenání. Mezi nimi i velkokřížem řádu Zvonimíra s válečnou dekorací a meči.

Generál Turanec nosil zásadně na své polní uniformě jen dekorace Slovenska a Německa. Na své polní čepici (lodičce) nosil upomínkové odznaky tak jak je v letech 1914-18 nosili RU vojáci ( nejen důstojníci).

plk. Pavol Kuna
(18. 01. 1895 Vrbica – 04. 05. 1982 Levoča)
veliteľ 3. taktickej skupiny 1. ČSA na Slovensku



http://www.muzeumsnp.sk/historia/osobno ... avol-kuna/




Převzato z tisku:

V roku 1936 bol povýšený na majora pechoty. Po vzniku Slovenskej republiky v roku 1939 pôsobil v armáde na rôznych riadiacich funkciách. 17. mája 1939 bol povýšený na podplukovníka a v roku 1940 na plukovníka pechoty. Pôsobil aj na Východnom fronte, kde v novembri 1941 prevzal funkciu veliteľa Zaisťovacej divízie v Žitomíri kde pôsobil až do augusta 1942. Potom bol odvolaný. Na východný front sa vrátil v roku 1943 a od apríla do júna 1943 velil Rýchlej divízii. Potom bol znovu odvolaný na Slovensko. Od 1. januára 1944 sa stal veliteľom Vojenskej správy pri MNO v Bratislave. Získal si dôveru veliteľa ústredia pplk. gšt. Jána Goliana a zúčastnil sa na príprave SNP. Po vypuknutí SNP prevzal 31. augusta v 1. čs. armáde velenie obrannej oblasti 1. Pôsobil aj na iných významných veliteľských funkciách v povstaleckej armáde. Po potlačení povstania odišiel v januári 1945 do partizánskeho oddielu Jaromov. Na základe rozkazu generála Ludvíka Svobodu dostal rozkaz organizovať 4. samostatnú čs. brigádu v Levoči, ako jej veliteľ. S touto jednotkou sa zapojil do záverečných oslobodzovacich bojov na Liptove.

Po novembri 1989 bol vojensky rehabilitovaný a v roku 1991 mu bola vrátená vojenská hodnosť brigádneho generála in memoriam.

Alojz Ballay (* 25. február 1905, Považská Bystrica - † 23. február 1982, Bratislava) bol vojak, dôstojník československej armády, neskôr vysoký dôstojník generálneho štábu a príslušník slovenskej brannej moci, vysokoškolský vojenský pedagóg, veliteľ Vzdušných zbraní slovenskej brannej moci

Inteligentní důstojník, nositel vysokých řádů a vyznamenání Slovenska, Německa, Rumunska. V roce 1943 byl vyznamenán řádem Zvonimíra I. stupně s meči.


https://sk.wikipedia.org/wiki/Alojz_Ballay

Emil Perko (* 3. júl 1905, Prešov – † 17. august 1984, Banská Bystrica) bol slovenský dôstojník, generálmajor, účastník SNP.


Převzato z tisku:
Ako veliteľ delostreleckého pluku 1 sa zapojil do ťaženia proti Poľsku. Ako veliteľ tejto jednotky sa v roku 1941 účastnil i bojov v ZSSR. Podieľal sa na založení štátnej vojenskej reálky v Banskej Bystrici (1942-1943), neskôr presťahovanej do Martina. V septembri 1943 bol znovu prevelený na východný front, vo funkcii veliteľa delostreleckého pluku 11. V období zdravotnej dovolenky veliteľa krátko viedol i 1. pešiu (bývalú rýchlu) divíziu. Veliteľ vojenskej posádky v Martine. Pod jeho velením sa vojenské jednotky v meste zapojili do protifašistického odboja. Golianom bol krátko pred začatím povstania poverený obranou Turca. Nadviazal spojenie so skupinou P.A. Velička.

http://style.hnonline.sk/vikend-140/z-g ... lci-627818

http://www.muzeumsnp.sk/historia/osobno ... mil-perko/


Celkem bylo uděleno pět velkokřížů s meči důstojníkům slovenské armády. Jistě by bylo přínosné, pokud někdo z kolegů by nám poskytl obrázek udělovacího dekretu i nižšího stupně.

Všichni tito důstojníci si zaslouží vzpomínku. Nikdo z nás neví jak by se sám zachoval v tak složité situaci jako vojáci, kteří patřili k nejvyššímu velení armády.