Nejstarší duchovně rytířské portugalské řády.
Vznik duchovně rytířských řádů obvykle spojujeme s křižáckými výpravami k osvobození Jeruzalema a Svaté země z rukou nevěřících. Je to tak správné, protože skutečně na počátku 12. století vznikají v Palestině k ochraně poutníků nejdůležitější a dodnes známé a prosperující řády jako špitálnicí, neboli johanité - založeni r. 1113/1118, rytíři chrámu Šalamounova známější jako Templáři - založeni roku 1119, rytíři Božího hrobu - založeni roku 1120 nebo řád Německých rytířů, založen roku 1189.
Ale nejen na východě, i na západě Středomoří se vzedmula snaha vymanit dříve křesťanská území z područí islámu a tak můžeme osvobozovací boje ve znamení kříže pozorovat v raném středověku i na Pyrenejském poloostrově.
Ovládnutí Pyrenejského poloostrova islámskými Araby a Berbery od 8. století je známou kapitolou dějin západní Evropy. Islámská invaze ovšem vyvolala protitlak. Celé toto hnutí nazývané "reconguistou", tj. znovudobytím, počalo v 10. století na severu poloostrova a v horském pásmu Pyreneji, kam maurská moc nedosáhla nebo kde byl její vliv nedostatečný. Tam také vznikala historická středověká království a knížectví známá pod jmény Leon a Kastilie, Navarra, Aragon a Barceloma. Tam také je třeba hledat kořeny Portugalska.
Od vizigótských dob existovalo na levém břehu ústí řeky Douro přístavní město Cale, později nazývané Portu Cale. Vzhledem k obchodnímu a vojenskému významu tohoto přístavu přeneslo se jeho jméno i na rozsáhlé území v okolí řeky Douro. Celá tato provincie nebo tzv. Comitatus Portucalensis byl spravován hrabaty v poměrně volné závislosti na jejich lenním pánovi - královi Leonu a Kastilie.
Pro skutečné osamostatnění tohoto území měl význam, nový nápor Maurů na konci 11.století, kdy nových úspěchu dosáhly invazní berberské kmeny ovládané fanatickou sektou Almoravidů. Tehdejší leonsko-kastilský král Alfons VI. Požádal o pomoc sousední křesťanskou Evropu a pomoci se mu skutečně z francouzské oblasti dostalo. Nejvýznamější byla z Burgundska, když vojenské družiny vedené baronem Raimundem a jeho bratrancem Jindřichem sehráli rozhodující roli ve vítězných bojích. Odměny se jim dostalo takové, že Jindřich obdržel Alfonsovu dceru Urraku za ženu a s ní vládu nad Galicii a Reimund za ženu dostal jeho nemanželskou dceru Terezu a tehdejší hrabství Portugalské.
Pro osamostatnění raného Portugalska z leonské závislosti sehrál rozhodující úlohu Reimundův syn Alfonso Henrigues (1128-1158). Tento úspěšný vojevůdce a vítěz v mnoha bitvách proti musulmanům na poloostrově vydobyl takové postavení, že si sám mohl dovolit prohlásit své panství za suverénní a sama sebe prohlásit králem. Uznání svého královského titulu si vymohl od leonských vládců roku 1143 a od papežské stolice až roku 1179. Z počátku se papež obával,že dojde k oslabení pozice Leonu a církve jako hemogonu boje proti islámu, ale Alfonso Henrigues si získal na svoji stranu místní církevní představitele a zvláště řádový klérus.V jeho Portugalsku působili z duchovních řádů v té době nejen benediktini, ale i cisterciáci, ale hlavně duchovně-rytířské řády. Ty podporovaly nového krále nejen morálně, ale - což bylo zvláště důležité - i vojensky. Šlo o tehdejší rytíře Božího hrobu, johanity a zvláště mocné postavení si vybudovali templáři. Drželi hraniční městoi Soure, zajišťovali obdělávání půdy a hospodářský vzestup zemí mezi Coimbrou a Leirii a v roce 1160 vybudovali ve středním Portugalsku nad řekou Nabao mohutný hrad Tomar, dodnes jednu z nejvýznamnějších středověkých pevnostních památek západní Evropy.
Je vidět, že vlastní portugalské duchovně-rytířské řády měly již své vzory v rytířských řádech působících na tomto území, v řádech, které přicházely z oblasti výše kulturně a civilizačně rozvinutých, tedy z Francie, Burgundska a severní Italie.
Základy tohoto portugalského řádu je nutno hledat ve společenství mladých aristokratických Portugalců, kteří se sdružili v boji proti Maurům a svoji společnost či družinu nazvali "Nova Militia". Tento zárodek duchovně rytířského společenství konstituoval král Alfonso 13. srpna 1162 tím, že potvrdil toto sdružení na pravidlech benediktinské řehole, dal mu jasné stanovy a založil první řádový dům ve svém sídelním městě Coimbře. Záhy přenesl řád své sídlo do města Évory a roku 1166 přijal konstituci kastilského řádu z Calatravy (zal. r. 1147 Sv. Raimundem de Fitero), které lépe vyhovovaly bojovému duchu a nadšení řádu. Na základě těchto faktů se řád nazýval:
MILICIA DE EVORA DA ORDEM DE CALATREAVA