Nejstarší duchovně rytířské portugalské řády.

Vznik duchovně rytířských řádů obvykle spojujeme s křižáckými výpravami k osvobození Jeruzalema a Svaté země z rukou nevěřících. Je to tak správné, protože skutečně na počátku 12. století vznikají v Palestině k ochraně poutníků nejdůležitější a dodnes známé a prosperující řády jako špitálnicí, neboli johanité - založeni r. 1113/1118, rytíři chrámu Šalamounova známější jako Templáři - založeni roku 1119, rytíři Božího hrobu - založeni roku 1120 nebo řád Německých rytířů, založen roku 1189.

Ale nejen na východě, i na západě Středomoří se vzedmula snaha vymanit dříve křesťanská území z područí islámu a tak můžeme osvobozovací boje ve znamení kříže pozorovat v raném středověku i na Pyrenejském poloostrově.

Ovládnutí Pyrenejského poloostrova islámskými Araby a Berbery od 8. století je známou kapitolou dějin západní Evropy. Islámská invaze ovšem vyvolala protitlak. Celé toto hnutí nazývané "reconguistou", tj. znovudobytím, počalo v 10. století na severu poloostrova a v horském pásmu Pyreneji, kam maurská moc nedosáhla nebo kde byl její vliv nedostatečný. Tam také vznikala historická středověká království a knížectví známá pod jmény Leon a Kastilie, Navarra, Aragon a Barceloma. Tam také je třeba hledat kořeny Portugalska.

Od vizigótských dob existovalo na levém břehu ústí řeky Douro přístavní město Cale, později nazývané Portu Cale. Vzhledem k obchodnímu a vojenskému významu tohoto přístavu přeneslo se jeho jméno i na rozsáhlé území v okolí řeky Douro. Celá tato provincie nebo tzv. Comitatus Portucalensis byl spravován hrabaty v poměrně volné závislosti na jejich lenním pánovi - královi Leonu a Kastilie.

Pro skutečné osamostatnění tohoto území měl význam, nový nápor Maurů na konci 11.století, kdy nových úspěchu dosáhly invazní berberské kmeny ovládané fanatickou sektou Almoravidů. Tehdejší leonsko-kastilský král Alfons VI. Požádal o pomoc sousední křesťanskou Evropu a pomoci se mu skutečně z francouzské oblasti dostalo. Nejvýznamější byla z Burgundska, když vojenské družiny vedené baronem Raimundem a jeho bratrancem Jindřichem sehráli rozhodující roli ve vítězných bojích. Odměny se jim dostalo takové, že Jindřich obdržel Alfonsovu dceru Urraku za ženu a s ní vládu nad Galicii a Reimund za ženu dostal jeho nemanželskou dceru Terezu a tehdejší hrabství Portugalské.

Pro osamostatnění raného Portugalska z leonské závislosti sehrál rozhodující úlohu Reimundův syn Alfonso Henrigues (1128-1158). Tento úspěšný vojevůdce a vítěz v mnoha bitvách proti musulmanům na poloostrově vydobyl takové postavení, že si sám mohl dovolit prohlásit své panství za suverénní a sama sebe prohlásit králem. Uznání svého královského titulu si vymohl od leonských vládců roku 1143 a od papežské stolice až roku 1179. Z počátku se papež obával,že dojde k oslabení pozice Leonu a církve jako hemogonu boje proti islámu, ale Alfonso Henrigues si získal na svoji stranu místní církevní představitele a zvláště řádový klérus.V jeho Portugalsku působili z duchovních řádů v té době nejen benediktini, ale i cisterciáci, ale hlavně duchovně-rytířské řády. Ty podporovaly nového krále nejen morálně, ale - což bylo zvláště důležité - i vojensky. Šlo o tehdejší rytíře Božího hrobu, johanity a zvláště mocné postavení si vybudovali templáři. Drželi hraniční městoi Soure, zajišťovali obdělávání půdy a hospodářský vzestup zemí mezi Coimbrou a Leirii a v roce 1160 vybudovali ve středním Portugalsku nad řekou Nabao mohutný hrad Tomar, dodnes jednu z nejvýznamnějších středověkých pevnostních památek západní Evropy.

Je vidět, že vlastní portugalské duchovně-rytířské řády měly již své vzory v rytířských řádech působících na tomto území, v řádech, které přicházely z oblasti výše kulturně a civilizačně rozvinutých, tedy z Francie, Burgundska a severní Italie.

Základy tohoto portugalského řádu je nutno hledat ve společenství mladých aristokratických Portugalců, kteří se sdružili v boji proti Maurům a svoji společnost či družinu nazvali "Nova Militia". Tento zárodek duchovně rytířského společenství konstituoval král Alfonso 13. srpna 1162 tím, že potvrdil toto sdružení na pravidlech benediktinské řehole, dal mu jasné stanovy a založil první řádový dům ve svém sídelním městě Coimbře. Záhy přenesl řád své sídlo do města Évory a roku 1166 přijal konstituci kastilského řádu z Calatravy (zal. r. 1147 Sv. Raimundem de Fitero), které lépe vyhovovaly bojovému duchu a nadšení řádu. Na základě těchto faktů se řád nazýval:

MILICIA DE EVORA DA ORDEM DE CALATREAVA

Vojenský řád Avisky (Ordem Militar de Avis) v současnosti:


Tento řád ve svém názvu má oprávnění nazývat se vojenským, protože je určen jako záslužný či služební řád pro vojáky z povolání. Proto také navrhovatelem na vyznamenání je vždy ministr národní obrany a ministři jednotlivých armádních složek. Vojenský charakter je také dán složením řádové rady kde má pozemní armáda rezervována 3 místa, rovněž 3 místa námořnictvo a 2 místa jsou pro letectvo.

Řád může být udělen důstojníkovi, který má za sebou minimálně 5 let služby po vyřazení z vojenského nebo námořního učiliště či akademie. Jednotlivé řádové stupně jsou přiřazeny k hodnostem vojáka. Rytířský kříž může obdržet subalterní důstojník,tedy poručík-kapitán, naopak velkokříže jsou vyhrazeny pro generály či admirály.

Řádovou insignii je liliový kříž odvozený od erbovního znamená historického rytířského řádu z Avisu a Calatravy v zelené barvě se stuhou také zelenou.

Rytíř:
Zlacený kříž na líci zeleně smaltovaný, velikosti 38x28 mm zavěšený na náprsní zelené stuze šířky 30 mm se zlacenou připínací sponou.

Důstojník:
Stejná dekorace, ale na připínací sponě je upevněná stuhová rozeta v průměru 10 mm.

Komander:
Kříž je stejný, ale velikosti 50x40 mm, zavěšený na náhrdelní stuze. Součásti dekorace je náprsní stříbrná briliantující hvězda s medailonem bíle smaltovaným a zeleným liliovým křížem.

Velkodůstojník:
Kříž je stejný jako u stupně „komander“, ale hvězda je zlacená.

Velkokříž:
Široká stuha (velkostuha) z pravého ramene k levému boku, kde je zavěšený řádový kříž velikosti jako u komandera a náprsní hvězda je stejného provedení i velikosti jako u stupně „velkodůstojníka“.



Literatura:
Elm K.Christus Orden,in Lexikon des Mittelalters München 1980
Gravalos L.-Calvo J.L.:Condecoraciones Militares Espaňolas, Madrid 1988
Limane A.: Orden von S.Benito d´Avis,München 1980
Měřička V.Orden und Auszeichnungen,Artia Praha 1966

Se svolením redakce SIGNA Brno zpracoval Altmann

Ještě několik ukázek (klasika)