Na pomoc sběratelům Železného kříže a kříže sv. Jiří.
Toto povídání jsem zpracoval původně pro potřebu faleristů a bylo zveřejněno v časopise SIGNUM. Protože ne všichni tento časopis odebírají, byl tento článek vložen i na jisté české stránky a zároveň pro potřebu slovenských kolegů na stránky SFS
Snad jen dva evropské státy mají tolik společného a zároveň rozdílného ve své historii,kultuře a vojenství. Mám na mysli Rusko a Prusko 19. a počátku 20.století.Předpokládám že obecně je tato problematika dostatečně známá a správně pochopena zajisté i proto,že snad v každé české(moravské, slovenské, slezské) sbírce najdeme Železný kříž i kříž Sv. Jiří. Protože však k nositelům těchto dekorací, a to jak jednoho či druhého kříže, a v neposlední řadě obou současně patřili i Češi, chtěl bych se k této problematice vrátit,poukázat na to co nás spojuje, případně rozděluje. Jde o malé zamyšlení nad problematikou udělování i nošení Železného kříže a kříže Sv. Jiří.
Mezi křížem Sv. Jiří a Železným křížem existuje jistá podobnost, obě dekorace vznikly v průběhu napoleonských válek, obě jsou oceňovány jako projev vojenské ctnosti a statečnosti na válečném poli. Oba kříže ve své jednoduchosti a dokonalosti představují elegantní a symbolická vyznamenání, která přežila minimálně v povědomí lidí až do současnosti. Podmínky a požadavky udělování se u obou v podstatě nijak nelišily. Železný kříž byl přístupný všem hodnostem, kříž Sv. Jiří jen vojákům do poddůstojnické hodnosti.
¨ V letech 1813-14 existovali němečtí vojáci, kteří nosili na prsou oba kříže. Německé prameny tento kříž označuji jako kříž 5. stupně řádu Sv. Jiří, což dokazuji také dobové dekrety a korespondence velitelů. Jako příklad nám poslouží udělení kříže Sv. Jiří číslo 14 690. Tento exemplář obdržel stražmistr dělostřelectva Hahn, jemuž kříž udělila řádová pruská komise dne 1.10.1815. Vyznamenán byl za statečnost v bitvě u Paříže roku 1813.
Louise Schneider uvádí seznam 1836 pruských vojáků, kteří během tažení tento kříž dostali. Touto tematikou se však zabývat nechci, neb jde o kříže Sv. Jiří pro pruské veterány. Pro nás je jistě zajímavější, že 173 křížů, jak uvádí F. Hayde, bylo propůjčeno vojákům rakouské císařské armády.
V roce 1840 byl kříž Sv. Jiří udělen poddůstojníkovi Pohlmanovi za statečnost projevenou v koaličních válkách v letech 1813-1814. Toto pozdější udělení umožňovala tak zvaná dědičnost, kterou zavedl pruský král Fridrich Vilém III. a se souhlasem ruského cara mohlo dojít i k dalšímu udělení kříže po smrti původního majitele. O problematice dědičnosti se zmiňuje i L. Schneider u udílení Železného kříže 1813.
V rakouské císařské armádě se kříže zemřelých vojáků přidělovali opětovně v rámci pluku těm, kteří splňovali podmínky pro udílení kříže platné v letech 1813-14. Jedním z posledních udělených křížů v rakouské armádě se stal kříž Sv. Jiří číslo 85 447. Tento exemplář byl prokazatelně udělen des. Josefu Bombelinu, který sloužil u 11. pluku císařských husarů během tažení v Uhrách v roce 1849. Doklady o udělení jsou uloženy ve vídeňském Arsenálu. Jen pro úplnost bych rád připomenul udělení řádu Sv. Jiří 4. stupně mladičkému Františku Josefovi, pozdějšímu císaři, jenž tento řád hrdě nosil na svém stejnokroji jako projev statečnosti. S těžkým srdcem jej musel odložit v roce 1914, kdy mezi monarchii a Ruskem vznikl válečný stav (podle některých informací kříž snad nosil dále,ale jen v úzkém rodinném kruhu).
Roku 1855,tedy po smrti cara Mikuláše I., v průběhu krymské války (1855-1856) skončilo i udělování křížů ve své původní beztřídní podobě a došlo k jejich rozdělení na čtyři stupně. O vzácnosti, ale i o všeobecném uznání křížů svědčí i prokazatelné počty udílení. Existuje přesné číslo počtu udělených křížů za jednotlivá období.
Od 19.1.1856 do 19.3.1856.... 10 191 ks bez stupně.
Po rozdělení na stupně od roku 1856 do roku 1859......... celkem 34 700kusů.
Zajímavé je i následné vyjádření stupňů v procentech:
l. stupeň............O,8%
2. stupeň .......2,0%
3.stupeň .......6,8%
4.stupeň ......90,4%
I když se Rusko prusko-francouzské války v letech 1870-1871 nezúčastnilo, existují řádové spony,kde se tyto kříže Sv. Jiří nacházejí. Vztahy mezi panovnickými rody přímo vyžadovali zaslat dekorace v rámci dynastie,tedy upevnit dobré vztahy,ale i vojenským jednotkám, kdy majitele ztělesňoval ruský car, či jednotkám aktivně se podílejícím na bojích v protinapoleonských válkách v letech 1813-14. Je zcela na místě,že gardový granátnický pluk cara Alexandra I. má doloženo udělení 39 kusů kříže Sv. Jiří. Gardový pěší pluk 12 kusů. Ale ani ostatní gardové pluky nepřišly zkrátka. Němečtí badatelé uvádějí, že nejméně 171 kusů křížů Sv.Jiří je doložitelných i po roce 1870. Existuje řádová spona vojáka-veterána války 1870-71, jež obsahuje na prvním místě Železný kříž II.třídy 1870. Hned za tímto křížem následuje další dekorace, v tomto případě to je kříž Sv. Jiří 4. stupně číslo 29 860. Další spona je důstojnická s křížem Sv.Jiří opět na čestném druhém místě hned za Železným křížem II.třídy 1870. Držitelem této spony se stal major von Loeben, který v době války 1870-1871 měl ještě hodnost praporčíka Mecklenburského granátnického pluku č. 89. Toto udělení dokládají dějiny pluku. Křížek však již není ruská ražba. Jde o jemnou práci připomínající řád Červené orlice IV. st.. Na oušku je křížek označen SILBER, není číslovaný a nenese označení stupně. Tuto sponu však major von Loeben nosil ještě koncem 19.století. Tradice zbavená ideologie byla pro tohoto,ale i další vojáky prvořadá.¨
Zajímavá a pikantní informace o neobvyklém udělení kříže Sv.Jiří německému poddůstojníkovi přímo z carových rukou. Velitel 1.gardového pluku pozvaný k řádové slavnosti, která se konala 26. listopadu 1872 v Petrohradě, byl se svým ordonančním poddůstojníkem představen caru Alexandru s tím, že se jedná o přímého účastníka bojů z let 1870-71, který se vyznamenal v bitvě u Gravelotte. Na základě této informace mu car osobně předal kříž Sv. Jiří a čerstvý majitel tohoto vyznamenání ho s poddůstojníky ruské gardy na hostině statečně zapil a oslavil.
Po roce 1918 se československá armáda mohla větším množstvím nositelů křížů Sv. Jiří a v několika případech i řádu Sv.Jiří 4. i 3. stupně. Na druhé straně v armádě sloužili jako aktivní důstojníci ti vojáci,kteří prokázali statečnost, za niž byli dekorování Železným křížem. Zákony republiky jim nepovolovaly nosit tyto kříže. Myslím, že i tuto problematiku faleristé znají, ale i tak si dovolím představit dva důstojníky, kteří byli nositeli Železného kříže II.třídy 1914. Jde o setníky Vincence Sagnera a Rudolfa Lukase. Domnívám se, že rehabilitace jejich jmen je zde plně na místě, neboť to byl právě spisovatel Jaroslav Hašek,který si jejich jména vypůjčil a ústy špatného vojáka Švejka i potupil.
Literatura je zapracována v textu tohoto zamyšlení.