Řád Sokola

Václav Měřička

Zákon č. 243 ze dne 10. dubna roku 1920 schválil „Čestné odznaky, pokud byly založeny (zřízeny) pro československou armádu v Rusku, na Sibiři, odbočkou České národní rady pro Rusko“. Řád je ne zcela správně citován ve smyslu:
„ŘÁD MILANA RASTISLAVA ŠTEFANIKA – SOKOL„

Po návratu do Francie je posouzen stávající řád Sokola, a je určeno, že tento řád bude přepracován zcela po vzoru řádu Čestné legie. Teprve zde je rozhodnuto o hlavních markantech řádové dekorace. Nezvítězila myšlenka řádové dekorace bez mečů, ale naopak řád Sokola měl být udělován postupně od svého nejnižšího stupně, tedy přesně jako tomu je u francouzského řádu Čestné legie.

Na základě schválených pařížských stanov je členění řádů do pěti tříd:

- Velkokříž, řádový klenot nošený na velkostuze a doplněný hvězdou.
- Druhý stupeň jako klasický velkodůstojník, tj. klenot nošený na krku a doplněný hvězdou
- Třetí stupeň nebo snad komander, nošený na krku, bez hvězdy
- Čtvrtý stupeň ( důstojník) s bronzovým a zlaceným „ Sokolem „ na stuze.
- Pátý stupeň, bronzový „Sokol“ na stuze

Na svých přednáškách ČSPDP v Praze či ČNS v Hradci Králové o tomto řádu rád hovořil pan Měřička, ale ani on nebyl schopný odpovědět na otázky typu, jak by vypadala hvězda doplňující vlastní klenot, proč byl zvolen tak netypický pták jako je dravý Sokol. Zda je klenot tvořen právě jen tímto dravcem. Je zajímavé, že se nedochovali žádné návrhy, které by tuto problematiku vyjasnili. Možná že právě tento problém vyřeší mladá generace historiků zabývající se našim zahraničním odbojem v letech 1914-1918.

STUHA:

Problematice stuhy se dle mého názoru věnuje zbytečně velká pozornost. Nacházíme řád Sokola Tokijské vydání na stuze, která je zcela jednoznačně vyrobena po roce 1945. Nacházíme stuhy, které jsou o něco širší, případně mají nepatrně odlišné zabarvení, šířku proužku atd. Nejde o nic jiného než o fakt, že každý výrobce použil jiné barvy, jiný materiál. K toto problematice zde opět můžeme diskutovat na téma „STUHA„.

Ražba po roce 1945:
Proč dochází k ražbám po roce 1945 je jednoznačné, bylo nutno je vyrobit pro potřebu čs. veteránů-legionářů, kteří je „ztratili“ v období „Protektorátu“. Z tohoto důvodů bylo raženo i větší množství Válečných křížů 1918, Revolučních medailí a dokonce i křížů Sv. Jiří. Pan Měřička sice uvádí:

„Po návratu z Ruska muselo být ještě vyrobeno malé množství řádů v Praze a dále po roce 1945 nepatrné množství tohoto řádu. Já sám jsem si v roce 1945 v tehdejší výrobně na Žižkově tento řád za cenu 280 Kč zakoupil“

Zde ovšem je zásadní rozpor mezi tím, co říká pan Měřička a množství řádů, který se objevoval a objevuje na našem faleristickém trhu. V padesátých letech jistý pracovník ND? Prodával zadní štítky s nápisem ČSR, které vydával za velmi staré fotbalové odznaky, které v této době byly hledané a drahé (100 a více Kč). Dle množství prodaných odznaků musela být zásoba uložených řádů Sokola velmi velká i proto dnes stále nacházíme tyto řády bez zadních medailonu.

K problematice problematického řádu Sokola musíme přistupovat obezřetně a se znalosti celkové problematiky čs. vojska na Rusi, jejich velitelů i prostých vojáků. Pokusím se nastínit některé problémy, které literatura příliš necituje, ale které pamětníci nezávisle na sobě potvrzuji. Tedy kdo chce věří, kdo nevěří má právo pochybovat.

Řád Sokola byl založen z prostého důvodu, bylo nutno ocenit nějakou vyšší dekorací statečné vojáky, především za bitvu u Zborova. Myšlenka jistě chvályhodná. V ruském prostředí si legionáři jasně uvědomili, že řád byl určen pro důstojníka, dekorace pro vojáka v nízké hodnosti, částečnou nápravu přináší krátké období Prozatímní vlády 1917, kdy naopak jako vysoké vyznamenání určené důstojníkům byla možnost udělit Kříž Sv. Jiří 4. stupně. Kříž mohl být udělen pouze na návrh vojáků vlastní jednotky. Takovýto kříž byl doplněnou vavřínovou větvičkou upevněnou na stuhu. Základní myšlenka tedy byla: „ Založit a udělovat řád, který by mohl obdržet ( v nejnižším stupni) voják i poddůstojník, ale i důstojník. Tedy myšlenka opravdu pokroková a v celém vojsku si získala sympatie.

Ideovým tvůrcem návrhu tohoto řádu byl generál Štefanik, který se postaral jednak o zřízení řádu, dle stanov a zvyklosti platných pro francouzský řád Čestné legie. Neuplatnil se však princip známý u Čestné legie, kdy řádový klenot bez mečů mohli obdržet stateční vojáci za statečnost a odvahu a prostí občané za zásluhy o vlast. Byl to i generál Štefanik, který řád v rámci „Ruské legie“ i prvně udělil. Snad osobní antipatie mezi Štefanikem a nejvyšší vojenskou špičkou čs. legionářů poznamenala i další osud tohoto řádu. První exempláře jsou vyrobeny v Tokiu a pouze s meči. Mezi vyznamenanými vojáky jsou bojovníci od Zborova, stateční vojáci od Bachmače, ale i legionáři statečně bojující v prostoru Bajkalu, Samary, Jakatěrinoslavi a všech byť lokálních střetnutí s bolševiky či obyčejnými loupeživými tlupami. Řád dostali však i vojáci( důstojnicí), kteří se těchto bojů nezúčastnili, ale měli velké zásluhy na logistickém zabezpečení vojska. V našich sbírkách se proto objevuje ( velmi vzácně) řád Sokola I. typu vyrobený v Tokiu, který má odborně odstraněny meče. Jde jen o několik kusů či desítek kusů, neb u služebně starších vojáků a především vojáků z řad Starodružiníků se ozývali protesty, že řád s meči vlastně získávají vojáci, kteří na bojišti ani nebyli. Tento fakt mi potvrdil starý pán, příslušník vlakové dílny, který toto odřezávání mečů osobně prováděl. Tento fakt však nelze zaměňovat s podvodným ořezáváním mečů řádu Sokola dalších vydání, specielně po roce 1945.
Nejvíce ceněné jsou proto řády I. typu v dřevěné ze dřeva balzy zhotovené a černě lakované etuje doplněné potřebným dekretem.

Dalším problémem či otázkou je, proč byl řád vyroben a udělen jen v jediné, nejnižší třídě či stupni. Řád bylo nutné vyrobit rychle a levně. Jistě by se ve Vladivostoku našla klenotnická dílna, která by byla schopna vyrobit kvalitní dekorací splňující podmínky kladené na vzhled řádové dekorace. Nebylo by to však rychlé ani levné. Dnes již nezjistíme jméno důstojníka,který rozhodl o výrobě v Japonsku. Konečný výrobek, který zoveme řádem však nikoho nepřesvědčil neb svým vzhledem bylo jasné,že jde o velmi levný výrobek a ani etuje, vyrobená z balzy nepatřila mezi zázraky rukodělné japonské práce. Snad zde si právě generál Štefanik uvědomil, že návrh řádu se prostě nepovedl. Jen velký optimista si dokáže představit rameno řádového kříže či hvězdice jako husitský kalich. Řád je celkově plochý, nevýrazný, prostě za málo peněz…, je zajímavé to, že peníze na zhotovení řádu byly a bylo jich dostatek. Ale pravděpodobně největší překážkou byl samotný generál Štefanik člověk čestný a přímý, ale značně neoblíbený jak u Masaryka tak hlavně u Beneše. Nelze se tedy divit, že vlastní výroba vyšších stupňů se oddalovala či dokonce sabotovala a po smrti generála Štefanika je myšlenka tohoto řádu rychle zapomenuta a vlastní řád se stává torzem platným jen v rámci Čs. vojska na Rusi.(zákon č. 243 ze dne 10. dubna 1920).

Další specifikum tohoto řádu je stále hledání odchylek, vydání, ražeb, pozdních ražeb či druhých kusů atd. Je to zajímavé a několik kolegů specialistů vlastní ve své sbírce dokonce více typů kříže než kolik jich uvádí pan Václav Měřička ve své práci:
„ Československá vyznamenání I.část 1918-1938“
I zde je situace lehce pochopitelné a vysvětlitelná.

I. Vydání hovoří o dekoraci ( řádu) vyrobeného v Tokiu. I zde existuje několik odchylek, které jsou dané více téměř rukodělnou práci japonských techniku než mimořádnou kvalitou či naopak tak zvaných druhých kusů.

II. Vydání jde o ražby po roce 1920, a to z několika důvodu. Někteří legionáři si nechtěli svůj původní řád udělený ve Vladivostoku poškodit a zakupují si tento tak zvaný pražský exemplář pro běžné nošení. Stačí se podívat do nabídkového katalogu výrobní firmy nabízející doplňky výstroje důstojníků a poddůstojníků čs. poválečné armády.Dalším důvodem je i to,že řád byl v několika případech udělen dodatečně v období let 1920-1938.

III. Vydání po roce 1945 je dosti diskutabilní,ale pokusíme se vysvětlit důvody pro tuto ražbu. Po roce 1945 se domů vracejí vojáci ze všech bojišť nejen Evropy a většina jich oprávněně na prsou nosí dekorace za zásluhy a statečnost získané v boji. Skupina bývalých legionářů by se také na vojenských slavnostech ráda prezentovala svými dekoracemi získanými v boji v letech 1914-1919. Problém však byl mimo jiné i v tom, že mnozí chrabří legionáři své dekorace po roce 1939 z obavy před okupanty raději zahodili a po roce 1945 si je zakoupili. Jak hodnotit takovou dekoraci morálně nevím.Mnozí je prostě jen ztratili. Že nejde o malou skupinu lidí pochopili nejprve firmy zabývající se výrobou těchto řádů a medailí. Není to sice to nejlepší hodnocení, ale nikdo z nás neví jak by se v podobné situaci zachoval.

Uvedl jsem celkem 3. podstatné ražby tohoto řádu, ale každá skupina nabízí několik možností a rozdílu v samotné ražbě. Pro porovnání bude dobré sledovat Internetové stránky pana Primaka. http://www.olds.ic.cz/?militaria,100

Závěr:
Pokusil jsem se pouze o laický pohled na problematiku řádu Sokola a věřím,že některé myšlenky prokážeme, jiné možná někdo z kolegu zatratí.

Řád Sokola:

Je jisté a zcela správné, pokud se k historii tohoto řádu budeme vracet, vzpomínat, předkládat nové poznatky či prostě jen diskutovat. Dovolím si několik poznámek k tomuto řádu na které již kdys dávno upozorňoval pan Václav Měřička či pan Kopecký.

Po bitvě u Zborova jsou československé jednotky odkázáni samy na sebe a ve vzniklém chaosu a celkovém rozpadu fronty zbývá jediná cesta, organizovaný ústup do centrálního Ruska, přesun po železnici do Vladivostoku a námořní přeprava do Francie na západní bojiště. Situaci jednotek však zkomplikovala Velká socialistická říjnová revoluce, snaha bolševiků legie odzbrojit a nakonec i boj proti všem s jediným cílem probít se do Vladivostoku.

Pro upřesnění. Již dne 17. července roku 1918 je navrženo zřídit nové vyznamenání, které by mělo všechny náležitosti řádu a dne 29. července roku 1918 je takový řád schválen. Jde o řád Za svobodu, ale idea vyrobit řád, který bude mít tvar a podobu pěticípé hvězdy v bolševickém Rusko bylo ne právě šťastným nápadem.

Hlavním nepřítelem tohoto vyznamenání byl však Milan Rastislav Štefanik. V této pro budoucí republiku pohnuté době žil vlastně TGM v USA a zde se dozvídá, že byl zvolen za prezidenta nového státního útvaru ČESKOSLOVENSKO. V Paříži byl velký organizátor této myšlenky Dr. E. Beneš, ale zároveň zde působil Milan R. Štefanik, oba rozdílných povah, temperamentu i charakteru. Dne 28. října 1918 dochází k vyhlášení republiky ČSR, ale ještě před tímto datem odjíždí Štefanik do Ruska v propůjčené hodnosti francouzského generála a ve funkci ministra války, nové ještě neexistující republiky. Štefanik byl přesvědčený, že jeho přítomnost nastolí kázeň řád a pořádek, zároveň zde byla i jistá rivalita ke generalitě čs. legii, kdy z mladých praporčíků a poručíků z roku 1915 se v letech 1917-18 právě oni stávají generály s vlastním vojskem. Je nutno si uvědomit, že Štefanik měl hodnost francouzského generála pouze propůjčenou. Není mým cílem hodnotit osobnost gen. Štefanika, ani jeho snahu „zorganizovat“ legionáře po vzoru francouzské armády s tuhou, mnohdy nesmyslnou disciplinou, ale jako hlavní fakt si můžeme dovolit konstatovat, že Štefanik nepochopil čistou vnitřní ideu legionářů a jejich pohnutky boje za svobodu a že sám Štefanik svými postoji mezi „generalitou“ vyvolal více zmatků hraničící s nenávisti ( viz hodnocení generálů Syrového, Čečka atd). Není tedy pravda, že to byl on, kdo zjednal pořádek a disciplínu v jednotkách legionářů.

Jedním z cílů, kterému on sám osobně věnoval maximální pozornost byla snaha zamezit udělování řádu Za svobodu, ale byl si zároveň vědom toho, že musí nabídnout jiný vojenský řád, který by brášky legionáře uspokojil.

Stefanik odjíždí jedinou možnou cestou z Evropy do USA, dále do Kanady a z této země odjíždí na den Sv. Václava ( 28.září 1918) japonskou lodí Korea Maru. Se zastávkou v Honolulu dorazil do Japonska ( Tokio) a jeho cesta vede na Sibiř k jednotkám čs. legie.

Po celou dobu své cesty Štefanik pracoval na realizaci nového řádu. Dne 5. října roku 1918 nakreslil akvarel, který se zachoval a na kterém je zachycen návrh nového řádu. Tento Štefanikův návrh však měl pouze tři stupně, které se od sebe lišili je zlatou,stříbrnou a bronzovou hvězdičkou upevněnou na stuze. Stuha je dle návrhu Štefanika zpracována českým malířem Vojtěchem Preissigem. Stanovy ve své konečné podobě jsou však schváleny až v Paříži na jaře roku 1919. Ve stanovách se říká, že tato řádová dekorace je určena pro všechny, kteří se zasloužili o vznik a budování demokratického a svobodného Československa.

Vše probíhalo v euforické době, řád byl velmi rychle vyroben a zdá se, že právě rychlost výroby a dodání bylo hlavním důvodem výroby, která byla provedena spíše řemeslně, než jemně klenotnicky. Výsledek byl takový, že Štefanik dorazil k jednotkám čs.vojska na Rusi a k prvnímu udělení řádu dochází listopadu 1918, pravděpodobně v Omsku.

Pro nás je zajímavý rozkaz č. 60 ze dne 29. září 1919 ( ještě v době, kdy byla čs. jednotka na území Ruska), potvrzující udělení kompletní udělení řádu příslušníkům čs. jednotek na Rusi:

287 ks řádů s meči
86 ks řádů bez mečů, ale s hvězdičkou na stuze
21 ks řádů bez mečů a bez hvězdičky na stuze

Je zajímavé, že zde je hvězdička na stuze, která nám připomíná původní návrh generála Štefanika, v tomto případě však hvězdička vyjadřuje jen zvláštní pochvalu.

V galérii nie je Sokol s urezanými mečmi,tak som ho priložil.Nie je z mojej zbierky.Ja mám s mečmi vydanie Praha a bez mečov Tokio.Tu je Tokio s urezanými.Všimnite si,na krúžku je to poznať.
Ešte k článku.Osobne mi je ľuto,že podľ a všetkého aj s finančných príčin nebola uskutočnená výroba a udeľovanie v 5 triedach.Zo zberateľského hľadiska to by bolo mať v zbierke všetkých 5 tried!Ale niektorí z nás nemajú v zbierkach ani všetky triedy BL.