Odznak Partyzán pomocník
Partyzánský odznak a tím i vlastně titul Československý partyzán byl přiznat zhruba 25 % bojovníků proti okupantům z řad domácího odboje. Ze zákona nemohl být přiznám např. bojovníkům barikád, kteří se zbraní v ruce bojovali statečně, ale mnohdy i zbytečně proti ustupujícím jednotám německé armády (Přerov, Praha, Holice v Čechách a další). Nejstatečnější bojovníci obdrželi Válečný kříž 1939, medaili Za chrabrost 1939, případně NSG, dekorace řádu Karla IV, a také Pamětní medaili II. národního odboje. To pochopitelně vyvolalo vlnu nespokojenosti. Velitelé jednotek, proto, využili zákonné možnosti a pro své bojovníky nechávají razit všechny ty odznaky partyzánských a odbojových skupin, které tak rádi sbíráme.
Představitele Svazu národní revoluce si tuto situaci uvědomovali, a tak, v roce 1946 byl vydán, a to jako zcela neoficielní záležitost, odznak „PARTYZÁN POMOCNÍK„.
Odznak však nesehrál svoji pozitivní roli, již název pomocník partyzána nebyl zvolen vhodně, a tak bylo pokračováno v ražbě a udělování odznaku II. národního odboje, které pokračovalo až do sedmdesátých let dvacátého století.
Myšlenka udělovat tento odznak, který by měl být nižším stupněm „odbojáře„ se neujala, nošení odznaku bylo krátce tolerováno i na stejnokrojích vojáků, ale později odznak mizí z povědomí lidí.
Byla snaha tento odznak udělovat alespoň lidem, kteří partyzánům opravdu pomáhali (oblast zásobování, péče o raněné, ukrývání partyzánu atd.), starali se o jejich přežití. Ale ani zde se tato snaha nesetkala s pochopením.
Partyzánské jednotky např. v prostoru českomoravské vrchoviny, kde působili partyzánské jednotky vzpomínali na tyto bojovníky sice jen v dobrém, ale po roce 1945 se na jejich nezištnou pomoc rychle zapomnělo. Pamětníci mi říkali, největší partyzáni po roce 1945 byli vlastně známí kolaboranti, kteří využili situaci, vstoupili do politiky a převzali iniciativu.
Dalším problémem o kterém se nehovoří je i jeden z „Dekretů„ prezidenta Beneše, řešící problematiku domácího odboje. Některé partyzánské či odbojové skupiny vznikají až po 9. květnu 1945 a jejich akce končí červnem roku 1945.
Je tedy možno říci, že samotná myšlenka ocenit statečné lidi tímto odznakem nebyla pochopena a vlastně ani realizovatelná. Je to kus české historie, ke které se musíme postavit zpříma, bez iluzi a přiznat si, že ne vše po roce 1945 bylo v souladu se zákony naši vlasti.
Tato moje úvaha však nesnižuje odvahu a nadšení prostých lidí, kteří se opravdu do odboje zapojili. Čest jejich památce.
Literatura:
Václav Měřička – Josef Kounovský: Československá vyznamenání VI. Část II. Národní odboj.
František Ťopek: Lidé stateční a ti druzí.
Rudolf Hegenbart: Cikhaj ve 2. světové válce
Poznámka:
Existuje film s názvem Kočár do Vídně. Paní Janžurová v hlavní roli je naprosto dokonalá. Film se zabývá i problematikou partyzánského hnutí po 9. květnu 1945, kdy vražda na sice hnusném nepříteli, ale jde o vraždu byla tolerována právě díky Dekretu pana Beneše. (Ne nejsem nácek, jde mi jen o dodržování zákonů, které z nás činí lidskou společnost.)
