Český šlechtický kříž z roku 1814

[Altmann]

Vážení přátelé,

Využívám roku 2013, který evokuje slavný rok 1813, který máme spojený s tažením proti Francii, založením Českého šlechtického kříže (1814) a založením České šlechtické gardy (Noblgarda). Hlavním mým cílem je však vzpomínka na pana Měřičku, který této problematice věnoval téměř celý svůj život a proto si dovolím jeho práci umístit zde na stránky Slovenské faleristické společnosti. Jistě, je to specifická česká problematika, ale já si myslím,že tyto stránky navštěvuje i hodně přátel z Čech a Moravy a pro Vás ostatní bude nejen srozumitelná, ale jistě i zajímavá. Pan Měřička by byl velmi šťastný kdyby věděl, že i po jeho smrti si mnozí z nás jeho práci připomínají a mnozí se považujeme za jeho žáky. Práce je to stará z padesátých let. Ponechávám tedy i český jazyk tak jak jej pan Měřička používal. Jistě,že každý pozorný čtenář objeví nějakou chybu či si najde upřesnění na internetových stránkách PC. Mně osobně jde o jediné, aby jeho záslužná práce nebyla zapomenuta. Jen jako připomínka, když pan Měřička na tomto článku pracoval, čeští historici měli problém s V. sjezdem KSČ, či jinými nesmysly, které jsou v naši společné historii jako bolavé rány stále otevřeny.
Ještě jako poznámku. Pan Měřička a kníže Schwarzenberg jako mladí lidé byli českými vlastenci a pokud na někoho působí tato práce jako pouhá oslava starého mocnářství tak s tím já nic neudělám. Jinak k tomuto pojednání zde budeme mít možnost diskutovat a doufám, že diskuze bude to zajímavá.
Děkuji Alt.

[Altmann]

Český šlechtický kříž z let 1813-1814


Z historie:
Kniha J.L.Trosta. Die Ritter und Verdienstorden,Ehrenzeichen und Medaillen Aller Souveränen Staaten z roku 1910 na straně 95 velmi stručně popisuje náš kříž a je zde popis:
„Český šlechtický kříž za válečné zásluhy z roku 1814“ Popis kříže je zcela nedostačující a zadní strana je popsaná následovně: „Vzadu je nápis).

Uplynulo sto let od založení kříže a tento se ztrácí v povědomí lidí, ale i historiků. Český šlechtický kříž byl vyznamenáním výlučným, které již nikdy nebylo obnoveno a smrti posledního účastníka tažení kříž zanikl a nebyl historický zájem si tuto událost připomínat.Velmi malý počet dekorací byl v lepším případě chován v rodinách jako vzácná památka po šlechtických předcích. Bližší podrobnosti však byly zapomenuty.Stalo se dokonce, že jeho existence byla popíraná, případně byl význam kříže zlehčován a v některých případech byl považován za polooficiální, snad málem spolkovou či veteránskou dekorací.

Teprve vznik nového nástupnického státu, který se nazýval Československá republika to byl dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, první ceremoniář kanceláře prezidenta Masaryka a význačný a známý olympijský pracovník. Tento pán byl pověřen prezidentem republiky řízením a koordinací všech záležitostí a problematiky nově zřizovaného československého řádu Bílého lva a tedy i vedením veškeré agendy, která se k řádu vázala. Byl to právě odznak Českého šlechtického kříže, který se stal ideovým či inspirujícím prvkem při tvorbě nového řádového odznaku. Originál Českého šlechtického kříže předložil dr. Guth-Jarkovskému hrabě Bohuš Kolowrat-Krakovský, majitel panství Rychnova nad Kněžnou. Předložený kříž pocházel z majetku Františka hraběte Kolowrata-Krakovského, který byl jedním z gardistů. Nakonec se v XXXIX ročníku Ottova ilustrovaného časopisu ZLATÁ PRAHA, v čísle 15 a 16 dne 1.června 1922 objevil článek dr. Jiřího Guth-Jarkovského, nadepsaný:
„ Starý český řád Bílého lva“.

Roku 1814 rakouský císař František I. založil ne sice přímo řád v užším slova smyslu. Ale čestné vyznamenání ve formě řádového odznaku, zvaný český šlechtický kříž ( Böhmisches Adelskreuz ) pro zásluhy válečné. Pan Měřička uvádí i název v pramenech francouzských La croix de Noblese Bohéme. Odznakem byl zlatý čtyřramenný kříž 30 mm vysoký a toliktéž široký, tedy přece jen o něco menší nežli odznaky nyní obvyklé, tmavočerveně smaltovaný, asi jako pozdější rakouský zaslužný kříž a na aversu v červeně smaltovaném poli (13 mm v průměru) bílý, také smaltovaný, zlatě vroubený český lev, medailon sám byl rovněž zlatě vroubený. Na první pohled řád Bílého lva.
Revers pak měl medailon opět zlatě vroubený, kde v bílém poli byl černě smaltovaný nápis:
„NOBILIBUS BOHEMIS BELLO GALLICO FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS FRANCISCUS AUGUSTUS MDCCCIV“ ( Českým šlechticům za válek francouzských, věrným tělesným strážcům, císař, František 1814).
Odznak tento nosil se na stuze o třech stejných pruzích, z nichž prostřední byl červený, oba krajní pak bílé. Dnes pokud vím, žádný řád nemá stužky téže kombinace a stejných rozměrů.

Císař František udílel řád těm příslušníkům české šlechty,kteří za válek napoleonských založili vlastní šlechtickou gardu ( v Čechách ji říkali Noblgarda) a po celé válečné tažení provázeli osobu císařovu, na věčnou pamět prokázaných služeb. Po té vyznamenání již nebylo udíleno a proto asi upadlo v zapomenutí.


Nyní uvádí dr. Guth-Jarkovský již zmíněnou literaturu (Gottschalck, Schulze a Trost).
„Řádový odznak, který ve své stati reprodukujeme, byl nám dán k dispozici laskavosti p. velkostatkáře Bohuše Kolowrata Krakovského v Černíkovicích. Nosíval jej jeho děd František Xaver hrabě Kolovrat Krakovský, který byl prvním velitelem „Noblgardy“ již zřídil jeho otec, český dvorní kancléř“.
Kdo všechno z českých šlechticů byl vyznamenán českým křížem dovedou vyšetřit historikové. Mám jen zde sdělení soukromého, že jedním z nich byl také Ferdinand z Hildprantů, kterému dostalo se vyznamenání roku 1814 podle dopisu z vídeňské dvorní kancekláře, oznamujícího udělení řádu dne 6. října t.r.“

Poznámka Alt.
Jak hluboce se pan Stanislav Guth-Jarkovský mýlil, neb historikové I. republiky se věnovali ponejvíce historii čs. legii a po roce 1945 se socialistická ideologie o svoji starobylou historickou šlechtu nezajímala a zde to byl jediný pan Měřička, který dokázal a prokázal své hluboké znalosti této problematiky!

[Altmann]

Zde citovaný článek dr. Gustava-Jarkovského doprovázejí dvě fotografické reprodukce rozměru 11x4 cm.Reprodukovaný kříž má na fotografii průměr 20 mm s je tedy o třetinu menší.

V neděli dne 12. října 1922 uveřejnila PRAGER PRESSE vydávaná orbisem v čísle 269 druhého ročníku na straně 5 ve svém ranním vydání německý článek dr. J.S.Gutha-Jarkovského pod názvem EIN SOGENANNTER VORGÄNGERS DES „WISSE LÖVEN“ Ein kleiner Beitrag zur Böhmischen Ordengeschichte ( Takzvaný předchůdce „Bílého lva“. Malý příspěvek k dějinám českých řádů).
V podstatě nepřináší tento německý článek nic podstatného a je jen opakováním českého článku ze Zlaté Prahy. Navíc však uvádí doslovný text oficiálního oznámení ze dne 1.srpna 1814, které bylo uveřejněno v pondělí v OESTEREICHISCH-KAISERLICHE PRIVILEGIERTE WIENNER ZEITUNG ( v císařských rakouských privilegovaných vídeňských novinách v čísle 213. Doslovné znění je zde německý text, ale i překlad pana Měřičky, který použiji raději. Český text:

„ Jeho Veličenstvo rozhodlo udělit těm členům české šlechty, kteří v průběhu poslední války utvořili vlastní gardu, aby Jeho Veličenstvo po celé polní tažení vždy doprovázela, veřejný odznak Jeho nejvyšší spokojenosti a to na pamět prokázaných služeb, v podobě kříže,který by nikým jiným nebyl nošen. Tento celý červeně smaltovaný zlatý kříž. Nese na štítku lícní strany českého lva. Na rubní straně nápis : „NOBILIBUS BOHEMIS BELLO GALLICO FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS FRANCISCUS AUGUSTUS MDCCCIV“
Stuha, na které se kříž nosí, sestává ze tří stejných pruhů, z nichž střední je červený a oba ostatní bílé.
Dále ještě v článku uvádí, že hrabě Wrbna požádal císaře, aby nejmilostivěji členům gardy slevil placení potřebné taxy, neboť jmenovaní byli nuceni hradit značné výlohy a celé řadě gardistů by placení taxy způsobilo značné potíže. Dále ještě uvádí, že garda v Paříži vedla „ein ziemlich fideles Leben- tedy značně lehkovážný život.

V článku je dále uvedena poznámka císaře Františka, který rozhodl povýšit všechny vojáky, udělit těm, kteří měli nárok, hodnost komořího a povýšil „Graenzensteiny“ na svobodné pány.

V příloze listu jsou dva snímky kříže, tak jak je známe z ilustrace ve Zlaté Praze. Rozměr fotografie je 11x7 cm, průměr kříže opět 20 mm. Noviny tehdy uvedly, že povýšení se dostalo jen Grenzensteinům, ačkoliv byl ještě povýšen Jan Nepomuk Daczický z Hesslova a Josef Hrubý, tehdy ze Schwannensteinu a na hraběte dokonce adjutant gardy Klement Punker.

Dr. Jiří St.Guth-Jarkovský však nezapomněl na Český šlechtický kříž a ještě jednou se k jeho historii vrátil. Stalo se tak v roce 1929, kdy uveřejnil III. díl svých Paměti. Zde ve svazku 2 nadepsaném Československý řád Bílého lva čteme na straně 340-343 „ Starý předchůdce řádu Bílého lva“ a řád sv. Václava.

Pan Měřička pokračuje:
Při svých studiích o řádech přišel jsem celkem ne nesnadno na starý český, vlastně rakousko-český řád, který zůstával v našich vrstvách nepovšimnut, dílem proto,že se týkal jen omezeného počtu šlechticů, dílem proto, že nebylo u nás valného zájmu pro řády vůbec,pro rakouské zejména. Jenom historikové o řádu věděli. Není snad nezajímavé zmíniti se zde, kde chci podati dějiny řádu Bílého lva i o tomto „předchůdci“ Bílého lva poněkud šíře.

Za rozmanité pokyny při bádání o tomto řádu děkuji profesoru dr. Čenku Zibrtovi,zesnulému dr. Václavu Řezníčkovi a pak zejména panu dr. Kazbundovi, tehdy úředníku Zemského archivu v Praze a panu Jaroslavu Kurzovi, úředníku archivu ministerstva vnitra v Praze.

Historie rakousko-českého řádu je v podstatě tato:

3. května 1814 v Paříži, kde císař František právě pobýval, už na konci válek napoleonských, předložil na popud císařův nejvyšší komoří hrabě Wrbna, plukovník císařské české šlechtické gardy, která císaře stále provázela za válek napoleonských, a polní podmaršálek svobodný pan von Duka ( též Ducea) po vzájemné poradě návrh ( pod číslem 1166/814 císařského archivu) na povýšení a vyznamenání jednotlivých členů české šlechtické gardy, ke kterémuž podání připsal vlastní rukou císař František , že s předloženými návrhy souhlasí a dodává ještě (zde je německý opis) překlad:
Ostatně se domnívám, aby vlastenecké cítění oněch členů české šlechty, kteří tvoří onu gardu, bylo za prokázané mně služby, odměněno propůjčením viditelného odznaku ve formě pamětního kříže, nikám jiným již nenošeného!
V následcích tohoto rozkazu dal komorní úřad zhotovit 38 řádových či snad lépe odznakových křížů a Geheimes Kammerzahlamt, Kammerzahlmeister Adler von Mayer zaplatil za ně 3860 fl. W.W. (vídeňské měny) Haus u.Hofarchiv čísl. 1167/814 (panu Janu Haasovi, což císař 30.července 1814 schválil)

5. října 1814 bylo panu Hofkriegsrathprezidentu von Stirpsies posláno 46 kovových Armee Ehrenzeichen pro 38 českých a 8 uherských gardistů, kteří Jeho Veličenstvo provázeli. Pan Stirpsis poslal ihned kříže nejvyššímu komořímu hraběti Wrbnovi, aby kříže rozdal. Snad stojí za to uvést jména těch šťastných českých gardistů (zde podle seznamu dvorního archivu číslo 118/814)

l. Emanuel hrabě Vratislav
2. Jiří hrabě Waldstein
3. Jan hrabě Wratislav
4. Jan hrabě Pachta
5. Joachim hrabě Voračický
6. Vilém kníže Auersperg
7. Karel kníže Auersperg
8. Jan hrabě Salm
9.Arnošt hrabě Waldstein
10.Josef hraně Nostitz
11. Eugen hrabě Wrbna
12. Karel svobodný pán von Enis
13. Svobodný pán von Lincer
14. Jan svobodný pán von Nigrovi
15. Ignác rytíř z Hesslova
16. Jan hrabě Stambach
17. Otto svobodný pán von Greifenklau
18. Bedřich hrabě Clam-Gallas
19. František hrabě Xaver hrabě Kolovrat
20. Josef Hrubý rytíř von Schwannenstein
21. Franz Karl svob.pán von Puteani
22. Jan svobodný pan von Dobřenský
23. Ferdinand svobodný pán von Hiltprandt
24. Verand hrabě Windischgretz
25. Carl hrabě Rey
26. rytíř von Spiegel
27. František hrabě Taaffe
28. František hrabě Daun
29. Antonín hrabě Meraviglia
30. Štěpán baron Badenthal

Ti všichni a vedle toho ještě tři (kteří?) byli mimo to ještě všelijak povýšeni vojensky i civilně a vyznamenáni řádem Leopoldovým. Při návratu a slavnostním vjezdu Františkově do Vídně zaujímala garda (Noblgarda) zvláštní místo hned za kočárem Jeho Veličenstva a dostalo se ji od císaře ještě zvláštní pochvaly za služby prokázané. Poté vyznamenaní to už nebylo udíleno a snad také proto upadlo v úplné zapomenutí.

Poznámka Alt.
V soupisu je pouze 30 jmen, upřesněný seznam nositelů si uvedeme zcela na závěr. Čeština je ponechána tak jak psal pan Měřička. Moje osobní vzpomínka na rok 1972. kdy v Hradci Králové v autoklubu hotelu Grand pan Měřička o této problematice přednášel byla zklamáním, neb jeho přednáška zaujala snad 15 lidí. Předpokládám, že ani zde na stránkách SFS nebude zájem až tak velký, ale kdo se zajímá o historii pochopí, jak těžké bylo to, co pan Měřička pro znovuobjevení kříže udělal. Za to mu patří poděkování. Pan Měřička mi osobně říkal, jak byl překvapen a to i ze strany svých dobrých přátel, kteří se jej ptali, proč popularizuje šlechtu nota bene zda se jedná vůbec o české šlechtice.

[Altmann]

Odznakem českého šlechtického kříže pro zásluhy válečné, německy Böhmische Adelskreuz, ve francouzských pramenech La croix de Noblese Bohéme, tedy nikoliv řád v užším slova smyslu, nýbrž jen čestného viditelného vyznamenání ve formě řádového odznaku, byl zlatý čtyřramenný kříž, 30 mm vysoký a toliktéž široký, tedy o něco menší nežli odznaky nyní obvyklé, tmavočerveně smaltovaný, asi jako pozdější rakouský záslužný kříž, a na aversu v červeně smaltovaném poli (13mm v průměru) bílý, také smaltovaný, zlatě vroubený český lev, medailon sám byl také zlatě vroubený. Na první pohled řád Bílého lva.
Revers pak měl medailon opět zlatě vroubený stejné velikosti jako na aversu, kde v bílém poli byl černý smaltovaný nápis:
Nobilibus Bohemis bello gallico fidis corporis custodibus Franciscus Augustus MDCCCCIV – Českým šlechticům za válek francouzských, věrným tělesným strážcům, císař František 1814.

Odznak tento nosil se na prsou na stužce o třech stejně širokých pruzích, z nichž prostřední byl červený, oba krajní pak bílé.
Nyní následuje v dalším odstavci znovu odvolání se na zde již jednou citovanou literaturu.
Odznak českého šlechtického kříže, který byl reprodukován podle fotografie ak. Malíře J. Šrámka ve Zlaté Praze 2.června 1922 byl mi dán laskavosti velkostatkáře Bohuše Kolowrata Krakovského v Černíkovicích. Nosíval jej jeho praděd, František X. hrabě Kolovrat Krakovský, který byl prvním velitelem „Noblgardy“, kterou zřídil jeho otec český dvorní kancléř.
Český šlechtický kříž je vůbec jediný známý český řád ( v širším slova smyslu) lépe řádový odznak, nehledě k řádu sv. Václava, který byl vlastně jen čestným titulem.

Následuje historie tak řečeného řádu sv. Václava.

Dr. J.St. Guth Jarkovskému přísluší bezesporu dík za to, že první se zaobíral soustavněji historii vzniku Českého šlechtického kříže a i když jsou i v jeho údajích četné rozpory, dokázal opatřit a prokázat řadu podrobnosti, které zůstávají pro další studium v plné platnosti.
V Ottově slovníku naučném byla první zmínka o Českém šlechtickém kříži uveřejněna až v roce 1931. Stalo se tak v Ottově slovníku naučném nové doby, tedy v Dodatcích k velkému Ottovu slovníku naučnému, za redakce dr. Bohumila Němce. Popis kříže je obsažen v díle I. ve svazku druhém a nachází se na straně 1149. I tento stručný popis pochází z pera dr.J.St. Gutha-Jarkovského a není ničím jiným než zkráceným opakováním článku ze Zlaté Prahy. Tato zde uvedená poznámka je citovaná v části pojednávající o československých vyznamenáních, hlavně pak o řádu Bílého lva.

V roce 1938 vydal numismatik a obchodník se starožitnostmi Josef Fišer prodejní seznam mincí a medailí, kde na straně 21 pod číslem 537 je následující text:
- Zlatý záslužný kříž (Böhmisches Adelskreuz) r. 1814, věnovaný českým šlechticům, účastníkům bitev proti Napoleonovi.Líc Korunovaný český lev, bílý v červeném poli. Rub:LATINSKÝ NÁPIS A LETOPOČET V BÍLÉM POLI. Plochy kříže červený email, 9,25 gr. 30mm. Dle tohoto vyznamenání byl zhotoven řád Bílého lva. Známo jen několik kusů.Velmi krásný…RRRR…2800Kčs. Dále pak pod číslem 538 na téže straně „ Miniaturka zlatého kříže č. 537, váha 3,50gr jsou známe jen tři exempláře. Velmi krásný…RRRR 1600Kčs.

PRODEJNÍ SEZNAM MINCÍ A MEDAILÍ je doprovázen třemi tabulkami s vyobrazením. Na tabulce II. je vyobrazení reversu kříže a hned pod ní aversu kříže s označením č.537 a dole ve středu aversu miniatury kříže č. 538. V dolní části, v textu je popis a upozornění, že vše je o třetinu zmenšeno. Reprodukovaný kříž, revers i avers mají průměr 23,5mm, střední štítek 10,5mm, miniatura má průměr 15 mm. Reprodukovaný kříž nemá stuhu, je však krásně zachovalý a jeho nápis v reversu je proti uvedeným nápisům zkrácen. Tento Český šlechtický kříž, jehož provenience je neznámá byl zakoupen v roce 1938 od uvedené firmy z příkazu tehdejšího ministra národní obrany Jana Machníka pro vojenské muzeum na Hradčanech, kde se dodnes nalézá v tamních sbírkách (dnes VHÚ Žižkov) Byla prodaná i miniaturka, ale nikdo neví komu a kam.

[Altmann]

Na podzim roku 1939 vydal v knihách Řádu Melantrich a.s. v Praze OBRAZY ČESKÉHO STÁTU OD ROKU 1526 DO ROKU 1918. Knihu napsal a vyobrazení shromáždil Karel Schwarzenberg. Graficky upravil Břetislav Štorm. Na straně 146 je krátký článek DEKORACE ČESKÉ ŠLECHTICKÉ GARDY s následným textem:
„ František I. odměnil po tažení do Francie svou českou tělesnou stráž tímto křížem. Je to červeně smaltovaný osmihrotý kříž 27 mm široký, jehož líc nese bílého lva, rub pak bílý štítek a nápisem: Nobilibus Bohemis bella Gallico fidis corporis custodibus Franciscus Aug MDCCCIV. Stuha je červená s bílými okraji. Kříže tyto uchovaly se v rodinách některých gardistů, tento u hrabat Kolovrat“
Poznámka Alt:
Kniha vyšla již v době německé okupace což nebylo až tak jednoduché, a rod Schwarzenbergů se i takto přihlásil ke svému českému národu!

[Altmann]

Navíc pak v téže knize na straně 207 byl uveřejněn následující text:
„JAN DACZICKÝ Z HESLOWA, ČESKÝ GARDISTA. Vlastní portrét chovaný v rodině Daczických.
Když František I. v roce 1813 táhl do pole, objevilo se, že císařská stráž „Arciéru“, samých to veteránu nebude s to jej koňmo všude provázeti . I usnesla se česká šlechta , že vlastním nákladem zřídí ze sebe mocnáři stráž. Tato dostala stejnokroj v zemských barvách, bílý ( s koženkami) s červenými, zlatě lemovanými výložkami, k tomu zlatem lemovaný klobouk s černým chocholem , černou kartuš s pozlaceným zemským znakem, černožlutý polní pás kožené pochvě zlatem kovaný palaš a pro parádu zlaté nárameníky. Výstroj koně jako pro kyrysnické důstojníky, čabraka stříbrem lemovaná.

Po vítězném skončení války byla garda rozpuštěna , členům ponecháno právo nosit stejnokroj a udělen jim kříž s bílým lvem, který jsme již viděli. K tomu musíme připomenout, že čeští králové mívali své osobní stráže pod velením hejtmana, pak byla hradní stráž pod vedením hejtmana hradu pražského, která byla zrušena za Josefa II. Stejnokroj její byl červený v XVII. Století snad modrý. Toto nemůžeme však prokázat. Za odměnu dostal Daczický ještě ke svému znaku za klenot českého lva s mečem. Na předchozí stránce 206 doprovází tento článek celostránkový portrét reprodukovaný podle akvarelu uchovaného v rodině Daczických z Hesslova, gardistu České šlechtické gardy ve stejnokroji na koni.

[Altmann]

V roce 1940 vyšla v knihách Řádu nakladatelství Vyšehrad ERBOVNÍ KNÍŽKA NA ROK 1940 v redakci PhDr.Bohumíra Lifky. Kniha nepřinesla nic objevného a tak jen upozornění pro faleristy!

V roce 1940 v dubnu v nakladatelství Otty Ditricha v Berlíně kniha:
DIE TRAGBAREN EHRENZEICHEN DES DEUTSCHEN REICHES
(Nositelná vyznamenání Německé říše) z pera dr. Waldemara Hesse von Hessenthal a Georgie Schreibera. V této knize zabývající se popisem medailí, vyznamenání a řádu, je na straně 304 pod číslem 1109 uveřejněn následující text:
„ Erinnerungskreuz 1814 für die Begleitgarde des böhmischen Adels im Kriegsjahre 1814- Gold
(Pamětní kříž 1814 doprovodné gardy české šlechty z válečného roku 1814-zlatý)
Založen císařem Františkem I. koncem roku 1814 jako vděčná upomínka pro ty členy české šlechty, kteří během celé války proti Francii ve jmenovaném roce monarchu do pole doprovázeli. Tato šlechtická garda čítala 100 mužů. Ačkoliv již častěji bylo pochybováno, zda tento kříž skutečně byl udělován, popisuje se zde přece na základě líčení (popisu) von Heydenova.
V červeně smaltovaném středním štítku stříbrný heraldický český lev.
Avers: V bíle smaltovaném středním štítku černě malovaný nápis:
„NOBILIBUS BOHEMIS BELLO GALLICO FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS FRANCISCUS AUGUSTUS MDCCCXIV“
Velikost 30 mm.
Stuha bílo-rumělkověčerveno-bílá (Stejně široce dělená)
V roce 1941 vydal Karel Schwarzenberg v nakladatelství Vyšehrad v edici Knihy Řádu svou HERALDIKU, čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě. Jako XV. Obrazová příloha je otištěna reprodukce líce i rubu Českého šlechtického kříže a to tentokráte ve skutečné velikosti. Jedná se o snímek zde již popsaný v pojednání o ilustraci OBRAZY ČESKÉHO STÁTU OD R. 1526 DO R. 1918. Snímek má rozměr 92x49 mm a představuje kříž o průměru 27 mm, stuhu v šíři 39 mm. Na straně 176 téže knihy je nahoře v kapitole „Vývoj řádu“ poznámka, zde již počátku této studie citovaná.

Při příležitosti 130.výročí založení Českého šlechtického kříže, přednesl v květnu 1944 na členské schůzi Československé společnosti přátel drobné plastiky v Praze škpt. Oldřich PILZ přednášku, která byla po jeho smrti (Zemřel rok poté v Terezíně jako oběť nacistické perzekuce) uveřejněnou v I. ročníku „Sběratelských zpráv, v čísle 3-4 v říjnu 1946“.
Oldřich PILZ ve své práci znovu citoval sdělení pocházející z pera dr.J.St. Gutha Jarkovského a záznam z knihy dr.W.Hesse von Hessenthal. Navíc pak právě zde uvedl: „Počet 100 osob citovaný v německé práci je příliš velký, jest však možno, že autoři počítali i všechno služebnictvo které Noblgardu doprovázelo. Pak by ovšem počet 100 osob nebyl vysoký, nelze jej však ztotožňovat s Gardou, která měla jen 38 členů. Garda skutečně doprovázela koňmo císaře po celé polní tažení.Každý šlechtic měl svého jezdeckého koně a na dalším koni jel jeho štolba. Bylo by to tedy těleso, které se svými 76 jezdci se rovnalo slabší dragounské eskadroně. Při tehdejší pohyblivé válce byly oddíly odkázány sami na sebe a proto počítáme,že jelo sebou 5 vozů s krmivem, 2vozy se zavazadly a 1vůz s kovářským a podkovářským nářadím. Každý vůz táhl pár koní a na voze byli dva muži. Mimo to jeli alespoň čtyři kočáry aby v nich mohli být umístěni ranění. Při takovém stavu jelo by tedy 100 koní a toliktéž mužů.

Dále popisuje odznak:

Šlechtický kříž má osm dosti tupých hrotů, jest z
Zlatý ( 14.kar. zlato), granátově červeně smaltovaný.Ačkoliv velikost je uváděna ve všech příručkách 30 mm, jest jeho velikost změřena přesnými měřícími přístroji jen 28mm ve směru vodorovném a 30,25mm ve směru kolmém včetně závěsného kroužku. Ve středu kříže jest na líci červený medailon o průměru 13 mm ke středu mírně vypouklý, na něm je malovaný bílý lev s korunou.
Na rubu je pak bílý medailon s emailovaným černým nápisem:
„NOB. BOHEMIS BELLO GALL.FIDIS CORPORIS CUSTODIBUS FRAC.AUG. MDCCCXIV“.
(Českým šlechticům za válek francouzských, věrným tělesným strážcům, císař František 1814).
Kříž se nosil na levé straně prsou na stuze 39 mm široké, sestávající ze tří stejných pruhů po 13 mm, z nichž oba krajní jsou bílé, prostřední pak červený. V tehdejší době se dekorace nosili na stuhách značně delších než dnes. Délka závěsu byla 8-9 cm. Stuha byla dvojitá, provlečená dlouhým ouškem kříže, Konce stuhy byly spolu sešity.Kříž byl zhotoven pravděpodobně podle návrhu J.W. Harnische, komorního medailéra ve Vídni, který zhotovil též rytinu na civilní záslužný kříž z roku 1813/14 jichž bylo také raženo 38 ve zlatě a 149 ve stříbře. Český šlechtický kříž se nosil vždy nápisem navrch, takže strana se lvem byla považována za rub“
Až k tomuto bodu hovoříme o práci štábního kapitána Pilze, která je také na dlouhou dobu jedinou celistvou prací o této dekoraci a zabývá se dekoraci čistě faleristickou.( Práce škpt. Pilze je doprovázená perokresbou představující kříž a to rub i líc ovšem bez stuhy. Rozměr kříže je dodržen podle správných údajů).

[Altmann]

Z ostatních pramenů, které mluví o kříži a gardě , nutno ještě citovat vojenské záznamy. DĚJINY C.A K. ARMÁDY, vydané ve Vídni v roce 1898 autorským kolektivem Lukes,Schimmer, Tauber,Zdekauer a Gilbert uvádějí ve II. díle na straně 518 v kapitole „ Vojenství a reformy během francouzských válek“ následující:
„Ze šlechty země české se utvořila dobrovolná česká šlechtická garda, která jako ochranná stráž císařova, tohoto do pole doprovázela. Po tažení byla rozpouštěna. Císař František dále odměnil jejich služby, když pro její členy založil čestné vyznamenání, český šlechtický kříž.“

V I. díle této knihy na straně 544 na tabuli XIV je barevně vyobrazen český šlechtický gardista z roku 1813 s popisem:
„ Černý klobouk s tmavozeleným lemem a černým chocholem. Krátký bílý kabát bez šosů se zlatými knoflíky a velkými zlatými nárameníky s epoletami.. Černý bandelír tmavozeleně lemovaný, v předu zlatou draperii opatřený. Polní stuha široká a žlutá. Na límci a konci rukávu zlaté porty, jinak límec červený. Bílé kalhoty s jednoduchými červenými lampasy. Vysoké shrnovací holínky, černá pochva na palaš, nahoře i dole žlutým kovem pobitá. Jezdecký palaš a ostruhy.“

Největší historická práce rakouská „Geschichte der K.und K. Wehrmacht“-( Dějiny c.a k. armády ) vydaná v pěti svazcích mezi léty 1898- 1903 a zpracované za redakce Alphonse svobodného pána von Frede není sebemenší zmínka o české šlechtické gardě, ačkoliv na první pohled se zdá, že toto dílo je vyčerpávající. Pravděpodobně měla být stať o gardě uveřejněna v díle šestém, který měl obsahovat popisy jednotlivých císařských gard. K jeho vydání však již nedošlo.

Velmi zajímavou a ironii naplněnou je zpráva o Noblgardě, kterou máme od pana Jana Jeníka z Bratříc. Citovaná stať pochází z knihy GALERIE ČESKÝCH VOJÁKU od dr. Rudolfa Tschorna a vyšla v roce 1925.
Na straně 74 v článku „Jan Jeník z Bratřic“ čteme“
„Když nastala nová válka s Francii sestavil se v Praze za účelem ochrany osoby císaře Františka, který s armádou do pole se vypravil zvláštní vojenský sbor. Jemuž se říkalo „Noblgarda“, protože se skládal jenom ze členů panských rodin.Nejstarším jejím členem byl Vilém kníže Auersperg, který již za císaře Josefa II. účastnil se tureckých válek a pak Jan hrabě Pachta. Baron Dobřenský a baron Nigrini. Oba výborní hudebníci , byli vybráni proto, aby s císařem hrávali kvartet. Tato Noblgarda měla opatrovati císařův cestovní vůz a Jan Janík z Bratřic dříve než se vypravila do pole, chodil po jejich domech a vážně je napomínal, aby pilně dávali pozor, aby byla kola císařského vozu jak náleží kolomazí namazána a aby nescházely zákolníky a svory. A upozorňoval je, jakou těžkou a velikou odpovědnost na sebe berou, když se ujímají služby, již před tímto zastávali kočí a pacholci. A přitom dokládal, že český pán v čas vojny patří před šik v čele vojska.
( Altmann celkem humorná nadsázka, český humor, neb jen závist, že nebyl vybrán do Noblgardy již nezjistíme)

Pan Měřička pokračuje:
Dosud jsem se v této práci zabýval výpočtem a citováním všech mně dosud známých popisů a zpráv o Českém šlechtickém kříži. Všechny přinášejí určité zkušenosti, přesto se však namnoze tyto podstatně liší a různí. Pokusím se proto o sladění všech těchto zpráv a doplním je dalšími a vlastními poznatky. Nezodpovězeno zůstává několik otázek a z nich ta první, v které době byla garda založena? Podle první zprávy z roku 1817 ( F. Gottschalck) byl císařem Františkem I. v roce 1814 založen kříž pro ty příslušníky české šlechty, kteří v průběhu tohoto roku vytvořili zvláštní gardu a osobu císařovu po celou dobu doprovázeli. Musela tedy garda dle této zprávy vzniknout v roce 1813 nebo 1814, tedy v průběhu
vojenských akcí a tažení proti Francii. Tuto zprávu v zásadě přejímají i další faleristé.

Na rozdíl toho, však Stanislav Guth-Jarkovský v článku ze Zlaté Prahy se odvolává na tvrzení bývalého hraběte Bohuše Kolowrata-Krakowského, který prohlásil,že předkládá originál kříže, který vlastnil jeho děd, první velitel Noblgardy, kterou prý založil jeho otec, tehdejší český dvorní kancléř. Tato zpráva je znovu citovaná v Pamětech dr.J.St. Gutha-Jarkovského v roce 1929.
Kdyby skutečně garda byla založena některým z členů hrabat Kolovrat-Krakovských, pak by její vznik byl mnohem staršího data než je rok 1813 a 1814. František Xaver hrabě Kolovrat-Krakovský se narodil dne 10.října 1783 a zemřel 13.prosince roku 1855. Podle ubytovacího seznamu gardistů je veden ve skupině obyčejných gardistů s označením „Graf Kolowrat, Kämmerer, major i.d.Army“ tedy v překladu hrabě Kolovrat, komoří, major v armádě. V pořadí je na třináctém pořadí na seznamu. Podle vídeňského neúplného seznamu je na devatenáctém místě označen jako Frant.X.hr.Kolowrat. Protože víme, že velitelem gardy byl hrabě Emanuel Vratislav, hodnostně generál-major, je jisté že hrabě František Xaver Kolovrat-Krakovský nebyl prvním velitelem Noblgardy. Otec hraběte Františka Xavera, Leopold hrabě Kolowrat-Krakovský se narodil 31.prosince 1727 a zemřel 2.listopadu 1809 Do roku 1796 byl nejvyšším dvorním kancléřem, poté až do své smrti státním konferenčním ministrem a ministrem vnitřních záležitostí. Kdyby on gardu založil, pak by datum založení spadalo do let 1792 až 1809, ale tehdy nebylo důvodů gardu zakládat, neboť císař František vyjma první války koaliční z roku 1794 se žádného tažení osobně nezúčastnil. A Rakouska se týkaly hlavně války z roku 1805 (Slavkov) a roku 1809 (Aspern a Wagram). Není tedy zachována sebemenší zmínka o tom,že by šlechtická garda vznikla před rokem 1813 jak je vidět nebylo pro její založení žádného důvodu. Zajímavější a hodnověrnější zprávu podává Karel Schwarzenberg v knize „Obrazy českého státu od roku 1526 do roku 1918“ kde píše, že v roce 1813 se ustavila z vlastního popudu české šlechty garda, která jako ochranný sbor měla za úkol doprovázet císaře na tažení do Francie, když se rozhodl jeti s armádou. Tehdejší garda arcierů, starých veteránů, nebyla schopna zhostiti se koňmo takového namáhavého úkolu.

Objevili jsme však ještě další dvě zprávy, které dokládají, že česká šlechtická garda byla založena v roce 1813. V knize LID POVSTÁVÁ (DAS VOLK STEHT AUF) od Bernarda Hennese, vydaná v Kolíně nad Rýnem v roce 1913 v nakladatelství J.P. Lachema v knižnici Bachemova vyprávění pro lid a mládež, líčící válečné dějiny z let 1813-1815 je uvedeno na straně 88:

Císař, vypráví Wolzogen dovolil a jmenoval korunního prince velitelem města a mne převedl do jeho služeb.Současně mně nařídil zabránit plenění v předměstích, tamtéž obnovit pořádek a každého okamžitě probodnout, kdo neuposlechne mých rozkazů.
Zatímco jsem obnovoval pořádek, potkal jsem ve 2 hodiny odpoledne rakouského císaře v doprovodu knížete Schwarzenberga a české Noblgardy. Císař teprve později vyjel z Rothy a nemohl se proto zúčastnit vjezdu Alexandra I. a Bedřicha Viléma III. Odebral se poté ke Grimajské bráně a k ostatním panovníkům.
Tak byla konečně rozhodnuta velká bitva, která sejmula z beder národů jha Korsičanova.
A on, muž, jemuž se podařila obrovská úloha pokořit největšího stratéga bitev, Schwarzenberg, stál vážný a mlčenlivý a žádná radost, žádná pýcha se nedala vyčíst z jeho klidného obličeje.
Panovníci jej zahrnuli důkazy přízně.Alexandr mu propůjčil řád sv. Jiří I.třídy, Bedřich Vilém III. řád Červeného orla, císař František mu předal velkokříž řádu Marie Terezie a svolil, aby v jeho znaku byl umístěn znak Habsburků.
A Schwarzenberg odvětil svým klidným způsobem, že on k tomu krásnému dni, kdy národy jásají, jen málo přispěl. Za vítězství je nutno poděkovat rozkazům panovníků. Které on věrně plnil, vojevůdcům a armádám. On je odměněn spokojenosti monarchů s vědomím, že Německo je osvobozeno s jde vstříc šťastné budoucnosti. Pak vzal komturský kříž řádu Marie Terezie, který zdobil od roku 1805 jeho hruď a předal jej Radetzskému se slovy:
„ Tento kříž nosíval velký Laudon a já jej nemohu nikomu lepšímu svěřit“. (toto je však jen krásná bajka dodává Alt.)
Také ostatních nebylo zapomenuto. Metternich byl povýšen do dědičného knížecího stavu. Blücherovi se dostalo nejvyšší vojenské pocty, neboť se stal generálem-polním maršálem.
Celé toto líčení se týká dne 19.října roku 1813, posledního dne bitvy u Lipska ( ve dnech 14-19.října 1813, bitvy národů v niž císař Napoleon byl poražen spojenými silami rusko-rakousko-pruskými. Ze zprávy vyplývá, že rakouského císaře Františka I. již tehdy na bojišti doprovázela česká Noblgarda. Musela tedy vzniknout počátkem války s Francii.

Rakousko, po roce 1809, kdy utrpělo porážku v bitvě u Wagramu, se podřídilo diktátu Francie Dne 1. dubna roku 1810 se stala dokonce dcera císaře Františka, Marie Luisa, manželkou císaře Napoleona. Počátkem roku 1812 se Napoleon rozhodl pro tažení do Ruska. V únoru toho roku donutil ke spojenectví Prusko, které vyslalo 20 000 mužů a v březnu téhož roku Rakousko s 30 000 muži pod Schwarzenbergovým velením. Dne 23. června 1812 překročila Velká armáda řeku Němen a tažení přes Smolensk a Borovino na Moskvu započalo. Velcí orli se rozletěli s pyšně rozpjatými křídly. Aby na sklonku roku zmučeni a poraženi se belhali po tragickém přechodu řeky Bereziny v troskách zpět do vlasti. Již 19. prosince 1812 byl Napoleon zpět v Paříži.

Dne 30.prosince roku 1812 vypověděl pruský generál Hans David Ludvik z Yorku, druhý velitel pruského pomocného sboru pod maršálem Macdonaldem poslušnost Francii a již 27. února 1813 vyhlásilo Prusko válku Francii. Dne 17. března 1813 vydává král Bedřich Vilém III. svou slavnou výzvu k lidu ve Vratislavě ( a zakládá slavný Železný kříž 1813 je zde:
viewtopic.php?f=266&t=1386


Prusko se tak stává vojenským spojencem Ruska, které bylo rozhodnuto pokračovat ve válce proti Napoleonovi a bojovat za osvobození ostatních porobených evropských národů.

[Altmann]

Ale Napoleon zorganizoval znovu velkou armádu a vtrhl do Německa. Dne 2. května 1813 byli Rusové a spojena s nimi pruská vojska poražena v bitvě u Gross-Görschen a ve dnech 20-21.května znovu u Budyšína. Oba válčící státy usilovaly v té době o to,aby se Rakousko připojilo k jejich koalici. Císař František a hlavně jeho kancléř kníže Klement Lothar Metternich nebyli zásadně proti tomuto spojení, avšak potřebovali čas pro znovuvyzbrojení svých armád a konečně si byli vědomi jak důležitou politickou úlohu bude Rakousko hrát v tomto konfliktu.

V květnu 1813 jede přes Prahu do Vídně zástupce pruského krále generál Gerhard Johann David Scharnhorst, aby jednal o vojenské pomoci Rakouska (umírá 28.května v Praze na následky zranění z bitvy u Lützenu a Gross-Görschenu). Rakousko se rozhodlo zatím hrát úlohu prostředníka mezi spojenci a napoleonskou Francii. Ozbrojená neutralita byla prozatím výsledkem pražského jednání. Zatím se Metternich radil s carem Alexandrem I. a králem Bedřichem Vilémem III. na ratibořickém zámku kněžny Kateřiny Viléminy Zaháňské a všichni tři monarchové se scházejí k poradě na valdštejnském zámku v Jičíně a Mnichově Hradišti. Dne 26. června odjíždí Metternich do Drážďan ke schůzce s Napoleonem, ale jeho dramatické jednání zcela ztroskotalo a rozhodlo o tom,že 27.června 1813 dochází ve slezském Reichenbachu k závazné dohodě mezi Rakouskem a koalici rusko-pruskou. Bylo zde totiž rozhodnuto, že císaři Napoleonovi budou předloženy podmínky
Se lhůtou do 20.července. Tyto podmínky jsou:

l. Nové rozdělení varšavského vévodství mezi spojence
2. Vrácení Gdanska Prusku
3. Vrácení Ilyrských provincii Rakousku
4. Vyklízení všech pevnosti ve Varšavském vévodství a v Prusku
5. Znovuprohlášení Hamburka a Lübecku za svobodná hansovní města

Rozpuštění rýnského spolku nebylo ze strany Pruska a Ruska požadováno, neboť Rakousko ještě tehdy se stavělo proti tomuto rozhodnutí. Do Prahy byl svolán kongres.Prusko zastupoval Wilhelm von Humboldt, Rusko státní rada von Anstet, Francii maršál Caulaincourt vévoda z Vicenzy, který se dostavil až 28.července. Císař František dlel v té době se svoji suitou v blízkém Brandýse nad Labem. K dohodě nedošlo a příměří uzavřené mezi válčícími stranami po bitvě u Budyšína skončilo o půlnoci dne 10.srpna 1813.
Příštího dne vyhlásilo Rakousko Francii válku.

Již v srpnu zahájil generál Gebhard Leberecht Blücher na řece Katzbachu vojenské operace. Dne 18. srpna vtáhli Francouzi do českého Rumburku, obsadili Jablonné v Podještědí, Mimoň, Šluknov, Frýdlant, Českou Lípu a dostali se až k Liberci. Dne 19. srpna svolal maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg válečnou poradu na Mělník a dne 22. srpna vyrazila takzvaná Česká armáda ve čtyřech proudech přes Krušné hory k Drážďanům ( čítala celkem 224 000 mužů, z toho 125 000Rakušanu včetně Čechů, 61 000 Rusů a 38 000 Prušáků). Dne 26. srpna dochází ke zdrcující porážce spojenců v bitvě u Drážďan a dne 27. srpna po rozhodném útoku francouzské jízdy vedené neapolským králem Joachimem Muratem, k ústupu celé české armády zpět na české území. Ve dnech 29. a 30. srpna 1813 dochází k těžký, bojům u obcí Přestanova,Varvařova a Chlumce u Teplic lázní v Čechách, kde se však podařilo spojenými silami a statečnosti především ruských jednotek pod Barcleyem de Tolly a Ostermannem Tolstojem ale také rakouských pod Hieronymem Colloredem a pruských pod Kleistem porazit útočný francouzský sbor generála Dominika Vandama
Během bitvy, v níž právě ruská vojska sváděla velmi těžké obranné boje u obcí Přestanova, dle ruský car Alexandr I. a pruský král Bedřich Vilém III. na Doubravské hoře u Teplic a teprve po bitvě přijeli oba monarchové na bojiště. Císař František dlel v té chvíli v blízkých Lounech a i on po vítězství spojeneckých vojsk u Chlumce zavítal na bojiště a do Teplic. Zajatý francouzský generál Vandamme se s nim setkal na cestě do Teplic, kam byl z bojiště eskortován ruskými kozáky.

Dne 5.září 1813 dochází ke střetnutí u Eupenu na belgické hranici a k bitvě u obce Dennewitz, kde vítězí pruský generál Bülow a švédský princ Jean Bernadotte. Dne 9. září uzavřeli spojení monarchové v Teplicích smlouvu o dalším spojenectví a koaliční vojska se stáhla postupně do saského Lipska, kde bylo v říjnu rozhodnuto o vojenském osudu napoleonského tažení z roku 1813 do Německa.

V průběhu bitvy u Lipska dlel císař František I. v blízkosti obce Rotha, kde s nim již byla česká Noblgarda, Můžeme tedy najisto předpokládat, že se tato garda zformovala již kolem 10.srpna, kdy byla vyhlášena Rakouskem Francii válka a to již přímo v Praze, kde se konaly porady spojenců. Odtud pravděpodobně již postavená garda doprovázela císaře do Loun, do Teplic a na bojiště u Chlumce a Varvařova

Tuto doměnku podporuje ještě další zpráva, obsažena v knize Clemense Brühla „ DIE SAGAN“-(Zaháňská), vydaná ve Stauben-Verlag Paul G. Esser v Berlíně 1941. Zde na straně 132 v 17 kapitole, která pojednává o událostech v měsíci srpnu a září 1813 čteme následující:
„ V Náchodě to Viléminu nedrželo. Bylo zapotřebí příliš mnoho času k běžné výměnné korespondence s Metternichem do Teplic a zpět. Ona musí být nablízku zprávám a událostem. Již 24. října je očekávaná zase v Praze. Znovu se pro ní zařizuji pokoje ve Valdštejnském paláci, ale tentokráte, protože hrabě Waldstein sám odchází k české gardě císařově, lepší a prostornější místnosti, než naposledy, místnosti s výhledem do zahrady“.

Tato zpráva se týká života kněžny Kateřiny Bedřišky Viléminy Benigmy Turonské, vévodkyně Zaháňské, dcery Petra Birona, vévody Turonského majitele náchodského a ratibořického panství, která byla v prvním manželství provdána za francouzského prince Rohana, ve druhém za ruského knížete Vasilije Trubeckého a ve třetím za hraběte Rudolfa von der Schulenburg. Kněžna byla milenkou rakouského kancléře Klementa Lothara Metternicha, organizátora evropské koalice protinapoleonské a účastnila se živě v oněch letech zákulisního života vysoké politiky. Na ratibořickém zámku došlo k významné schůzce cara Alexandra a pruského krále a rakouského kancléře ( o tom jsme ale již psali).

Hrabě Waldstein, který odchází v srpnu 1813 k čestné císařově gardě a zřejmě již s císařem do Loun a Teplic a dále k Lipsku je hrabě Arnošt Waldstein ( 1764-1832), který byl majitelem Mnichova Hradiště, Bělé pod Bezdězem , Doks, Kuřích vod a pražského Valdštejnského paláce a jehož syn Kristián Vincenc hrabě Waldstein (1794-1858) byl také gardistou.

Tyto tři na sobě nezávislé zprávy, myslím tím vyprávění křídelního pobočníka cara Alexandra I. Ludvíka svob.pána Wolzogena, dále zpráva o cestě a pobytu kněžny Zaháňské v Praze a konečně i episoda ze života Jana Jeníka z Bratřic, jasně dokazují, že NOBLGARDA vznikla již v srpnu 1813 v Praze, při samém zahájení válečného tažení proti Napoleonovi, když již bylo jisté, že se císař nevrátí do Vídně, ale odebere se za českou armádou na bojiště. Tvrzení Karla Schwarzenberga pak uvádí ještě tu podrobnost navíc, že šlechtická česká garda vznikla vlastně z iniciativy českých šlechticů, kteří se rozhodli císaře koňmo doprovázet, když bylo jasné, že císařská garda arcierů není schopná takový náročný úkol zvládnout. Počítalo se zřejmě s tím, že dojde k namáhavých pochodům a i k pronásledování ustupující francouzské armády dále do Francie.


Císař František I. dlel se svoji suitou a tedy jistě i s gardou v Teplicích nejméně do 4. října a odtud se odebral teprve do Lipska, resp. do blízkého jeho okolí. Hlavní úkol však gardu očekával až na samém sklonku roku 1813. kdy bylo definitivně rozhodnuto, že česká armáda se bude podílet na největší akci Osvobozovací války, totiž na tažení do Francie. A toto rozhodnutí padlo až dne 1.prosince 1813 a tažení bylo zahájeno dne 21.prosince.
Po velkém vítězství u Lipska nebyl mezi spojenci na další postup operací názor jednotný. Rusko a Prusko naléhali na okamžité tažení do Francie za ustupujícím Napoleonem, vojenský poradce císaře Františka I. generál svobodný pán Duka však císaře od dalšího tažení zrazoval. K sjednocení názoru došlo až počátkem prosince a to hlavně zásluhou knížete Karla Filipa Schwarzenberga, který se stal také vrchním velitelem všech spojeneckých koaličních armád. Rakousko tehdy disponovalo hlavními vojenskými silami na kontinentě. Jak jsem již uvedl (pokračuje pan Měřička) bylo vlastní tažení zahájeno až dne 21.prosince 1813, tedy s třiašedesátidením zpožděním po lipském vítězství. Takzvaná česká armáda, o níž jsem již řekl, že byla armádou hlavní, sestávala ze tří armádních sborů a jednoho sboru záložního, který se rekrutoval v Bavorsku. Celkem měla tato armáda 180 pěších batalionů, 263 jezdeckých eskadron a 68 dělostřeleckých baterii. Celkem čítala 204 600 mužů a 424 děl. Směr pochodu a rozložení se dá určit takto:
Na jihu čára ve směru na Schaffhausen ve Švýcarsku, na severu město Mannheim na Rýně. Na tuto hlavní armádu navazovala takzvaná slezská armáda pod Geberhardem L. Blücherem, která operovala v prostoru města Coblenze. Rakouský hlavní stan byl přenesen do Heidelbergu a poté do Basileje.

Císař František I. byl v té době 45 roků stár.Jistě vítal iniciativu české šlechty, která se nabídla, že vystrojí okamžitě tělesnou stráž-gardu a jistě se zavázala učinit tak z vlastních prostředků. Císař měl ve Vídni při dvorské službě osobní gardu, ale jak již bylo řečeno, rekrutovala se tato garda ze samých veteránů a invalidů, kteří se zasloužili v bojích a jejími veliteli byli zásadně štábní důstojníci a generálové.

Kdo byl asi původce myšlenky založit českou Noblgardu? Zdá se, že to byl c. a k. komoří, hrabě Eugen Wrbna, pán na Hořovicích. Narodil se v roce 1786 a zemřel 24.března 1848. Hrabě Wrbna nebyl povoláním voják, ale měl zřejmě jako komoří blízko k osobě císařově a pozdější události týkající se vlastního vyznamenání dávají tušit, že on to byl, kdo dal návrh na založení gardy. Byla to jistě vítaná příležitost pro českou šlechtu, zavděčit se panovníkovi a poukázat na státoprávní postavení české šlechty v rámci tehdejší monarchie. V té době existovala patrně i uherská ochranná garda, která snad císaře taktéž doprovázela i když snad počet gardistů byl značně menší. Svědčí o tom totiž nejen zpráva o zaslání 46 kovových Dělových křížů pro 38 českých a 8 uherských gardistů, ale i akvarel- portrét uherského gardisty, uchovaný taktéž v rodině Daczických z Hesslova a pocházející stejně jako třetí obraz představující jednoho gardistu-arciéra z ruky Jana Nepomuka Daczického z Hesslova, jednoho z gardistů a jak se později ještě dozvíme, ubytovatele Noblgardy.

Přibližný směr tažení a tedy i cesty císaře a gardy je čára na Basilej, Troyes, Chaumont a Paris.
V rodině Daczických z Hesslova se nacházela řada dokumentů, které jsou podstatně důležité pro naši historii. Je zde jako nejstarší doklad listina datovaná 26. prosince 1813, která není ničím jiným než zápisem, o žoldu.Vyčísluje v období od 26.prosince 1813 do 31.ledna 1814 žold Jana Nepomuka Daczického a jeho doprovodu a je přímým důkazem,že výklad škpt. Oldřicha PILZE je správný, když tvrdí, že gardisté nebyli sami, ale že každý byl obklopen řadou vojáků a sluhů. Záznam je zde v originálu, který si opět dovolím opsat:
Záznam zní „Lohnungs Entwurf vom 26ten. Dez 813 bis 31ten Jänner 814 für die bei Baron Heszlova commandierte Mannschaft als: Corp. Niderhoffer.Gemeiner:Wlach,Czeyka, Werner, Vrestel, Fuszknecht: Bauer, Kresler. V překladu:
- (Mzdový výkaz od 26.prosince 1813 do 31. ledna 1814 pro baronem z Hesslova velené mužstvo a to desátníka Niederhoffera, vojíny…, pěšího čeledína).
- Tento záznam je důkazem o tom, že jen pod vlastním velením jednoho gardisty bylo 7 osob vojenského charakteru. A protože se mluví o 2 opěšalých, máme důkaz o existenci minimálně pěti koní u pomocného mužstva. Záznam obsahuji i výši žoldu 20/6 fl. běžných a 52fl. v papírech.

Z vojenského tělesa byla garda samostatným vojenským tělesem, které podléhalo přímo osobě císařově. Odtud ta jedinečná výlučnost a nakonec i potíž opatřit si doklady o jejím vojenském zařazení. Byla zřejmě útvarem pouze mimořádným a patřila k nejbližšímu vojenskému tělesu v blízkosti samotného císaře. Jejich vrchním velitelem, či snad přesnějí nadřízeným byl vedle císaře, Petr svobodný pán Duka, tehdy již polní zbrojmistr a poradce císaře Františka I. Tentýž byl v letech 1803 až 1809 majitelem pěšího pluku č. 39 v Debrecíně v hodnosti polního podmaršála.

Členové gardy měli vlastní stejnokroj. Byl zde již jednou popsán při citování zápisu z dějin c.a k. armády z roku 1898. V rodině Daczických z Hesslova je zachován velmi zdařilý autoportrét Jana Nepomuka Daczického z Hesslova. Jedná se o akvarel rozměr 32x14 cm,představující jezdce na hnědáku ve stejnokroji gardisty České šlechtické gardy. Vzadu je připsáno tužkou : JOHANN DACZICKÝ Freiheer von Hesslova als Gardist der böhmischen Nobel-Garde in der Jahren 1813 u. 1814 unter Kaiser Franz beim Einzug in Paris (Selhat-Portrait)- tedy zde v překladu pana Měřičky: Jan Daczický, svobodný pán z Hesslova jako gardista české šlechtické gardy v letech 1813 a 1814 pod císařem při vstupu do Paříže-vlastní portrét.

Stejnokroj zde nakreslený se v zásadě shoduje s citovaným popisem. Dvourohý černý klobouk se zásadně shoduje s citovaným již popisem. Dvourohý černý klobouk zlatě lemovaný se zlatou kokardou a černým chocholem, krátký bílý kabát červeně paspulovaný se zlatými knoflíky, červeným límcem zlatě orámovaným se zlatou polní stuhou. K tomu černý bandalír zde na obraze červeně lemovaný, na prsou opatřený zlatou lví hlavou držící tři zlaté řetízky, které se upínají na zlatý štítek s iniciálou F.I. (kartuš). K tomu bílé těsné kalhoty, černé vysoké shrnovací holínky a zlatý opasek se sponou ve tvaru lví hlavy. Jezdec má bílé rukavice. Sedlo černé s červenou zlatočerně lemovanou čabrakou, která má v rozích vyšité iniciály F.I. převýšené korunou.
Zřejmě při slavnostních příležitostech měli gardisté právo nosit zlaté nárameníky, eventuelně i červené lampasy, jak uvádí první popis.

Další otázkou je, kolik měla garda členů. Dříve však, než se pokusím zodpovědět tuto otázku, vrátím se ještě k několika historickým událostem.
Hlavní česká armáda, při jejím štábu se pohybovala i česká šlechtická garda, dosáhla dne 31.prosince 1813 švýcarského Schauffhausenu, dále postupovala na Basilej, Laufen. Tehdy překročily 3 kolony vojska řeku Rýn. Odtud se postupovalo na Porrentroui a Pontarlier. Dne 17. ledna 1814 dosáhla vojska města Langres, odtud se pochodovalo na Chaumont a ve dnech 24. a 25.ledna došlo k vážnějším bojům v prostoru Bar sur Aube. Dne 30.ledna bylo dosaženo Troyes. Počátkem února postupovala armáda dále na Bar sur Seine, kde zase došlo k bojům. Hlavní stan se však zdržel v Troyes, kde je také dne 12.února 1814 datován další doklad a to dopis, který se týká peněžních náležitostí gardy a současně určuje, že garda setrvá v Basileji, zatímco jeden její příslušník, rytmistr svob. pán von Blaschek odjede s dvorní suitou zpět do Vídně. Tento zde citovaný doklad je pro naše hledání jedním z nejdůležitějších, poněvadž nám určuje jméno dalšího člena České šlechtické gardy. Současně nám ale podává informaci, že garda se zpožďovala za postupující armádou, neboť štáb, který dlí v Toures, má u sebe pouze hraběte Eugena Wrbnu. Neboť štáb, který dlí v Toures, který totiž dopis podepisoval. Ostatní členové gardy, jsou tedy s císařem mimo vlastní bitevní a nebezpečný areal. ( Zde je obdoba císařovy zdrženlivosti, nechceme li mluvit přímo o opatrnosti a zbabělosti, tak jak jsme se s ní již jednou setkali, když v době bitvy u Chlumce a Varvařova dlel císař až v Lounech, zatímco ostatní monarchové trochu blíže na Doubravské hoře. U Teplic. A stejně tomu vlastně bylo i u Lipska kam císař dojel až docela po všem . Ostatně s tím se ještě jednou setkáme v Paříži).

Dále existuje v rodině Daczických cestovní rozkaz pro skupinu barona von Grefienklau, datovaný dnem 22. února 1814. kde se uvádějí některá jména míst. Kudy skupina a pravděpodobně poté i celé garda postupovala.U každého místa je současně označeno datum. Tak dne 19.února je skupina v Altrichu. Dne 20.února v Mont Bellionu, dne 21. února v Liese a dne 22.února ve Vesoulu. Jednalo se pravděpodobně o skupinu, která zabezpečovala ubytování a pícovinu. Zachovala se v majetku Daczickýczh pravděpodobně proto, že on sám jako ubytovatel, že on sám jako ubytovatel byl v nejbližším kontaktu s touto postupující skupinou. Sám Jan Nepomuk Daczický se narodil 15. kvbětna roku 1795 v Klatovech a byl potomkem staré české zemanské rodiny, která dala v době rudolfínské znamenitého Mikuláše Dačického z Heslova. Janu Nepomuku Daczickému bylo v době francouzského tažení18-19 let a byl v uznání svých zásluh povýšen v roce 1814 do stavu svobodných pánů.
Daczický zemřel dne 3.prosince 1880v Praze na Smíchově, když byl předtím vykonával funkci krajského komisaře kraje loketského a berounského a konečně okresního hejtmana v Nymburce. Byl pohřben na malostranském hřbitově v Košířích. Kde má zřízen náhrobek se svým rodovým znakem.

Pak již následovaly události jedna za druhou. Francouzské armády ustupovaly a dne 31.března 1814 vstoupili spojenci do Paříže. V Jejich čele jel ruský car Alexandr I. doprovázený pruským králem Bedřichem Vilémem III. Rakouského císaře Františka I., který meškal se svým doprovodem v poměrně vzdáleném, ale bezpečném Dijonu zastupoval při tomto slavnostním v hlavním dobytém města Francie sám polní maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg. Dne 11. dubna 1814 se sám císař Napoleon vzdal trůnu a odešel do Fontainebleu a dne 15.dubna 1814 vstoupil teprve se svým doprovodem a tedy i Českou šlechtickou gardou císař František do Paříže. Dne 20. dubna 1814 se císař Napoleon rozloučil se svou starou gardou ve Fontainebleu. Máme tedy zcela jisté velmi přesné datum, kdy se Česká šlechtická garda dostala do Paříže a kde byla poté ubytována. Zachoval se nám totiž ubytovací seznam gardy, který je tištěný a doplňovaný psanými poznámkami. Psán je německy a v překladu Ubytovací seznam c.k. šlechtické české gardy. Seznam obsahuje 37 jmen a přesné rozlišuje šarže od obyčejných gardistů. Dokonce i jednotlivá jména jsou zde doplněna vojenskými hodnostmi, dále uznávanými čestnými funkcemi či úřady a dozvídáme se i jaké řády gardisté vlastnili. U každého tištěného jména je poté poznámka, psaná inkoustem, která nám prozrazuje kdo v Paříži a někdy dokonce u koho byl ten který gardista ubytován.To,že je listina tištěná, svědčí o tom, že existoval řada těchto seznamů a pouze se podle míst, kde garda hostovala, vyplňovala jména s poznámkami. Tento seznam, který se též péče Daczických zachoval byl podkladem pro soupis otištěný v erbovní knížce na rok 1938.

[Altmann]

Ubytovací seznam zachovaný v rodině Daczických vyčísluje celkem 37 jmen, z nichž některá jsou velmi známá a zvučná jména příslušníků české šlechty, jiná málo známá a dnes již nic neříkající. Tento soupis je však mnohem dokonalejší, než celkový seznam členů České šlechtické gardy, tak jak se nám dochoval ve vídeňském dvorním archivu, kde byl jistě sestaven až dodatečně, tedy po skončení tažení, když garda byla rozpuštěna a její členové se rozešli buď do svých domovů nebo se vrátili k plnění svých vlastních povinností a vojenských úkolů. Tento vídeňský seznam obsahuje pouze 33 jmen byl zde již jednou citován a to při opisu textu z Paměti Dr.J.S. Gutha Jarkovského. Jsou v něm sice některá jména doplněná křestními jmény, jinde však zase křestní jména nesouhlasí se skutečným jménem účastníka. Tak jako dvanáctý je označen Karel svob. pán Enis, jako čtrnáctý Jan sv.pán von Nigroni, jako patnáctý ale Ignác rytíř z Hesslova, ačkoliv se tento skutečně jmenoval Jan Nepomuk Daczický z Hesslova u čísla 16 Jan hrabě Stampach, u čísla 17 Otto svobodný pán von Greiffenklau, u čísla 18 Bedřich hrabě Clam-Gllas, u čísla 19 Frant.X. hrabě z Kolowrat, u čísla 20 Josef Hrubý rytíř ze Schwanensteinu, u čísla 21 Adolf hr. Pötting, u čísla 24 Franz Karl svob.pán von Puteani, u čísla 25 Jan sv. pán von Dobřenský, u čísla 26 Ferdinand sv.pán von Hiltprandt, u čísla 17 Veriand hr. Windischgrätz, u čísla 28 Ant.hr. Meraviglia a u čísla 33 Štěpán baron Badenthal.

Tento vídeňský seznam neobsahuje čtyři jména a navíc uvedena v ubytovacím seznamu. Jsou to:
- Prokop hr. Wratislav
- Vincenz sv.pán Krenenstein
- Josef hr. Nostitz
- Kristián hr. Waldstein

Zápis vídeňského archivu ze dne 5.října 1814 mluví o tom, že bylo zhotoveno 38 křížů, které byly zaslány k dispozici hraběti Eugena Wrbny se žádostí, aby kříže rozdal. Pak by ovšem bylo gardistů 38, ačkoliv ubytovací seznam z Paříže obsahuje pouze 37 jmen. Teprve zde uvedený dopis z archivu rodiny Daczických, datovaný v Troyes dne 12.února 1814 obsahuje příkaz, aby jeden z členů gardy a to rytmistr svobodný pán Blaschek odejel, tj.vrátil se s dvorní suitou do Vídně. Zde tedy máme posledního gardistu, který při vstupu gardy do Paříže nebyl přítomen, ale jako příslušník České šlechtické gardy, pamětní kříž dostal a se kterým se při příkazu k zhotovení pamětních křížů také počítalo. Tento dopis, jak již jednou bylo řečeno, je podepsán zase hr. Eugenem Wrbnou.
U této postavy se musíme zastavit. Hrabě Eugen Wrbna se narodil v roce 1786, byl c.k. komořím, tajným radou a nejvyšším štálmistrem císaře Františka I. Patřili mu Hořivice s Komárovem a byl spoludržitelem Střelné. Zemřel dne 24. března 1848. Podle dr.J.St.Gutha-Jarkovského je uváděn Wrbna jako plukovník a velitel gardy. Podle seznamu z Paříže nebyl velitelem, ale pouhým gardistou, na druhé straně však on právě podepisuje důležitý dokument ze dne 12.února 1814 v Troyes a on je to, kde 3. května 1813 spolu se svobodným pánem von Duka podává císaři návrh na vyznamenání jednotlivých člen gardy a nakonec hrabě Wrbna obdržel zhotovené kříže a tyto rozesílal jednotlivým člen gardy. Kdyby byl hrabě Wrbna zřejmě onen nervus agens, který dal podnět k založení tohoto sboru a staral se vzhledem ke svému společenskému postavení a pravděpodobně i vzhledem ke svému osobnímu vztahu k osobě císařově o styk gardy s hlavním štábem a osobou císaře samotného. Snad vedl i všechny administrativní záležitosti gardy.

Vlastním velitelem gardy byl hrabě Emanuel WRATISLAW (1759-1840 ), který byl pánem na Všeradicích a měl v té době ze všech gardistů nejvyšší hodnost. Byl generálmajorem a vlastníkem vojenské nadace Alžběty Terezie. Jedná se o velmi vysoké vojenské vyznamenání udělované v počtu 21 kusů důstojníkům v hodnosti od plukovníka výše. Hrabě Emanuel Wratislaw byl v době tažení 55 roku stár. Z rodiny hrabat Wratislawu jsou v gardě dva to otec a syn. Starší hrabě Prokop Wratislaw, podplukovník (zemřel v roce 1819) a jeho syn hrabě Jan Wratislaw,povoláním voják (narodil se v roce 1797) a zemřel jako podmaršálek v roce 1865 ve Vídeňském Novém Městě). Waldsteinové jsou v gardě dokonce čtyři. Nejstarším je Arnošt hrabě Waldstein, narozený v roce 1764 zemřel 13.srpna 1832 a jeho syn Kristián Vincenc hrabě Waldstein narozený v roce 1794, pán na Mnichově Hradišti, Bělé a Doksech, Kuřích Vodách, c.k. komoří a skutečný tajný rada a potomní prezident Muzea Českého království. Zemřel 24.prosince 1858. Byl majitelem velkokříže rakouského Leopoldova řádu a zachoval se nám jeho velmi krásný portrét od malíře Václava Ningera z Mnichova Hradiště. Olej Nigerův zpodobňuje hraběte K.V. Waldsteina pravděpodobně již v jeho padesátce, tedy kolem roku 1844. Waldstein je dekorován pouze náhrdelním odznakem řádu Maltézských rytířů, ale má na levé straně kabátu hvězdu velkokříže řádu Leopoldova, dokonce se zlatými dubovými trojlisty mezi rameny kříže, tedy s dekorem, který byl vlastní řádovému klenotu do roku 1817 a dosvědčuje, že hrabě byl řádem vyznamenán před tímto datem. Přes prsa je položena a na obraze částečně viditelná i velkostuha téhož řádu v červené barvě s bílým okrajovým pruhem. Dále je na levé straně umístěn odznak Českého šlechtického kříže, správně obrácený k divákovi aversem, tedy českým lvem v kruhovém středovém štítku. Konečně je zde ještě další dekorace a tou je Rakouský armádní kříž z roku 1813/1814 – „Dělový kříž“.
Zachovala se nám však ještě miniaturní podobizna hraběte Kristiána Vincenze hraběte Waldsteina od malíře miniatur Františka Xavera Zaldera.Podobizna o rozměru 90x65 mm v původním biedermayerském rámečku, představuji hraběte Kristiána Vincence Waldsteina v polopásově oděné v černý frakový kabát, s náhrdelní dekorací rakouského řádu Leopoldova a čestným křížem řádu Maltézského ( Chevalier d´Honneur). Na levé straně kabátu je zřetelně vyobrazen Český šlechtický kříž, obrácený reversem, tedy nápisem, k divákovi a dále ještě rakouský armádní kříž z let 1813/1814.Malíř nenamaloval kříž osmihrotý, nýbrž tlapatý, tedy s konci ramen rozšířenými a mírně dovnitř prohnutými, jako je tomu u kříže Leopoldova.
Mezi gardisty je však ještě uveden další příslušník rodu Waldsteinů. Je jim Jiří Josef Waldstein ( 1768-1825 ), pán na Duchcově a Litvínově a konečně hrabě Antonín Waldstein ( 1793-1848 ) pán na Třebíči a Litomyšli.

Poznámka či připomínka Alt:
Pan Měřička vše o čem píše viděl, přečetl a pokud si uvědomíme, že v té době nebyl Internet, který by mu pomohl, zaslouží si jeho práce obdiv a pro nás v té době to byla práce stěžejní.