Ruská armáda v cizině

[Altmann]

Ruská armáda v cizině.


Odznaky ruské armády založené a udělované v internačních táborech v emigraci:


Anton Ivanovič Děnikin se ve svým pamětech a vzpomínkách, které vydal v emigraci v Berlíně již v roce 1926, zamýšlí, proč byla „Bílá armáda„ rozdrcena právě bolševiky a jejími vojsky. Ani tento zkušený generál neumí dát na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Rozebírá, proč masa bývalých carských důstojníků stála v čele Rudé armády. Jeho závěry mimo jiné hovoří i o terorismu komunistů a internaci rodin důstojníků, kterým nezbývalo než bojovat za vlastní přežití své a své rodiny. Na tomto teroru se jistě nedá budovat demokratická společnost, což (SSSR) Svaz sovětských socialistických republik nikdy nebyl. Připomeneme si jen osud poražených bojovníků armády, kteří se zbraní v ruce bojovali proti tak zvaným „ internacionalistům a proletářům„,které bych dnes nazvali prostě „teroristé“, kterým byla vzorem Francouzská revoluce a teror tehdejších „revolucionářů“ inspiroval i ruské bolševiky.

Ústup byl jediným východiskem. Severní armáda přešla hranice do Finska a částečně do Polska. Sibiřská armáda našla útočiště v Číně. Dobrovolecká armáda soustředěná na jihu Ruska se evakuovala z poloostrova Krym v lednu roku 1920. Vyvstal problém, kde a kam umístit na 136 000 vojáků, důstojníků? Z tohoto počtu bylo na 70 000 vojáků, kteří odmítali složit zbraně a do emigrace odjíždějí ozbrojeni. Armádu bylo nutno rozdělit na menší části .
První armádní sbor, kterému velel generál Kutepov byl umístěn do internačního a sběrného zařízení, které bylo pro vojáky zřízeno na poloostrově Gallipoli.

Kozáci jsou internování v tureckých táborech ( Kabadža, Čataldža). Později jsou však kozáci umístěni na ostrově Lemnos. Loďstvo bylo odesláno do internace v přístavu Bizerta ( Tunis) a štábní důstojníci a celý štáb generála Wrangela byl internován přímo v Konstantinopoli .

Generál Kutepov viděl své vojáky zklamané, zoufalé, apatické. Uvědomil si, že jediná možnost, jak jim vrátit víru v návrat a vítězství je práce, úprava tábora, výstavba a dokončení ubytování. Se svým štábem proto věnovali pozornost každodennímu životu internovaných vojáků. Byl stanoven denní řád a vyžadovala se tvrdá disciplína. V této době chtěli Francouzi ruskou armádu odzbrojit. Generál Kutepov jim vzkázal, že toho mohou dosáhnout jedině silou.

16. července 1921 příslušníci l. armádního sboru instalovali na Gallipoli památník, který byl zasvěcen památce internovaných vojáků v letech 1920-1921, ale zároveň i jako vzpomínka na utrpení zajatých vojáků, z války v roce 1854-1855. Každý ruský voják k tomuto památníku přiložil malý kamínek jako vzpomínku na své druhy ve zbrani.

V těchto lágrech se žít věčně nedalo. Před vojáky byl jediný výběr. Návrat do Ruska, kde je čekala jasná smrt. Nebo odjet za prací do Brazílie, která jim práci i azyl nabízela. A tak již dne 1. února 1921 odjíždějí tito vojáci víry a naděje jednak za prací do Jižní Ameriky, jednak na Balkán do Jugoslávie, Bulharska a dalších zemí, kde později mnozí nacházejí svůj druhý domov.

[Altmann]

Na památku této intervence statečných lidí byl jako první založen generálem Wrangelem a to již 15. listopadu 1921 Čestný kříž Ruské armády s názvem :

KŘÍŽ GALLIOPOLI 1920-1921 ( rozkaz gen. Wrangela č. 369)

První typy tohoto kříži jsou raženy jen z obecného kovu, jde o jednoduché ražby, které jsou však vzácné. Později a to jednak v Jugoslávii, ale i v Praze jsou tyto kříže raženy již pečlivě, jsou postříbřeny, černý smalt je na krajích rámován bílým proužkem. Ražby, které se nacházejí především ve Francii, jsou již zhotoveny ve stříbře. Tento kříž byl určen všem internovaným, tedy i ženám, které však kříž nosí zmenšený ve tvaru brože na jehlici.

[Altmann]

Kozáci z ostrova Lemnos. Pustý a nehostinný, bez vody a jediného stromu byl Lemnos jistě nepříjemným zajateckým táborem. Přesto donští i kubánští kozáci dokázali pořádat kulturní akce a představení, založili vlastní knihovnu a sborový zpěv byl samozřejmosti. Jejich kříž nese název:

KŘÍŽ LEMNOS 1920-1921

[Altmann]

Kříž s nápisem BIZERTA byl určen pro námořníky, kteří byli i se svými rodinami internováni a jejich lodě dva měsíce stály v karanténě. Námořníci ani jejich rodiny nesměli vyjít na břeh. V roce 1924 Francie uznala Svaz sovětských socialistických republik za právní stát a nástupce carského Ruska. Ale tím také končí sláva „Svatoondřejské„ vlajky, která více jak 200 let vlála na válečných lodích RUSKA. Zbytek námořního loďstva odplul do Francie a přístavu v Africe.

[Altmann]

Pro vojáky, kteří nebyli v žádném internačním táboře, ale například žili v Konstantinopoli, byl zřízen kříž bez názvu, jen s letopočtem 1920-1921

[Altmann]

Všechny tyto kříže jsou jednotné ve tvaru, výrobě a provedení. Jen na středu se objevuje nápis, který specifikuje internační tábor. Celkem tedy rozeznáváme tyto kříže:

Kříž s nápisem GALLIPOLI
Kříž s nápisem LEMNOS, KABADŽA, GALLIPOLLI, ČATALDŽA
Kříž s nápisem BIZERTA
Kříž bez nápisu jen s datem 1920- 1921
Kříž s nápisem LUKULL
Kříž bez nápisu i bez data

Ke každému kříži se později vyráběly i miniatury, které byly určeny ke každodennímu nošení na občanském oděvu. V průběhu let se kvalita křížů zlepšovala a tak známe kříže ražené ve stříbře, zlacené, pečlivě smaltované, ale ze sběratelského hlediska jsou nejvzácnější první typy, ražené jen z obecného kovu, ne sice krásné, ale o to zajímavější. Vzhledem k tomu, že kříže se vyráběly jednak ve Francii, ale i v Praze, Jugoslávii, Bulharsku, objevuji se varianty, kde je letopočet umístěn odlišně, případně i nápis je proveden odlišným typem písma.

[Altmann]

Kříž Lukull
Cross With the Legend Lukull

Jde o nejvzácnější dekoraci ,která zde byla popsaná. Jméno Lukull nesla bývalá carská jachta, která se stala lodí vrchního velitele ruské armády v zahraničí. Tato jachta, která nebyla ozbrojena odmítla internaci a karanténu v Bizertě a proto byla pirátským způsobem dne 15 října roku 1921 potopena italským parníkem Adria.

Posádku tvořilo šest námořních důstojníků, 33 námořníků a 18 lidí z doprovodu vrchního velitele a jejich rodiny. I když posádka nebyla ozbrojena, vedla s Adrii nerovný, ale čestný boj. V tomto střetnutí zahynulo osm námořníků, další prameny uvádějí jiná čísla, ale pro nás je důležité, že to byl námořní poručík Stepanov, který tento křížek pro přeživši námořníky a další členy posádky zakládá. V současné době známe jen dva originální a udělené kusy, které jsou doloženy dekrety. Mezi nimi je kříž a dekret námořního důstojníka poručíka V.M. Kostěnka.

Ti, kteří přežili se rozešli do Evropy. Mnozí žili v Bulharsku, ale několik námořníků krátký čas přebývalo i v Praze.

Později ve 20-30. letech bylo vyrobeno několik dalších exemplářů jednak pro potřebu sběratelů, ale i na památku a uctění statečné lodi a její hrdinné posádky.

Literatura je uvedena v úvodní části článku.
Obrázek je převzat z publikace A.Kuzněcova.
Archiv: Pavel Patejdl

Není od věcí si uvědomit, že většina těchto vojáků se v letech 1941 i ze svými syny zapojila do boje proti Rudé armádě, ale i srbským partyzánům. Bojovali na straně Německých okupantů ve speciálních oddílech a jednotkách SS. Ale čest a věčnou památku těm, kteří se naopak zapojili do odboje proti Německým jednotkám.

Literatura:
P- PASKOV : Orders and Badges in the Civil War 1917-1922. Paris 1961
Generál KUTEPOV : Collection of Articles. Paris 1934
Alexandr KUZNECOV : O Bílé armádě a jejich vyznamenáních 1917-1922

Poznámka: Jde o vzácné dekorace. Obrázky jsou převzaté z práce P. Paškova a A. Kuzněcova.
Archiv: Alt.
Archiv: Faleristika

[Altmann]

V Rusku, je problematice dekorací z období Občanské války 1917-1922 věnována velká pozornost. Společnost přijímá nové informace mnohdy rozpačitě, mnohdy nechápavě. V této době existuje velké množství dekorací, které tvarově, ale i obsahově navazují na tradice dekorací z tohoto období a které postupně budeme popisovat. Pro ilustraci přinášíme obrázek dekorace veteránu války v Afganistanu, která bez jakýchkoliv pochybnosti je inspirována kříži založenými v zahraničí v internačních táborech ( např. v Gallipoli).

Můj ruský kolega mi vysvětlil problematiku následovně. Tito lidé jsou velmi rozpolcenci, neb své životy nasazovali za ideu, která se ukázala být imperialistickou. Společnost je mnohdy nepřijímá a i proto si zakládají své veteránské a tedy pamětní dekorace s odkazem na emigraci či vyznamenání „Bílé armády“. Existuje i pamětní kříž Afganistan, který je tvarově velmi podobný kříži Sv. Jiří, ale i další. Jde o zcela soukromé ražby, které nemají nic společného s ražbami oficielně povolenými k nošení. Podobná situace je i u nás, kdy vznikají dekorace, mnohdy živelně a navazují svým tvarem na Válečný kříž 1939.

[Altmann]

Současné Rusko hledá své historické kořeny. Není tedy divné, že problematika křížů ražených jako upomínka na dobu internace a následné emigrace se objevují i na moderních dekoracích, které sice nejsou oficielní, ale připomínají vždy těžké doby vojáků i civilistů bývalého Svazu sovětských republik. Dalším takovým křížem je :

Kříž L I N E C 1945 - 2000

Tento kříž byl ražen jako vzpomínka na jednotky kozáků, kteří bojovali společně s německou armádou . Po ústupu a pádu Berlína se shromáždili i se svými rodinami v rakouském městě LINCI. Smutný okamžik pro tyto vojáky bylo rozhodnutí Anglické vojenské administrativy, vrátit vojáky i s rodinami zpět do SSSR.

V důsledku to však znamenalo jediné, pro dospělé muže a ženy v lepším případě „gulag“, po děti, které byli odebrány z péče rodičů výchova v dětských domovech a v lepším případě u chlapců pozdější služba v armádě.


Poznámka:
Vnuk generála Krasnova, který Rusko opustil jako batole, bojoval jako poručík kozáckého vojska , byl za aktivní účasti Anglických okupačních orgánů vydán do SSSR, i když nebyl st. občanem Sovětského svazu, ale Jugoslávie. Po odpykání desetiletého trestu, byl jako jugoslávský občan předán do Švédska.. Napsal pamětní a vzpomínkovou knihu v překladu : The Hidden Russia.

Literatura :
Karel Richter : Případ generála Vlasova, 1991
Stanislav A. Auský : Vojska generála Vlasova v Čechách
Archiv : Alt

[Altmann]

Ruské emigrantské skupiny v Československu :

SVAZ GALLIPOLIJCU

Do této společnosti patřili bojovníci a další příslušníci bílé armády generála Wrangela. Zbytky této armády byly evakuovány z Krymu v listopadu 1920. Bývalí spojenci Ruska je internovali do roku 1923 v Gallipoli a na ostrově Lemnos, na tureckém území.
Těžké doby občanské války, útrapy internace je natolik sblížili,že se cítili jako jedna velká rodina spojená pevnými svazky. Tento pocit byl podpořen i sociálními programy, které generál Wrangel prosadil a zavedl. Později se příslušníci armády rozcházejí do různých zemí a to především do Jugoslávie, Bulharska a Československa. V těchto zemích dále dbali na své vojenské tradice. V ČSR byla těmto lidem věnována velká pozornost, bylo jim umožněno studium i na vysokých školách a byla jim poskytnuta finanční výpomoc. Gallipolijci byli v Čechách, Moravě a na Slovensku nejlépe organizovanou skupinou.

Obrázek kozáka (Galliopolijce ze sbírky I.Smýkala) pochází z dvacátých let v ČSR


SVAZ INŽENÝRU

Většina těchto lidí získala vzdělání v Československu a mnoho z nich bylo zaměstnáno ve státní správě. Tento Svaz byl více orientován nábožensky a neměl takový vliv ve společnosti jako tomu bylo u Galliopolijců

SVAZ RUSKÝCH LÉKAŘU

Tato společnost směřovala k odbornému uplatnění svých členů. Většina měla pravoslavnou orientaci

RUSKÝ ČERVENÝ KŘÍŽ

Zde byli zastoupeni veškeré složky ruské emigrace

KOZÁCI SEPARATISTÉ

Jejich vliv se projevil především v letech 1940-45. Představitel kozáku byl P.N. Krasnov, který měl funkci Náčelník hlavní správy kozáckých vojsk se sídlem v Berlíně.

Příslušníci bývalé Wrangelovi armády se začlenili do českomoravské i slovenské společnosti bez problémů a zůstali své nové vlasti věrni i v těžké době okupace naši vlasti.Svoji věrnost však někteří krutě zaplatili v roce 1945 kdy je specielní jednotky SMĚRŠ odvlekli bez nejmenšího náznaku protestu pana Beneše či vlády, do koncentračních táboru v bývalém Sovětském svazu.

Archiv: I.Smýkal.