Husitský kříž 1917 (návrh, statut z archivu)

[Altmann]

Je více než smutné pro naše dědy a pradědy, kteří své jednotky budovali a sloužili s ideálem husitského hnutí. Umírali za vlast za svobodu. Husitské hnutí je stmelilo.
Připomeneme si několik názvů:
1. střelecký pluk Jana Husa
2.pluku Jiřího z Poděbrad
3. pluk Jana Žižky z Trocnova
Na medaili Úderného praporu je husitská symbolika
Dnes je však husitské hnutí označené za loupežné tlupy a Jan Žižka z Trocnova ´za lupiče a vraha. Doba se mění, ale l. odboj z husitského hnutí čerpal. To nezmění žádný moderní či módní historik. Toto je pouze můj osobní názor o kterém diskutovat nechci neb hovoříme o faleristice. Pokud potřebujete na toto téma diskutovat a dokázat mi, že se mýlím, založte si prosím diskuzní klub někde jinde. Děkuji.

[Altmann]

Václav Měřička

Zde čerpán z přednášky a písemného záznamu, které je mezi staršími faleristy znám, ale věřím, že mladší přátelé neurazí. Pan Meřička zde doplňuje první část přednášky pana plk. Plášila.

Půlstoletí, které uplynulo do první světové války, dokázalo zahladit nebo alespoň zatemnit stopy kolem událostí souvisejících s počátky zakládání prvních československých vojenských vyznamenání. Československá faleristika má pochopitelný zájmem na podchycení všech podrobností, které by pomohli poodhalit samotné počátky vzniku našich řádu a ostatních vyznamenání. Mezi zájemci a zvláště sběrateli se největšímu zájmu těší medaile Jana Žižky z Trocnova, která je všeobecně uznávaná za nejstarší československé vojenské vyznamenání a jejíž vznik spadá na samý konec války, do letních měsíců roku 1918. Zůstane již historickým faktem, že tato medaile byla skutečně první viditelnou viditelnou dekorací vyznamenaných příslušníků československého vojska na Rusi.

Po celé léta jsme byli svědky celé řady podrobnějších nebo i nepřesných zpráv, tradovaných především ústně. A jak tomu běžně bývá, že lidská paměť nezachytí všechny podrobnosti a odstupem bývá času i zkresluje, objevily se značné rozpory. Zvláště vynikly proto, že medaile byla udělena zřejmě jen ve velice malém počtu exemplářů, a tedy že její další rozdělování bylo úředně zastaveno. To jsou tedy skutečné důvody, proč se tak těžko orientujeme v číslování medailí, proč došlo k vydání medailí se dvěma různě širokými závěsnými raménky a pochopitelně i se dvěma různě širokými stuhami. Nebylo ani jasné, jak vlastně a kde byly medaile zhotovovány.

Zájem o celou problematiku mne vedl po roce 1955, a to v souvislosti se čtyřicetiletým výročím existence československých vyznamenání, k prvým krokům hledání zpráv. Výsledkem tohoto úsilí byla moje první zpráva otištěna v I. části publikace Československé řády a vyznamenání ( 1918 - 1948) vydaná v listopadu 1958 Československou společnosti přátel drobné plastiky (st.1 až 4) Podrobněji pak byla celá látka zpracovaná v samostatné práci Nejstarší československá vyznamenání, která vyšla opět jako publikace společnosti v lednu 1959. (Tato práce již obsahuje podrobný rozbor situace nejen kolem medaile, ale i kolem prvního československého vojenského řádu, kterým byl "Řád za svobodu". Tato studie v rozšířeném podání vyšla německy v sérii Ordenskunde č.10 v Berlíně ( Mezinárodní společnost pro vědecké studium řádu) pod názvem Der tsechoslowakische FalkenOrden. Publikace je doprovázena černobílými vyobrazeními jak medaile Jana Žižky z Trocnova, tak i Štefánikova řádu Sokola.

Od počátku jsem si byl vědom, že mnou uskutečněné pátrání ve vojenském historickém archivu Vojenského muzea v Praze a Vojenského historického je ještě neúplné, a že bude zapotřebí dalšího pátrání v archivu bývalé Československé národní rady, respektive její odbočky na Rusi. Z bývalé této pohnutky pak vyplynula moje spolupráce s členem naší společnosti panem Václavem Plášilem, který začal provádět soustavnou prohlídku dostupných materiálů muzejních i archivních, ale provedl i šetření dosud žijících nositelů tohoto vyznamenání. Vzájemná konfrontace obou pramenů pak umožnila upřesnění celkové problematiky obou pramenů pak umožnila upřesnění celkové problematiky. Dnešní uvádí v první části výsledky práce Václava Plášila. Obsahuje velmi cenné poznatky neboť odhaluje roušku onoho tajemství a konkretizuje sled všech událostí. Navíc přináší tato práce podrobnější zprávy o samotných začátcích, seznamuje naše faleristy s návrhem řádu Svatováclavské koruny a Husitského kříže, které oba nebyly realizovány. V tom je práce zcela původní a objevná.

Smyslem této druhé části publikace je doplnění části prvé o podrobnosti publikované již dříve s cílem, aby orientace pro naše faleristy a další zájemce o otázky prvního odboje, byla pokud možno ucelená. Objevený návrh na řád "Svatováclavské koruny" nám představuje tlapatý kříž, jehož konce ramen jsou zdobně vykrojena, mezi rameny meče, na středu charakteristická kresba naší královské koruny. Z kresby lze alespoň vyčíst, že ramena měla být smaltovaná ve dvojí barvě, snad červené s bílým okrajem
Prosím nepsat- pokračujeme.

[Altmann]

Objevený návrh na řád "Svatováclavské koruny", nám představuje tlapatý kříž, jehož konce ramen jsou zdobně vykrojena, mezi rameny meče, na středu charakteristická kresba naší královské koruny. Z kresby lze alespoň vyčíst, že ramena měla být smaltovaná ve dvojí barvě, snad červené s bílým okrajem.

Zajímavější je již dvojí návrh na řád "Husitského kříže". Tady se navrhovatelé drželi ruského vzoru tj. Svatojiřského kříže (Georgijevského kříže) vysokého ruského vojenského vyznamenání. Tvar kříže byl ponechán, tedy tlapatý kříž rovných ramen, na okrajích mírně zvýšený, ve středu gotický štítek s kalichem. I stuha kopíruje ruskou svatojířskou stuhu do všech detailů, pouze volí jiné barvy odpovídající domácí husitské tradici. ( Černá a červená na rozdíl od oranžově žluté a černé ruského kříže).

Druhý návrh je již méně šťastný neboť sice zachovává tvar kříže, ale složitěji řeší středový štítek, který vkládá do listového polověnce. Také stuha je složitá zpodobněním stříbrného lva na červeném podkladě.
Realitou ve vývoji byl již řád "Za svobodu" jehož založení dne 29. července 1918 a uveřejnění stanov v rozkaze armádního sboru č. 84 v Samaře ( město v jihovýchodní části Ruska ) dne 28. srpna 1918 a konečně dvojí udělení in memoriam pplk. Borisu Ušakovovi a veliteli 4. pluku poručíku Janu Gajerovi, dává řádu oficiální posvěcení a činí z něj skutečně nejstarší československé vyznamenání.

Existence řádu trvala necelých pět měsíců a je zřejmé, že odznak řádu nebyl nikdy zhotoven. Václavu Plášilovi se také nepodařilo objevit kreslené návrhy, které by odpovídali stručnému popisu řádových stanov. Máme k dispozici celkem čtyři nepřijaté návrhy , které používají pro řádový odznak opět kříž. Stanovy však mluví o kombinaci pěticípé hvězdy s medailonem, avšak nikterak blíže neuvádějí, jak tato dekorace by měla vyhlížet. Udání rozměru 42 x 42, zřejmě mm, určuje, že to měla být hvězda o tomto rozměru, zhotovená v barvě temně ocelové (hvězda měla tedy být ocelová). Na její střed pak měl být položen kruhový medailon portrétní. Jeho velikost se dá odhadnout přibližně 20 x 22 mm. Srovnání máme nakonec u našich nových československých vojenských řádů Rudé zástavy a Rudé hvězdy, kde ale rozměry hvězdice jsou menší. U sovětského řádu Rudé hvězdy je opět rozměr větší (52 mm), ale jinak koncepce velmi podobná našemu návrhu. Pokud se provedení kovu týče, pak by se hvězdice našeho řádu značně podobala hvězdici sovětského řádu Slávy.
Také popis stuhy je nedostatečný. Ve stanovách se mluví pouze o barvě stuhy pro bojovníky a pro nebojovníky. Neuvádí se však šířka stuhy ani šířka jednotlivých pruhu. Lze pouze předpokládat,, že pruhy měly být stejně široké. Snad byla zamýšlená celková šířka stuhy jako u ruských řádů a vyznamenání, tedy 26 až 28 mm. Je zajímavé, že stuha pro bojovníky byla volená v trojí barevné skladbě červeno-černo-červené (odvolání na staré husitské barvy) , kdežto pro nebojovníky je udaná stuha pouze dvoubarevná a to bílo-červená. Ve stanovách se také nemluví o způsobu zavěšení řádového odznaku na stuhu. Mohlo být pentagovité po ruském způsobu stejně jako splývavé, běžné pro další československá vyznamenání, nebo pomocí raménka, jako je tomu u medaile Jana Žižky z Trocnova.

Navrhovaný řádový odznak byl značně revoluční, neboť volil za řádový symbol pěticípou hvězdici Ta byla jistě běžná pro symbol sovětské moci a v naší československé faleristice se objevuje až po roce 1945. Václav Plášil také vyslovil domněnku a to značně pravděpodobnou, že zákaz udělovat a vůbec zhotovovat tento řád vyšel z pohnutky politické, že hvězda příliš symbolizovala Sověty a bolševiky. V každém případě důvody uvedené v oficiálním oznámení o zrušení řádu jsou zcela malicherné. Řád je pak nahrazen řádem Sokola ( stanovy z 3. října 1918 legálně schválené v Paříži až na jaře 1919 , Štefánik přibyl do Ruska 18. listopadu 1918 a s jeho příjezdem souvisí zákaz a náhrada vyznamenání).

Většího úspěchu doznalo založení medaile Jana Žižky z Trocnova , jejíž statut byl schválen 21. října 1918 v Jekatěrinburku a uveřejněn dne 29. října 1918 rozkazem armádního sboru č. 118 v Čeljabinsku. (Protože medaile nebyla vlastně nikdy zrušena, ale nebyla dále udělována, je nutno ještě uvést, že k její legalizaci došlo v roce 1920 zákonem č. 243, 10. dubna 1920, kterým byla potvrzena československá vojenská vyznamenání.)

Medaile sama je kruhová v průměru 36 mm, při síle okraje 2,5 mm. Václav Plášil se ve své studii zabývá vysvětlením, jak byla vyráběna a z jakého kovu medaile je. Vychází z podrobného prověření udělených exemplářů, které měl k dispozici a konstatuje, že medaile 2. stupně byly raženy z mědi, medaile 3. stupně ze stříbrného a měděného plechu sválcováním za tepla do sebe -tzv. plátování, tak že líc a rub je ze stříbra a střed medaile z mědi. Dosvědčuje to i pokus s obroušením okraje medaile. Jiné poznatky mluví o galvanoplastickém způsobu zhotovení a to buď s použitím stříbra i mědi.

Poznámka- doplnění:

Tyto medaile již dnes můžeme prohlásit z kopie vyrobené za účelem obohacení a oklamání faleristů.

[Altmann]

Avers medaile představuje z levé strany zobrazený portrét Jana Žižky z Trocnova. Jednooký Žižka má na hlavě čapku lemovanou kožešinou. V místě sepnutí límce kabátu je vyryt malý kalich. Okraj medaile je zvýšen, ale čepice a část límce přesahuje tento okraj. Porovnáním různých medailí lze snadno zjistit, že v detailech jsou značné rozdíly. Jsou zvlášť patrné v prolomení obličeje , v zrnění kožešinové čepice. Zvýšený okraj medaile na šířku má 4 mm.

Ve středu reversu medaile je kruh o průměru 2,4 mm, v jehož horní části je zvýšený plastický dvouřádkový nápis ZA SVOBODU. Pod nápisem jsou umístěny dvě zkřížené ratolesti a to nalevo vavřínová a napravo lipová. Zde je odchylka od stanov, kde se mluví pouze o ratolest lipové. Vnitřní kruh medaile je od kraje oddělen mezikružím, které je proti střednímu kruhu mírně zvýšeno, je 6,5 mm široké a nese plastický, do mezikruží vyražený opis ČESKOSLOVENSKÉ VOJSKO. V dolní části okraje, kde chybí nápis, je volné místo pro vyražení čísla. Zjištění, jak to vlastně bylo s číslováním, nám dnes vysvětluje značné rozdíly a rozpory v číslování těch medailí, které se objevují ve faleristických sbírkách.

K hornímu okraji medaile je přiletované kolmo postavený kroužek, který je upevněn pomocí oválného prstence k závěsnému raménku. Toto raménko má u dochovaných exemplářů dvojí šířku. Její vznik vyjadřuje právě studie Václava Plášila. Delší raménko měří 5,1 cm a je ukončeno pevnými, na konci raménka naletovanými kruhovými disky. Mezi nimi a středním závěsným, taktéž naletovaným malým kroužkem, do něhož je zavěšeno oválové očko, je z každé strany připevněn řetízek o deseti řetězových článcích. Konce řetízku jsou na koncích raménka přichyceny pod disky do malých naletovaných a dolů směřujících záchytných kroužků. Ve středu pak řetízky jsou zapojený do oválového prstence, očka. U této medaile je stuha 46 mm nebo 47mm široká, jasně červené barvy a je opatřena 6 mm širokými našitými černými sametovými proužky, které jsou vzdáleny od okraje stuhy.

Druhá medaile s užším raménkem je co do popisu shodná s předchozí medaili, pouze závěsné raménko je 34 mm široké, řetízek má jenom 6 řetězových ok a stuha je 30až 32 mm široká, opět jasně červená s černými 5 mm širokými sametovými a našitými proužky, které jsou vzdáleny 2,5 až 3 mm od kraje stuhy.

Druhá medaile s užším ramínkem je co popisu shodná s předchozí medailí, pouze závěsné raménko je 34 mm široké, řetízek má jenom 6 řetězových ok a stuha je 30 až 32 mm široká, opět jasně červená, s černými 5 mm širokými sametovými a našitými proužky, které jsou vzdáleny 2,5 až 3 mm od kraje stuhy.

Stuha medaile je značně primitivní a je zřejmé, že předepsaná tkaná stuha se tehdy nedala rychle na Sibiři zhotovit a byla proto nahrazena svépomocně stuhou s našitými sametkami. To ovšem dodává celé medaili na originalitě. (Pozdější doba přinesla i některá týkající se opatření stuh. Bylo uváděno, že se jednalo o svatoanenské stuhy, kterých bylo použito. Není to dosti dobře možné, protože tyto stuhy mají okraje žluté, spíše by se dalo usuzovat na normální červené stuhy, které jistě k dispozici byly.)

Udánlivě i stuha pro nebojovníky měla být složena obdobně. Stuha červená s našitými bílými sametkami. Ovšem k realizaci nikdy nedošlo. Stanovy medaile uvádějí, že stuha je shodná se stuhou řádu Za svobodu. Skutečnost však byla jiná. Velitel II. čs. střelecké divize (podle stanov, paragrafu 6 měl velitel divize právo medaile udělovat) vydal rozkaz zhotovit několik medailí, rozlišit stupně délkou raménka a to se šířkou pro 2. stupeň a s užším pro 3. stupeň. Určil také nově sestavení barev na stuze.

Práce Václava Plášila je doplněna opisem rozkazu II. čs. divize ze dne 4. prosince 1918 č.41. A tak dnes přesný seznam těch osob, které byly tehdy v rámci 6. střeleckého Hanáckého pluku medaili vyznamenány. Tím se i vysvětluje další výskyt medailí a to běžněji s užším raménkem a řídčeji se širokým raménkem a tím i otázka jejich soukromého číslování.

Příloha č.5 pak ještě představuje návrhy na medaili. Ty jsou ještě složitější, než byla pozdější skutečnost.
Medaile byla pojmenovaná po nepřemožitelném husitském bojovníkovi a navázala tak svým označením na jednu z největších tradic našeho lidu. Touto bojovou tradicí začíná tedy historie vzniku československých vojenských vyznamenání. Řetízky v závěsu symbolizují roztržení okovu poroby našeho národa, který tehdy stál na prahu nově získané svobody.

Malý počet udělených medailí a stejně zřejmě i malý počet těch, které se dochovaly z upomínkové akce některých příslušníků čs. vojska na Rusi, vytvoří postupem let z této dekorace jednu z nejvzácnějších a nejhledanějších.
Zpracováno a uveřejněno jako vzpomínka na staré faleristy: plk. Plášila a Václava Měřičku.

Jde opravdu o starý separát, ale pokud vím, nikdo zatím nepřinesl žádné jiné podstatné příspěvky k tématu.

[Altmann]

V rámci "Československého vojska na Rusi" pracoval i nově založený tak zvaný " Sibiřský komitét
Č.S. Červeného kříže. Je pravda, že bychom název mohli rozšifrovat a napsat tak jak to cítíme a tak jakou to má logiku, tedy:
Sibiřský komitét Československého Červeného kříže".

Je téměř jisté, že byl založen dle vzoru Ruského Červeného kříže, ale opíral se i o zkušenosti Rakousko-Uherského Červeného kříže. Odznak byl nabízen a prodán u firmy Aurea a to doslova " za pár korun". Bohužel prozatím nám chybí podstatné, Kdo byl předsedou výboru tohoto ČK a další doklad a podklady. Jistě však víme, že majetek, který sebou do vlasti vezli a který byl velký byl vložen do nově vzniklého Červeného kříže Československa. Bádání rád přenechám mladším kolegům, ale obrázek si může prohlédnout každý z nás.