Vyznamenání pro polní odstřelovače

[Altmann]

Vyznamenání pro polní odstřelovače
Feldscharfschützenauszeichnung

Rakousko-uherská armáda v době války neměla specializované jednotky či vojáky, které bychom mohli nazvat ostřelovači. Tradice, která se pěstovala především u "mysliveckých" praporů, kde přesná střelba byla samozřejmostí, se uplatnila u všech pěších pluků armády.

Toto specializované vyznamenání mohli obdržet elitní střelci armády, četnictva a všech dobrovolnických oddílů po dobu působení na frontové linii v dotyku s nepřítelem. Podmínky pro udělení odznaku byly však náročné. Voják musel prokázat svoji statečnost a chladnokrevné a pohotové využití přidělené zbraně, a to pušky, pistole, ale i strojní pušky (kulometu), zásah musel být potvrzen nestrannými svědky.

Tito vojáci – specialisté se nazývali "Polní ostřelovači" (Feldscharfschützen). Velitel jednotky měl právo udělit elitními střelci dovolenou i mimo pořadí (tedy něco jako opušťák). Dalším požitkem vojáka byl příplatek či prémie ve výši 5 K. Tento příplatek mohl být proplacen vícekrát, ale odznak již dále udělován nebyl.

Specializovaný odznak pro tyto ostřelovače byl do armády zaveden v roce 1917. Na základě Výnosu ze dne 5. února 1917 byl zřízen jednoduchý odznak (viz obrázek), který se na uniformu našíval pomoci proražených dírek, které byly k tomuto určeny.

Honvéd neboli uherská zeměbrana začala tento odznak používat také v roce 1917 a to na základě Oběžníku z 28. února 1917 (věstník královské uherské zeměbrany - část 22). Maďarský název: Tábori mesterlövész kitüntetés.

Věstník ve všech případech ukládal velitelům povinnost být pečlivými a svědomitými při posuzování nároku na vlastní udělení odznaku.

Tito elitní vojáci střelci se především na italské frontě využívali k ochraně kulometných jednotek, či stanovišť a k vlastnímu ostřelování nepřátelských vojáků. Je pravda, že pokud se takový voják dostal do zajetí, byl v lepším případě jen krutě zbit. Snad i proto jsou tyto odznaky velmi vzácné a v našich sbírkách se málo vyskytující.