Záslužný kříž bádenského válečného spolku

[Altmann]

Záslužný kříž bádenského válečného spolku
Verdienstkreuz des Badischen Kriegerbundes 1.Klasse

Tento kříž tak jako ve většině případů v době Výmarské republiky musíme považovat za spolkovou dekorací. Samostatné svobodné státy, které jsou nástupnické ( Německé císařství neexistuje) mají více starostí se zabezpečením pořádku a zákonitosti v jednotlivých zemích a Bádensko není žádnou výjimkou. K tomu je nutno připočítat válečné reparace a hrozivou nezaměstnanost.
Tento kříž je určen pro veterány Světové války 1914-18 neb vyznamenání z období udělované před rokem 1918 se nosit nesměli, ale tito bývalí vojáci se necítili poraženými, nepovažovali se za zbabělce a jistě i takto na svých spolkových akcích vystupovali.


Popis dekorace:
Avers:
Vyznamenání má tvar a podobu osmihrotého kříže maltézského typu. Ramena kříže jsou smaltována klasickým světlemodrým smaltem. Ve zlaceném středovém medailonu, který je smaltován žlutě a červeně je postava bájného gryfa. V mezikruží, které je také smaltované modře je rozložen nápis:

" BAD. – KRIEGERBUND – DEM – VERDIENST – DIE – EHRE"
(Bádenský válečný spolek za zásluhy a čest)

Revers:
Zadní strana je hladká, bez smaltu je zde pouze spona či špendlík k upevnění na oděv a dále se zde nachází logo výrobce:
"B.H.MAYER -/- PFORZHEIM"
Velikost kříže je 46,3mm. V této velikosti a svým poměrně kvalitním zpracováním tato prostá pamětní dekorace více opět připomíná řádový důstojnický stupeň.

Při udělování této dokorace či snad přesněji pamětního vyznamenání pro bývalé frontové vojáky musel každý veterán počítat s tím, že vyznamenání si musí zaplatit ze svého, což byl ovšem docela problém. Společnost žila z darů bohatších veteránů, kterých však bylo velmi málo a z drobných členských příspěvků a z těchto financi podporovali vdovy a své invalidní kamarády, případně pořádali vzpomínkové, kulturní a osvětové akce.
Kříž byl společnosti založen velmi brzy po válce již v roce 1920.O vyznamenání mohl požádat vojenský veterán, pokud své bojové nasazení prokázal patřičnými doklady, mnohdy to byl jen zápis ve vojenské knížce, a u jednotlivých pluků se vše nechalo dohledat i v plukovních (personálních) rozkazech. Dotyčný žadatel obdržel doklad, osvědčení a teprve tehdy byl oprávněn nosit toto vyznamenání. Jistě, že existovali výjimky, kdy invalidní vojáci obdrželi vyznamenání bezplatně.
Veteránská tradice měla v Německu (ale i u nás) svoje zázemí na která vždy navazovala a každá válečná akce jenž posílila řady bývalých vojáků, veteránů. Není to žádné válečné štvaní, neb tito bývalí vojáci měli zájem pouze vzpomínat na své kamarády a radovat se i z toho, že přežili.

Literatura:
Jörg Nimmergut: Orden und Ehrenzeichen
Kurt-Gerhard Klietmann: Deutsche Auszeichnungen. Band 2: Deutsches Reich: 1871–1945.