Sokolovská pamětní medaile

[Altmann]

Odoslané: Po Dec 12, 2011 8:18 am

Sokolovská pamětní medaile


Krátce po roce 1945 dochází k prvnímu poválečnému udělení pamětních dekorací, (Zborovská a Bachmačská medaile), které se přímo vztahují ke vzniku republiky a bojům, jenž vedli ve svém důsledku ke vzniku „svobodného státu Československo". V roce 1948 ve výročním pátém roce bitvy u Sokolova vláda i politici si uvědomují, že bude nutno ocenit i malou skupinku zahraničních vojáků z Východní fronty, která navazuje na tradice Čs. legionářů v Rusku.

sokolovo.jpg (61.38 KiB) Zobrazené 8201 krát

Sokolovská pamětní medaile byla založena na základě usnesení vlády ze dne 5. března 1948. Uveřejněno ve věstníku Ministerstva národní obrany č. 19 ze dne 13. března 1948.

Medaile je založena k uctění pátého výročí bitvy u Sokolova. Byla propůjčena (udělena) 1. čs. samostatnému polnímu praporu v SSSR a všem žijícím, padlým a zesnulým vojákům, příslušníkům této jednotky. Medaili poté obdrželi vybraní hosté, generalita, prezident republiky a další hosté ze Sovětského svazu.
Všechny tyto pamětní medaile (Zborovská, Bachmačská, Sokolovská) jsou po výtvarné stránce elegantní, velmi dobře symbolizující vlastní účel vyznamenání. Stávají se tak posledními medailemi zhotovenými před „Vítězným únorem 1948".

Poznámka:

Bitva u Sokolova je v současné době našimi historiky vydávaná za debakl a projev neschopnosti generála Ludvíka Svobody. Zde se s tímto hodnocením neztotožňuji. Čest hrdinům!

Literatura :

Václav Měřička : Československá vyznamenání, III. část 1939 – 1948.
Zbyšek Svoboda : Pamětní odznaky domácího odboje – Výběrový katalog, VHÚ Praha - 1969

[Altmann]

Odoslané: Po Dec 12, 2011 8:39 am

K medaili, kterou si zde popisujeme si dovolím připojit pár poznámek.
V současné době je bitva u Sokolova moderními historiky hodnocena jako naprosté fiasko. Mnozí autoři uvádějí tyto důvody:

Pplk. Svoboda neměl dostatečné vzdělání k vedení jednotky v síle praporu a jeho poslední funkce byla učitel jazyka (maďarštiny) na Vojenské akademii. K tomu snad jediné,že pplk. Svoboda byl v době mobilizace v roce 1938 předurčen právě na funkci velitele praporu a jeho legionářské zkušenosti z vedení bojů nemůže nikdo popírat.

Jedním z argumentů je i to, že dotyčný historik tam byl, viděl terén a určitě by jednotky rozestavil jinak, pochopitelně lépe.Můj argument byl jednoduchý neb terén se změnil, dokonce i řeka MŽE protéká jiným korytem, jsou zde vzrostlé stromy a celkově je vše jiné než tomu bylo v březnu roku 1943. Ludvík Svoboda měl jasný úkol, zadržet tanky, na budování kvalitní obrany a ženijních překážek neměl dostatek času a tak chytře využil osadu Sokolovo jako hlavní bod obrany praporu. Pokud toto čte nějaký voják od bývalých msp. Třeba mně i opraví.

Vysunutí roty praporu, byť zesílené je prý důkaz neschopnosti velitele, neb řeka MŽE byla pro tanky již neprůchodná. Dle vyjádření Dr. Fidlera, kterého si já velmi vážím, ale zde s nic nesouhlasím (on to ví) každý absolvent poddůstojnické školy musí vědět,že to byla chyba. Mimo jiné i já jsem absolvent poddůstojnické školy a tak snad pár faktu. V době budování obranné linii byla řeka Mže zamrzlá a pro tanky nebyla překážkou. Ludvík Svoboda správně využil opevněnou osadu jako opěrný boj neb právě v každé PŠ se učí,že boj o opevněnou osadu či město je ten nejtěžší. V době, kdy se řeka Mže stává překážkou pro tanky, jednotka ustupuje za řeku vodní tok. Hlavní úkol byl splněn, tanky však pronikají na jiných úsecích.
O Svobodových velitelských schopnostech svědčí vyvedení praporu z obklíčení, toto však již nikdo nezmiňuje. Naši historici zcela po právu vyzdvihují boj o Kyjev, s tím,že zde to byla ukázka taktiky tak jak se učila v předmnichovské armádě. ANO s tímto názorem musíme ( a rádi) souhlasit i když tankový boj byl veden dle bojového řádu Rudé armády. ALE což je důležité, plk. Svoboda, ano ten člověk, který neměl zvládnou velení praporu vede brigádu ukázkovým způsobem a tak prosím otázka. Na prapor nestačí? Brigáda, která má tři prapory a další podpůrné a logistické jednotky, zde plk. Svoboda prokázal své velitelské schopnosti.

Pokud již nelze zpochybňovat vojenskou odbornost tak tedy Svobodu budeme ponižovat politicky s tím,že to byl agent NKVD atd. Ano, je to možné, ano mohl být i sympatizantem KSČ, ale on musel se „sověty“ v prvé řadě dobře vycházet.

Závěr:
I když s Dr. Fiedlerem v několika bodech nesouhlasím, jeho kniha o bitvě u Sokolova je výtečná a mohu jen a jen doporučit.


Poznámka:
Je mi vytýkáno, že nejsem vlastenec, ale zde, jako jeden z mála já ten boj o Sokolovo považuji za hrdinství. Dovětek jsem dopsal neb bych rád zahájil i diskuzi na toto téma. Neb kde jsou naše vzory:
- husitství to byla banda vrahů
- Sokolovo , naprosté fiasko
- Dukla, ztracený boj.
- SNP zrada národa

Já s tímto nesouhlasím a budu jen rád, když zde bude nějaké stanovisko i záporné.

[sefit]

Odoslané: Po Dec 12, 2011 9:47 pm

Tak som rad, ze nepoznam publikacie "modernych" historikov. O tom, ze rieka bola priechodna na viacerych miestach asi netreba polemizovat, iba ak by ju Hothova 4. armada neskor pri znovudobiti Charkova "preletela". Toto bolo samozrejme pplk. Svobodovi jasne a tak nasadit celu silu raketometov a umiestnit vsetkych 10 tankov T-34 na jedno miesto by bolo obrovskym rizikom a takticke velmi nepriezierave. Ostali teda v zalohe, ak by doslo k prielomu inde. Navyse tie tanky dostal k dispozicii az po zahajeni boja. Cely boj o dedinu Sokolovo zviedla prakticky jedna rota pod vedenim npor. Jarosa, ktora bola o sile 350 muzov, 2 protitankovych diel a cca. 15 protitankovych pusiek typu PTRS-41, ktore boli proti modernym nemeckym tankom poslednej verzie PzKW IV a dokonca Tigrom (!) uz dost neucinne (utok odpredu). Navyse boli dost tazke a poruchove. Asi jedinej chyby ktorej sa rota "novacikov" (skutocne boli nasadeni po prvykrat) voci Huenersdorffovym jednotkam dopustila, bol jasot pri "zniceni" 3 tankov, ktore zdanlivo horeli, ale pritom to boli len dymovnice. To odkrylo palebne postavenie protitankovych diel, ktore boli nasledne znicene. Dalsi boj v Sokolove sa neda nazvat inak ako ciste hrdinstvo, svedcia o tom skutky npor. Jarosa (hrdina ZSSR in memoriam) vojaka Cerneho, ktory sam znicil aspon 3 tanky a pobil 40 vojakov Wehrmachtu ako aj gulometcika ctr. Komarka, ktory pobil taktiez aspon 30 Nemcov a jeho gulomat stekal do neskorych nocnych hodin. Padlo 86 muzov a 114 bolo zajatych a zial ako zradcov Rise (obcania Protektoratu Cechy a Morava ako aj Slovenskeho statu) aj bez milosti popravenych. Nemci stratili 400 elitnych vojakov, 60 tankov a 20 obrnennych vozidiel a to hlavne - cez rieku Msu nepresli. Navyse pomer strat je snad jasny. Tych 60 tankov im neskor sakra chybalo.

Myslim, ze namiesto "pseudohistorikov" by sme mali citat spomienky generalov Kvapila a Machaca. Ti tam boli napriek od tych prvych.

[Altmann]

Odoslané: St Dec 14, 2011 1:35 pm



Pan kolega v dobré snaze ocenit Sokolovo se bohužel dopustil řady nepřesnosti a celkově spíše nahrává lidem , kteří Sokolovo opravdu nemusí, zde jsem si dovolil vložit názor moderního badatele “

„Jinak ke zmínce, že Svoboda nezvládl situaci u Sokolova: samotný boj poznamenala jeho vojenská nevzdělanost, protože si neověřil, jestli řeka Mža unese větší zátěž nebo ne, neměl vyřešeny způsoby velení za různého vývoje boje u předsunuté první zesílené roty, neměl potřebné protitankové vybavení (v podstatě hnal svoje lidi s Tokarevy proti německým tankům) a tak by se dalo pokračovat.
Prostě ten prapor v jeho aktuálním stavu neměl na frontě ještě co dělat. Pak při následném ústupu měli obrovské štěstí, že se nedostali do obklíčení.
Ale i tak naši vojáci v Sokolovu předvedli Němcům pěkný taneček.“

Počet zajatých vojáků v bitvě u Sokolova :
- jde celkem o 10 (slovy deset vojáků)

Naopak dne 14.března 1943 bylo v Charkovské nemocnici postříleno mimo jiné celkem osm raněných čs, vojáků. Toto jsou nezpochybnitelná fakta.
Žádné tanky typu Tiger u Sokolova nasazeny nebyly a počet zničených tanků, které kolega Sefit uvádí se nezakládá na skutečnosti

Není možné k závěrům mladých historiků podsunovat ideologické závěry z let dávno minulých, to je opravdu kontraproduktivní a více to bojovníkům od Sokolova škodí.

[Altmann]

Je rok 2015 a tak jako v každé slušné zemi vzpomínka na válečné hrdiny má ve společnosti své čestné jméno. Dnes žije již jen hrstka vojáků, kteří svoji statečnost prokázali v bitvě u Sokolova. Seznam jsme převzal z tisku:

Seznam posledních členů 1. československého polního praporu, kteří bojovali u Sokolova:
generálmajor ve výslužbě (v. v.) Alexander Beer, tankista
plukovník (plk.) v. v. Vasil Hajdur, střelec druhé roty
plk.v. v. Fedor Komár, kulometčík
plk.v. v.Dmitrij Senický, dělostřelec
plk.v. v. Marie Kvapilová - Pišlová, zdravotnice
plk.v. v. Jarmila Halbrštátová - Kaplanová, zdravotnice
plk. v. v. MUDr. Gustav Singer, CSc., lékař druhé roty
podplukovnice (pplk) v. v. Jarmila Černá - Malínská, zdravotnice
pplk.v. v. Vlasta Pavlanová - Vyhnálková, zdravotnice
desátník v. v. Michal Demjan, kulometčík
Všichni jsou nositelé řádů a vyznamenání a také nositelé Sokolovské medaile.



Na obrázku zcela dole je ve střední části plukovník Bukový, který zemřel ve věku 98 let.

Bukový byl jedním z posledních bojovníků 1. československého polního praporu, který bojoval v legendární bitvě u ukrajinského Sokolova. Naživu jich je nyní deset. "V současné době žije 921 veteránů druhé světové války. Ještě před měsícem jich bylo o 40 víc," uvedlo ministerstvo obrany.

[Altmann]

Dnes, tedy 8. března 2018 jen tichou připomínku a vzpomínku na bitvu u Sokolova v roce 1943.
Kdo chce se může připojit a zavzpomínat. Jako obvykle si naši páni novináři nevzpomněli ( nevím jak na Slovensku. Čest památce hrdinů.

[Altmann]

Dnes, tedy 8. března 2019 jen tichou připomínku a vzpomínku na bitvu u Sokolova v roce 1943.
Kdo chce se může připojit a zavzpomínat. Jako obvykle si naši páni novináři nevzpomněli ( nevím jak na Slovensku. Čest památce hrdinů.

[Altmann]

… a strhla muže k útoku vpřed
REPORT
Ačkoli boje o Sokolovo, od nichž v březnu uplynulo 75 let, s oblibou využívala komunistická propaganda, jedna jejich stránka je málo známá. První střetnutí československé jednotky na východní frontě druhé světové války bylo také prvním bojem, do něhož na československé straně přímo zasáhly ženy v uniformě

Bylo jí teprve osmnáct let, na sobě měla onoho mrazivého březnového dne roku 1943 uniformu a ocitla se přímo uprostřed krvavé řeže. „Viděla jsem, že jednomu chlapci plamenomet zasáhl záda. Samozřejmě úplně shořel. A člověk se nesměl bát, prostě jsme musely obvazovat raněné,“ vzpomínala později Jarmila Kaplanová. Je jednou z hrstky posledních žijících pamětníků bojů u Sokolova, první akce Čechoslováků na východní frontě druhé světové války.

Dnes je Jarmile Kaplanové devadesát čtyři let a její příběh symbolizuje i méně známou stránku historie Čechoslováků bojujících v Sovětském svazu proti armádě nacistického Německa. Tehdy před pětasedmdesáti lety u vesnice Sokolovo na východě Ukrajiny se totiž vůbec poprvé objevily přímo v bojových československých oddílech ženy – a rozhodně přitom nehrály podřadnou roli.

Šlo skutečně o významnou událost. Ještě za první světové války ženy přímo na bojištích nesloužily v žádném případě, teprve za druhé světové války se objevily v bitvách východní fronty. Zařazení žen do československé bojové jednotky se přitom odehrálo do značné míry proti vůli exilové vlády v Londýně, o čemž ještě bude řeč.



Odešel vůbec poslední svědek událostí východní fronty. Plukovnice ve výslužbě Jarmila Halbrštátová-Kaplanová byla poslední žijící veteránkou bojové cesty Čechoslováků z Buzuluku do Prahy, stejně jako poslední pamětnicí slavného boje u Sokolova. Zemřela dnes ráno ve věku 96 let s nemocí Covid-19.



Výňatek článku jsem převzal, neb bitvu u Sokolova tak rádi dehonestují naši moderní historici.