Odoslané: St Dec 07, 2011 10:30 am

Pamětní odznak Vojenského velitelství Velké Prahy – Bartoš


Historie již krátce po roce 1945 byla k vojenskému velitelství Bartoš nepříznivá a osud čestných důstojníků na čele s generálem Karlem Kutlvašrem byl tragický. Před rokem 1989 jen málo odvážných a vzdělaných historiků si dovolilo psát pozitivně o tomto generálovi. Není našim cílem hodnotit komplexně život a boj pana generála, jen se krátce zmíníme o jeho funkci velitele pražského povstání a připomeneme, že to byl on, kdo byl v čele vojenského velitelství "Bartoš".

Pražské povstání vypuklo chaoticky a není pravdou, že to byli pouze komunisté a Česká národní rada, kteří stáli v čele odporu statečných Pražanů.

Velitelství Bartoš vzniká ihned v počátcích povstání a snaží se koordinovat odpor jednotlivých bodů obrany, barikád a přístupu do středu města. Velitelem je generál Karel Kutlvašr a plukovník generálního štábu František Bürger-Bartoš se stává náčelníkem improvizovaného štábu. Velitelským centrem se stává hlavní stanoviště či přesněji pevný kryt protiletecké policie v Bartolomějské ulici a důležité je, že služby, obsluha a pomocné síly ve prospěch velitelství Bartoš zabezpečovalo původní osazenstvo krytu, které disponovalo aktivními telefonními linkami po celé Praze. Velitelství nařizuje pohotovost příslušníkům vládního vojska, policie, četnictva, finanční stráže, vyhlašuje mobilizaci aktivnímu zbytku Obrany národa a apeluje na všechny "Pražany" s výzvou o pomoc. Všechny tyto aktivity jsou však již brzy po roce 1945 označeny za protilidové a ještě později za protikomunistické a na statečné vojáky je nutno zapomenout. Bohužel toto se soudruhům povedlo dokonale i dnes mnozí historici ne správně dokáži ocenit generála Kutlvašra jako velitele obrany Prahy.

Dokonce i pan Václav Měřička uvádí:

"Řada rozkazů vydávaná v průběhu povstání byla protilidová a nahrávala mnohdy kapitulantským náladám. Karel Kutlvašr se dokonce pokusil strhnout na sebe moc nad Českou národní radou a nad Ústředím revolučních odborů. To se však nepodařilo a vliv skupiny "Bartoš" nedosáhl Londýnem požadovaného vlivu".
Kdo znal dobře pana Měřičku, jistě pochopí, že toto nejsou jeho slova a jeho závěry a tak bychom museli pátrat na straně druhého autora publikace z které částečně čerpáme.

Popis odznaku:



Odznak má podobu a tvar husitské obranné pavézy, mírně vypouklé a vyrobené z bílého kovu imitující stříbro. Husitská paveza nese v horní části odznaku ve středu heraldickou postavu lva státního znaku ČSR mezi dvěmi zkříženými meči. Po stranách pavézy jsou dva ozdobné výstupky s letopočtem:
- napravo: 5. - 9. V.
- nalevo: 1945

Dolní část pavézy překrývá stočená kovová stuha s nápisem: Voj. velitelství Velké Prahy

Nad touto páskou je široká stuha s větším nápisem: Bartoš

Po stranách pavézy jsou lipové ratolesti. Dolní okraj odznaku je tvořen (uzavírají) dvě lipové ratolesti.

Avers:
Na hladké ploše odznaku je připínací jehlice a registrační číslo odznaku.

Odznak se předával s osvědčením, dekorace s miniaturou v etuji.

Velikost odznaku:
- výška 50 mm
- šířka v horní části 31 mm, v dolní části 22 mm

Velikost miniatury: 20x19 mm.

Věnováno jako vzpomínka na statečného člověka jehož plebs a soudruzi označili za důstojníka sloužícího buržoazii. Čest jeho památce a všem dalším důstojníkům, kteří položili své života za naši vlast!

http://www.ahmp.cz/povstani/povstani.html
http://www.bojovniciprotitotalite.cz/pages/show/37

Rád by som doplnil niekoľko informácií a možno aj vysvetlenie, prečo v mene odznaku sa nevyskytuje meno Karla Kutlvašra (bratra Kultivátora). Kutlvašr v lete 1944 nadviazal spojenie s Obranou národa, na ktorej čele vtedy stál generál Zdeněk Novák. Tu sa prehĺbila jeho spolupráca s pplk. gšt. Františkom Bürgerem-Bartošom. Po vypuknutí Pražského povstania prevzal Kutlvašr velenie vojenského veliteľstva Bartoš a počas Pražského povstania riadil obranu mesta. Kultvašr ako buržoázny element bol v roku 1948 uväznený a prepustený až v roku 1960. O nič lepšie po vojne nedopadol ani náčelník štábu František Bürger-Bartoš, ktorý bol takisto väznený v rokoch 1950-53. Domnievam sa, že odznak, ktorý bol ustanovený tesne po vojne, a Kutlvašr ešte vtedy nebol v nemilosti, získal meno po veliteľovi štábu Bartoš, čo sa lepšie vynímalo ako meno Kutlvašr, ktoré rozhodne nebolo české. Bürger si totiž svoje meno zmenil na Bartoš hneď po vojne. Nemálo totiž dôstojníkov, ktorí mali či už nemecké manželky alebo nemecké priezviská, sa po vojne dostali do represií. Dúfam, že sa mi podarilo vysloviť smelú hypotézu, prečo sa odznak volal Bartoš - po veliteľovi štábu, a nie po veliteľovi odbojárskej organizácie. Odznak je značnej finančnej hodnoty=je zriedkavý.

Boj o Masarykovo nádraží ukončila masová poprava. Kulku čekal i Jaroslav Seifert
Masarykovo nádraží obsadili po vypuknutí Pražského povstání vzbouření Pražané, ale Němci jim nehodlali tento strategický bod nechat v rukách. V noci ze 7. na 8. května proto obklíčily nádraží silné německé oddíly, vybavené těžkou technikou včetně děl a stíhačů tanků. Podle spisovatele Jiřího Padevěta šlo nejspíš o jednotku KG Reimann složenou z příslušníků německého protiletadlového flaku Luftwaffe I. Flak Korps a o jednotku KG Milowitz. Proti této přesile se bránila zhruba stovka povstalců, mezi nimiž byli i příslušníci praporu Toledo odbojové organizace Zpravodajská brigáda.
ochranou tanků německá pěchota. Další esesáci pronikli z Florence uhelným dvorem k lazaretním vlakům, odkud zatlačili obránce až dovnitř příjezdové haly k nárazníkům. Na tomto místě padl neznámý Ukrajinec, který až do té chvíle nadšeně bojoval po boku povstalců. Obráncům se podařilo zapálit jeden tank, co se dostal nejblíž, druhý však dál ostřeloval vchod do nádraží u příjezdu vlaků a dva povstalce zabil.

"Další dva tanky jsou zneškodněny, je to zoufalý boj, ale obránci vědí, že bojují na zdrženou a že již nyní je úloha Masarykova nádraží splněna na sto procent. Bojují však dále, zatvrzele a úporně, i když musí ustupovat krok za krokem. Bojuje se doslova o každou kolej, o každý nárazník, o každý vchod do nádraží, ale Němci drtí pancéřovou pěstí sídlo velitelství v přednostenské kanceláři, nádraží hoří - a do automatů obrany jsou vkládány poslední náboje…" píše se v Pamětní knize Dopravního úřadu Praha Masarykovo nádraží.
Eliška Černá
25. duben 2018 četba na 7 minut
Kolem osmé hodiny ranní Němci zatlačili posádku obránců do posledního místa obrany - nádražního vestibulu. V půl desáté dali velitelé obrany v bezvýchodné situaci signál k ústupu. Část obránců běžela do krytu u osobních pokladen, část se přes okno restaurace dostala ven z nádraží a ukryla se v Lidovém domě a v paláci Hybernie.

V deset hodin dopoledne Němci po těžkých bojích nádraží zcela dobyli včetně zmíněného krytu. Ten přepadli, vyvlekli obránce a nahnali je do společného houfu. Později vnikli přes sklep prodejny Nehera i do Lidového domu a také zde se dostali až ke krytu, v němž se doufala ukrýt další část obránců spolu s vlastním osazenstvem domu, které tvořili hlavně redaktoři, redakční zřízenci a úředníci administrace. Také tyto lidi vyvlekli němečtí vojáci ven. Mezi zajatými se tak ocitl i Jaroslav Seifert, jenž v té době patřil k redakci, která v Lidovém domě připravovala nový osvobozený deník Práce.

Pár minut před smrtí
Na to, co se dělo, vzpomínal později Jaroslav Seifert ve své zásadní vzpomínkové knize Všecky krásy světa, v kapitole nazvané příznačně Pár minut před smrtí. "Němci se zmocnili rohového domu v Havlíčkově ulici a Hybernské. Tam objevili v lahůdkářství zásoby vína a šampaňského. A protože sklepy byly podle rozkazu propojeny, rázem se octli v Lidovém domě; zatím se miniaturní posádka rozdělila mezi sklep a hlavní vchod. A Němci se blížili s pancéři. Jediný z obránců ve sklepě použil pušky a zastřelil prvního pronikajícího vojáka. Voják padal k zemi právě přede mnou a tak jsem měl poprvé možnost vidět, jak vypadá smrt zblízka," psal Seifert.

Umírající Němec byl zasažen do břicha. Volal na své druhy, ať střílí, ale sám už nedokázal ani zvednout pušku, ani stisknout spoušť. "Chvíli jsme zmateně šlapali v jeho krvi, ale důstojník, který se objevil v průlomu zdi, nám přikázal, abychom zdvihli ruce. Oddělil ženy, které zůstaly ve sklepení, a mužům poručil, aby odešli zadním vchodem do Havlíčkovy ulice a odtud do haly hořícího Masarykova nádraží. Vojáci, kteří nás provázeli, s úsměvem nás ubezpečili, že na nádraží budeme ihned zastřeleni," pokračuje vzpomínka českého spisovatele.

Na dějiny národa se lehce zapomíná a proto jsem si dovolil doplnit, je to pravda převzaté z tisku!