Faleristika a revoluční rok 1848-49
Již po napoleonských válkách, na počátku 19. století začíná maďarská šlechta cílený útok na změnu a podobu uherského státu v národní stát maďarský. Brzy následuje celá řada maďarizačních zákonů, které vyvolaly odpor ostatních nemaďarských národů Uher. Odcizení rostlo i díky nebývalé zpupnosti maďarských vůdců z okruhu Kossutha. V platnost byla uvedena teorie o panujícím či panském národě maďarském a národu služebním či služebných, nemaďarských národů. Tvrdě byla aplikována maďarizace na školách a v celé státní správě a to i v armádě. Na adresu Slováků se Kossuth přímo vyjádřil:
„Nikdy nebývalo národa slovenského, ani ve snu“ (Uveřejněno v časopise Pesti Hirlap 1842).
Slovenské národní hnutí sice zůstalo pozadu za snahami především jižních Slovanů, ale i tak se zapsalo do našich dějin. Do čela politického boje se staví původce jazykové rozluky a jediný slovenský poslanec ve starém uherském sněmu Ludovít Štúr (poslanec za město Zvolen) se svými spolupracovníky (M. M. Hodža, Š. M. Daxner), ale všechny jejich požadavky byli Maďary přehlíženy, ignorovány a vysmívány. Slovenští vůdci, kteří byli vystaveni všeobecnému útisku, utíkali do českých zemí.
Dne 11. září 1848 dochází k prvním válečným střetům. Tohoto dne vynikající voják a generál, bán Jelačič s chorvatským vojskem překročil u Varaždína řeku Drávu a vyhlásil boj „nezávislým Uhrám“. Zároveň s Chorvaty zahájili boj bánatští Srbové i sedmihradští Rumuni a dále Němci, kteří na těchto územích žili. Byl to boj na život a smrt. Po zprávě, že bán Jelačic táhne na Pešť rezignoval palatín Štěpán Viktor i umírnění členové maďarské vlády, kteří podali demisi. Situaci se pokusil řešit L. Batthyány a Fr. Daák ve Vídni, ale jejich pokus byl zmařen zavražděním mimořádného komisaře pro Uhry hraběte Lamberka. Zároveň se Maďaři stále více zapojují do revolučního kvasu pod vedením radikála Kossutha, který energicky organizuje boj ve jménu maďarské národní svobody a nezávislosti.
Odboji Maďarů z počátku prospělo i lidové povstání ve Vídni. Rakouská vláda pod vlivem těchto událostí byla nucena odvolat část jednotek bána Jelačice k potlačení povstání ve Vídni. Tohoto kroku využilo maďarské vedení k přeskupení sil, reorganizaci jednotek a doplnění armády, kdy stav lidových bojovníků dosáhl počtu kolem 200 000 mužů ve zbraní. Zároveň zahájili bojové operace s cílem pomoci vídeňským povstalcům.
Po potlačení povstání ve Vídni bylo nutno zlikvidovat ohnisko revoluce i v Maďarsku. Vrchním velením císařských vojsk byl pověřen kníže Windischgrätz, který se během ledna 1849 za pomoci slovenských dobrovolníků zmocnil Horních Uher (Slovenska), ale i Budapešti. Kossuth se svými věrnými z Budapešti prchá a s parlamentem a vládou nacházejí útočiště v Debrecíně. Z východní Haliče pronikají do Horních Uher jednotky generála hraběte Schlicka, který dne 4. ledna 1849 u Košic odrazil maďarskou revoluční armádu a vítězstvím u Kápolny ve dnech 26.-27. února 1849 se spojil s jednotkami knížete Windischgrätze, postupujícími od západu. Další vojenské střety však již končí vítězstvím Maďarů. Na východě úspěšně bojoval polský generál Bém s polskými a maďarskými oddíly proti převážně rumunským jednotkám plukovníka Urbana a obsadil Kluž. Zde poprvé zasáhla do bojů ruská vojska. V únoru roku 1849 požádal rakouský generál Puchner o pomoc ruská vojska dislokovaná ve Valašsku. Ruské velení žádosti vyhovělo a neprodleně nasadilo do bojů v Sedmihradsku 10 000 mužů. Ale ani takto posíleným jednotkám se generála Béma nepodařilo zastavit, naopak ruská vojska byla nucena ustoupit a stáhnout se zpět do Valašska. Vůdci maďarské revoluční armády A. Görgey (původem Němec), Bém a Dembinski (Poláci), Damjanich (původem Srb) a Klapka byli vynikající vojáci, kteří se svými vojáky dokázali císařské jednotky zastavit i porazit. Vojenské jednotky a zdá se, že ani umění generála Windischgrätze a později Weldena se revolučním generálům nedokázalo vyrovnat.
V květnu roku 1849 Görgy donutil Weldena k ústupu a 21. května 1849 obsadil Budapešt. Rakousko se vítězstvím revoluce v Uhrách dostalo do neřešitelné situace a pro předběžném jednání zástupců vlád odjel mladičký rakouský císař František Josef I. do Varšavy, kde 21.května 1849 oficiálně požádal ruského cara Mikuláše I. o vojenskou pomoc.
Za faleristicky zajímavé atributy této doby lze považovat Maďarský vojenský řád z roku 1849 (viz obrázek).
Poznámka:
V první polovině 19. století měly Uhry jen asi 45% obyvatel maďarské národnosti. Ostatní obyvatelstvo tvořili Slováci, Chorvaté, Srbové, Rumuni, Italové, Ukrajinci a Němci. Přesný počet uvádí středoškolská učebnice zeměpisu z roku 1900. Počet obyvatel v Uhrách je uveden 19 693 000, ale z toho jen 9 043 000 Maďarů.
Prameny a literatura:
Bidlo, J.: Dějiny Ruska XIX.století, Praha 1907
Dorazil, O.: Světové dějiny v kostce,Praha 1946
Śeveliv, E.N.: Katalog Otečestvennych ordenov, medalej i nagradnych znakov, Moskva
Bodrogi Péter a kol.: Nagy Magyar Kitüntettéskönyv- 2005