Faleristika a revoluční rok 1848-49

[Altmann]

Faleristika a revoluční rok 1848-49


Již po napoleonských válkách, na počátku 19. století začíná maďarská šlechta cílený útok na změnu a podobu uherského státu v národní stát maďarský. Brzy následuje celá řada maďarizačních zákonů, které vyvolaly odpor ostatních nemaďarských národů Uher. Odcizení rostlo i díky nebývalé zpupnosti maďarských vůdců z okruhu Kossutha. V platnost byla uvedena teorie o panujícím či panském národě maďarském a národu služebním či služebných, nemaďarských národů. Tvrdě byla aplikována maďarizace na školách a v celé státní správě a to i v armádě. Na adresu Slováků se Kossuth přímo vyjádřil:

„Nikdy nebývalo národa slovenského, ani ve snu“ (Uveřejněno v časopise Pesti Hirlap 1842).

Slovenské národní hnutí sice zůstalo pozadu za snahami především jižních Slovanů, ale i tak se zapsalo do našich dějin. Do čela politického boje se staví původce jazykové rozluky a jediný slovenský poslanec ve starém uherském sněmu Ludovít Štúr (poslanec za město Zvolen) se svými spolupracovníky (M. M. Hodža, Š. M. Daxner), ale všechny jejich požadavky byli Maďary přehlíženy, ignorovány a vysmívány. Slovenští vůdci, kteří byli vystaveni všeobecnému útisku, utíkali do českých zemí.

Dne 11. září 1848 dochází k prvním válečným střetům. Tohoto dne vynikající voják a generál, bán Jelačič s chorvatským vojskem překročil u Varaždína řeku Drávu a vyhlásil boj „nezávislým Uhrám“. Zároveň s Chorvaty zahájili boj bánatští Srbové i sedmihradští Rumuni a dále Němci, kteří na těchto územích žili. Byl to boj na život a smrt. Po zprávě, že bán Jelačic táhne na Pešť rezignoval palatín Štěpán Viktor i umírnění členové maďarské vlády, kteří podali demisi. Situaci se pokusil řešit L. Batthyány a Fr. Daák ve Vídni, ale jejich pokus byl zmařen zavražděním mimořádného komisaře pro Uhry hraběte Lamberka. Zároveň se Maďaři stále více zapojují do revolučního kvasu pod vedením radikála Kossutha, který energicky organizuje boj ve jménu maďarské národní svobody a nezávislosti.

Odboji Maďarů z počátku prospělo i lidové povstání ve Vídni. Rakouská vláda pod vlivem těchto událostí byla nucena odvolat část jednotek bána Jelačice k potlačení povstání ve Vídni. Tohoto kroku využilo maďarské vedení k přeskupení sil, reorganizaci jednotek a doplnění armády, kdy stav lidových bojovníků dosáhl počtu kolem 200 000 mužů ve zbraní. Zároveň zahájili bojové operace s cílem pomoci vídeňským povstalcům.

Po potlačení povstání ve Vídni bylo nutno zlikvidovat ohnisko revoluce i v Maďarsku. Vrchním velením císařských vojsk byl pověřen kníže Windischgrätz, který se během ledna 1849 za pomoci slovenských dobrovolníků zmocnil Horních Uher (Slovenska), ale i Budapešti. Kossuth se svými věrnými z Budapešti prchá a s parlamentem a vládou nacházejí útočiště v Debrecíně. Z východní Haliče pronikají do Horních Uher jednotky generála hraběte Schlicka, který dne 4. ledna 1849 u Košic odrazil maďarskou revoluční armádu a vítězstvím u Kápolny ve dnech 26.-27. února 1849 se spojil s jednotkami knížete Windischgrätze, postupujícími od západu. Další vojenské střety však již končí vítězstvím Maďarů. Na východě úspěšně bojoval polský generál Bém s polskými a maďarskými oddíly proti převážně rumunským jednotkám plukovníka Urbana a obsadil Kluž. Zde poprvé zasáhla do bojů ruská vojska. V únoru roku 1849 požádal rakouský generál Puchner o pomoc ruská vojska dislokovaná ve Valašsku. Ruské velení žádosti vyhovělo a neprodleně nasadilo do bojů v Sedmihradsku 10 000 mužů. Ale ani takto posíleným jednotkám se generála Béma nepodařilo zastavit, naopak ruská vojska byla nucena ustoupit a stáhnout se zpět do Valašska. Vůdci maďarské revoluční armády A. Görgey (původem Němec), Bém a Dembinski (Poláci), Damjanich (původem Srb) a Klapka byli vynikající vojáci, kteří se svými vojáky dokázali císařské jednotky zastavit i porazit. Vojenské jednotky a zdá se, že ani umění generála Windischgrätze a později Weldena se revolučním generálům nedokázalo vyrovnat.

V květnu roku 1849 Görgy donutil Weldena k ústupu a 21. května 1849 obsadil Budapešt. Rakousko se vítězstvím revoluce v Uhrách dostalo do neřešitelné situace a pro předběžném jednání zástupců vlád odjel mladičký rakouský císař František Josef I. do Varšavy, kde 21.května 1849 oficiálně požádal ruského cara Mikuláše I. o vojenskou pomoc.



Za faleristicky zajímavé atributy této doby lze považovat Maďarský vojenský řád z roku 1849 (viz obrázek).

Poznámka:
V první polovině 19. století měly Uhry jen asi 45% obyvatel maďarské národnosti. Ostatní obyvatelstvo tvořili Slováci, Chorvaté, Srbové, Rumuni, Italové, Ukrajinci a Němci. Přesný počet uvádí středoškolská učebnice zeměpisu z roku 1900. Počet obyvatel v Uhrách je uveden 19 693 000, ale z toho jen 9 043 000 Maďarů.



Prameny a literatura:
Bidlo, J.: Dějiny Ruska XIX.století, Praha 1907
Dorazil, O.: Světové dějiny v kostce,Praha 1946
Śeveliv, E.N.: Katalog Otečestvennych ordenov, medalej i nagradnych znakov, Moskva
Bodrogi Péter a kol.: Nagy Magyar Kitüntettéskönyv- 2005

[Altmann]

Ruský car Mikuláš byl představitel konservatismu a absolutismu, odpůrce revoluce v Evropě, ale té uherské především neboť v řadách povstalců bojovalo na 20 000 polských dobrovolníků pod velením polských generálů Béma a Dembinského, kteří doufali, že po vítězství v Uhrách bude i v Polsku pokračovat revoluce a boj za samostatné Polské království. Car proto ochotně poskytl Rakousku svoji západní armádu v síle 140 000 vojáků, která pod velením knížete Paskieviče pronikla Dukelským průsmykem do Uher. Současně jednotky generálů Lidrse a Gutenhjelma vtrhly do Sedmihradska. Generál Gögey před ruskou přesilou ustupoval za Tisu a dne 3. července 1849 vyklidil Debrecín. Dne 6. srpna je v Sedmihradsku poražen Bém a příslušníci polských jednotek z obavy před ruským zajetím prchají a opouštějí uherské vojsko. Dne 13. srpna 1849 se zbytky svých věrných vojáků vzdává u Vilagoše i Görgey. Kníže Paskievič jeho kapitulaci přijímá. Vůdce národní revoluce, Kossuth uprchl do ciziny.

Po maďarské kapitulaci žádali slovenští představitelé (J. Hlaváč, J. Kollár a F. Hanrich) o oddělení Slovenského území od Maďarska, tedy tak, aby z něj bylo vytvořeno zvláštní politické těleso, které by podléhalo přímo císaři. Těmto snahám však vláda vyhovět nemohla, ale přesto zřídila na Slovensku a dále na území pozdější Zakarpatské Ukrajiny dva správní celky (bratislavský a košický) a do jejich čela Vídeň jmenovala své místodržitele. Na nová úřednická místa se dostali mimo četných úředníků z českých a rakouských zemí také Slováci Francisci, Š. Daxner, V. Pauliny, M. Bakuliny a další. V úřadech a na školách byl zaváděn mateřský jazyk. Bohužel tyto jazykové poměry padly i s březnovou ústavou roku 1851 za Bachova absolutismu.


Mezi faleristické památky, které se vztahují k této bouřlivé době řadíme i Ruskou medaili Za potlačení uherského povstání v roce 1849. Medaile je stříbrná, popis-viz obrázek. Medaile se nosila na kombinované stuze řádu Sv. Ondřeje a Sv. Vladimíra, tedy světlomodrá a vladimírská černo-červeně-černá. Medaili založil ruský car Mikuláš I dne 22. ledna 1850. Nárok na tuto medaili měli všichni, kteří se tohoto tažení zúčastnili. V nařízení, které tuto medaili doprovází se přímo určuje, že je určená pro generály, štábní a vyšší důstojníky a poddůstojníky a mužstvo. Dále pro plukovní kněží, lékaře i zdravotní sestry v sestavě bojujících jednotek. Medaile je v našich podmínkách vzácná. Celkově však bylo medailí uděleno 212 330 kusů.

Další medailí, která byla ražena ve stříbře a zlatě a byla určená jako odměna velící generalitě můžeme jen představit na obrázku. Tyto medaile jsou nesmírně vzácné a pro většinu sběratelů a to nejen u nás vlastně nedostupné.

Na rakouské straně bylo uděleno několik řádů Marie Terezie a pro prosté vojáky to byla medaile Za statečnost s mladistvým portrétem císaře Františka Josefa I. Samotný císař obdržel za své statečné chování v poli Ruský řád Svatého Jiří IV. stupně, který nosil na svém stejnokroji až do roku 1914.



Prameny a literatura jsou uvedeny v první části článku.

[Altmann]

Mimo již zmiňovaných medailí Za statečnost, mělo Rakousko pro své důstojníky Vojenský řád Marie Terezie, dále řád Leopolda a řád Železné koruny, tedy záslužné řády, které bylo sice možno udělit, ale samotné udělení bylo vázáno na přísné podmínky a udělení řádu znamenalo i povýšení důstojníka do šlechtického stavu. Byl to rok 1849 a polní maršál Jan Radecký z Radče, který je duchovním tvůrcem snad nejslavnějšího vojenského kříže monarchie.

Mluvíme zde o Vojenském záslužném kříži, který byl z rozhodnutí císaře Františka Josefa I. založen dne 22. října 1849. A tak mohla být většina statečných důstojníků, kteří nesplnili podmínky pro udělení některého z výše uvedených řádů oceněno a vyznamenáno prostým Vojenským záslužným křížem, který je tak typický právě pro rok 1849, tedy pro počátek vlády císaře Františka Josefa. Na obrázcích vidíme několik exemplářů z počátku založení kříže. Všechny tyto starší věci pak však patří mezi skvosty faleristických sbírek.


Prameny:
Koláčný: Řády a vyznamenání Habsburské monarchie

[Altmann]

Revoluční rok 1848/49 byl i rokem přelomovým pro mladého rakouského císaře Františka Josefa I.

Císař byl velmi hrdý na to, že obdržel jediné vyznamenání za osobní statečnost a odvahu, kterou prokázal při dobývání města Györu. Nosil Vojenský řád Sv. Jiří IV. stupně jako poslední v řadě oněch čtyř náprsních vyznamenání (viz obrázek)
První dekorace byla

Rakouská Válečná medaile z roku 1873
Zlatá vojenská pamětní medaile pro ozbrojenou moc z roku 1898
Služební kříž za 50 let
Řád Sv. Jiří IV. St.

Když vypukla světová válka a Rakousko-Uhersko se dostalo do válečného konfliktu s carským Ruskem, bylo logické, že tato řádové dekorace nemůže být nadále nošená. Písemné dobové prameny uvádějí, že císař jen velmi nerad tento řád z uniformy sejmul.
Existuje však další doklad, který ukazuje, že minimálně v domácím rodinném prostředí řád nosil. Snímek z ze dne 19. listopadu 1916, tedy krátce před císařovým skonem ukazuje stařičkého mocnáře skloněného nad podpisem listiny a je zde zcela zřetelně vidět, že na prsou má stále svůj osobní řád Za statečnost a odvahu prokázanou v roce 1848/48


Poznámka:
Ruský vojenský řád Sv. Jiří patří mezi nejstarší vojenské řády. Byl založen ruskou carevnou Kateřinou II. dne 26. listopadu 1769. Řád byl zřízen ve čtyřech stupních. Velkokříž i II.stupeň se doplňoval řádovou hvězdou.

Zcela výjimečnou záležitostí u tohoto řádu je skutečnost, že velkokříž řádu byl udělen za celou dobu existence řádu pouze třiadvacetkráte a obdržela jej i zakladatelka řádu carevna Kateřina II. Mezi vyznamenanými dále nacházíme maršála Karla Filipa knížete Schwarzenberga, který tento řád získal za boje u Chlumce a Varvařova
Velkokříž řádu obdrželi:

Polní maršál hrabě Rumjancev Zadunajský
Generál Petr hrabě Panin
Generál Alexej hrabě Orlov Česmenský
Polní maršál hrabě Potěmkin
Admirál Pavel V. Čičigov
Generál Mikuláš kníže Rjepnin
Maršál Alexandr V. Suvorov
Maršál Michal I. Kutuzov
Generál Michal Barclay de Tolly
Generál Leontýn Benningson
Generál Ivan Paskijevič Jerevanský
Generál Ivan Djebič Zabalkanský

Synové cara Mikuláše I.
Velkokníže Nikolaj Nikolajevič starší (1831-1891)
Velkokníže Michael Nikolajevič (1832-1909)
Oba získali velkokříž řádu v době války v letech 1877-1878. Ostatní carové byli nositeli nejnižší, tedy IV. třídy tohoto řádu, která se nosila jako dekorace náprsní.

Zahraniční nositelé:

Maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg
Napoleonův maršál a pozdější švédský král princ Jan Karel Bernadotte
Maršál Artur Wellesley vévoda z Wellingtonu
Vévoda Ludvík Antonín z Angouléme (syn Karla X.)
Pruský maršál Gebhard Leberecht Blücher
Polní maršál Josef Václav Radetzský z Radče
Pruský král Vilém I.
Maršál arcivévoda Albrecht Rakouský (rok 1870)

Literatura a prameny:
V knize Otty Urbana: František Josef,která byla vydaná v roce 1991 v edici Archiv, svazek 67 (Mladá fronta Praha),strana 42. Zde kapitola s názvem „Viribus unitis“která se zabývá maďarskou insurgenci z let 1848-1849 je zmínka autora, že císař měl z rukou cara Mikuláše I. obdržet velkokříž řádu Sv.Jiří. Toto tvrzení autora je však jen vžitý faleristický omyl.

[Altmann]

Císař František Josef I. mimo uvedených dekorací a řádu Sv. Jiří IV. stupně, nosil na svém stejnokroji (maršálská uniforma) a to z titulu řádového suveréna rakouských řádů jednak Zlaté rouno a dále tyto řádové hvězdy:

Hvězda Vojenského řádu Marie Terezie
Hvězda řádu Sv. Štěpána
Hvězda řádu Leopolda
Hvězda řádu Železné koruny

Obrázek maršálské uniformy: Arsenál Vídeň.


Poznámka:
Ruský řád Sv. Jiří v našem případě stuha velkokříže a řádová hvězda, která patřila maršálovi Schwarzenbergovi je uložená na zámku Orlík. Vyobrazení se nachází v publikaci Václava Měřička „Orden und Auszeichnungen z let 1966 a 1967.

[Altmann]

Faleristické památky z období 1848-1849 jsou zcela mimořádné a vzácné . Podrobnější popis těchto unikátů jistě bude přínosný i pro čtenáře , kteří se faleristickou zabývají jen okrajově .

Zcela prvním vyznamenáním byla prostá dekorace , která však měla mít funkci pamětní , ale její udělení bylo zároveň spojeno i s vojenskými zásluhami v boji s císařskými jednotkami . Bude proto přesnější hovořit o záslužné dekoraci ( kříži ) .

ZÁSLUŽNÝ KŘÍŽ UHERSKÉHO BOJE ZA SVOBODU

Toto skvostné vyznamenání má tvar kříže . Dekorace je zhotovena ze zlata o celkové váze 14 ,03 g . Rozměr kříže je 39 x 40 mm .

Jde o kříž , který má tlapatý tvar , ramena kříže jsou zlatě lemována a plocha je bíle smaltovaná . Kříž je mírně vypouklý a na střed je položen kruhový štítek , který má průměr 19,5 mm s uherským státním znakem . Pravá strana , střídání vždy čtyři a čtyři břevna červená se stříbrnými ( znak Arpádovců ) . Levá strana , červené pole se zeleným trojvrším , ze středního zlatě korunovaného vrchu vyrůstá dvojitý patriaršní kříž . Celý štítek je lemován zeleným mezikružím s opisem :

MU VITÉZSÉGÉRT a v dolní části A MAGYAR NEMZET ( Vítězné armádě maďarského národa ) .

Zadní strana tohoto kříže je identická se stranou přední , ale odlišuje se nápisem v mezikruží :

SZABADSÁGHHARCZ a ve spodní části je letopočet 1849 ( Boj za svobodu 1849 ) .

Kříž má pevné ouško , kterým prochází závěsný prstenec , který je podlouhlý . Tímto prstencem se provlékala jasně červená stuha . Kříž se nosil na levé straně hrudi , případně byla v knoflíkové dírce nošena jen červená stužka .

Pan Václav Měřička uvádí , že dle jeho informací se zachovalo pouze 6 křížů . Jediný kříž je však uložen v originální etuji . Tato etuje je dobře popsaná a objevuje se v každé faleristické literatuře a proto se s ní seznámíme i zde . Jde o logo firmy , která dekoraci zhotovila .

PERNETTI / FABTE / DI GIOJELLERTA / E DECORAZIONI / DORA GROSSA 2 / TORINO .

Jde o italskou klenotnickou firmu ,která tento kříž vyrobila v pozdější době , kdy již bylo povstání rozdrceno vojenskou silou ruských a rakouských jednotek . V této době byl již ideový vůdce vzpoury Ludovík Kossuth v Itálii , kam se uchýlil do emigrace .

[Altmann]

Maďarsko však v této době zřizuje další a to řádovou dekoraci . Tento řád se již člení do tří stupňů a nese název :

VOJENSKÝ ZÁSLUŽNÝ ŘÁD 1848


I . řádový stupeň je tvořen stříbrnou osmihrotou hvězdou s briliantujícími paprsky . Jde o typ řádové hvězdy tak , jak je známe u starších řádových hvězd velkokřížů .

Hvězda , která má velikost 80 mm nese ve svém středovém medailonu opět zelené trojverší se stříbrným patriarším křížem . Celý štítek je zeleně orámován dubovým věncem . Řád ve svém prvním stupni byl za celou dobu své existence udělen pouze 2 x .

Generál Artur GÖRGEY
Genrál Josef BÉM

Osobní exemplář řádu , který obdržel generál Artur Görgey je uložen v Národním muzeu v Budapešti .


Vojenský záslužný řád 1848 II. stupně je vlastně stříbrný vavřínový věnec , který má ve svém středu zlatý patriarší kříž , který spočívá opět na trojvrší . Věnec je vlastně spona , která má průměr 38 mm a váhu 11,5 g . Vše je upevněno na složené červené stuze .

II. řádový stupeň byl udělen 7 x , ale ještě byl dodatečně přiznán dalším osobám ( 17 x ) , z tohoto počtu vyznamenaných bylo třináct účastníků bojů v Aradu .


Vojenský záslužný řád 1848 III. stupně , jde opět o stříbrný vavřínový věnec , který však ve svém středu nemá patriaršní kříž . Věneček je podložen opět červenou stužkou a je nošený jako připínací spona.


Celkově je možno říci , že vnitřní struktura řádu je zajímavá a zcela netypická . I. stupeň řádu je tvořen pouze hvězdou . Naopak II. a III. řádový stupeň připínací sponou , která nepřipomíná žádné klasické vyznamenání nebo řádovou dekoraci .

Řádové dekorace využívají symboliku uherského zemského znaku , který byl však již v roce 1764 použit u uherského královského řádu Svatého Štěpána . Po ukončení Velké války 1914-1918 to byl admirál HORTHY , který den 14 . června 1922 zakládá Uherský záslužný kříž ( řád ) –Magyar Érdemrend . Zde na středovém štítků opět nacházíme symboliku jmenovaných řádových dekorací .

V roce 1998 , tedy jako vzpomínku na revoluční rok 1848 , vydalo Maďarsko emisi pamětních mincí , které řádovou symboliku připomínají .
Připsáno kolegovi Iverovi , který mně informoval o nositeli řádu II. stupně z Horních Uher (Slovensko )

Václav Měřička : Uherská revoluční vyznamenání z let 1848 – 1849
Roman von Procházka : Militärverdienstorden der Ungarischen Nationalregierung 1848 / 1849 .

[teodor]

fotografii, hlavne u takýchto vzácnych dekorácii, nikdy nie je dosť, preto pridávam pár záberov z Vojensko-historického múzea v Budapešti (Hadtörténeti Múzeum)