od faleristik » Str Aug 28, 2013 9:11 am
K tejto pamätnej medaili, ktorá je pripomienkou na účasť veľkého počtu českých námorníkov na tejto bitke si dovolím pripojiť aj popis námornej bitky, ktorá sa odohrala u ostrova Vis v Jadranskom mori. Článok pochádza opäť z pera môjho priateľa J. Dvořáka a najvyčerpávajúcejším materiálom v českom jazyku k tejto bitke.
Bitva u ostrova Vis (Lissa)
Skalnaté pobřeží Visu se stalo v minulosti svědkem tří námořních bitev. K první z nich došlo již okolo roku 380 před naším letopočtem. Tehdy se ostrova zmocnil sicilský tyran Dionýsios I. ze Syrakus , který ho použil jako opěrný bod pro své loďstvo operující v Jaderském moři. Dionýsios svedl u ostrova první námořní bitvu, v níž porazil Illyry. Druhá bitva se odehrála až v době napoleonských válek. Roku 1811 zde porazili Angličané silnější francouzskou flotilu, která tady chtěla vysadit své pozemní jednotky, které se měly zmocnit ostrova. Poslední ze tří bitev, která byla svedena roku 1866, je však největší a nejvýznamnější. Její historický význam je především v tom, že zde totiž došlo vůbec k prvnímu střetnutí pancéřových flotil. Tato bitva, ve které porazili Rakušané Italy, je skutečnou perlou rakouské vojenské historie a námořní zvlášť.
Jak je všeobecně známo roku 1866 vyvrcho-lil dlouholetý spor mezi Rakouskem a Pruskem o vůdčí postavení v Německém spolku. Prusové, kteří se pečlivě připravovali na válku se svým rivalem, se tajnou dohodou spojili s Itálii, která měla zájem vytěžit z tohoto spojení územní zisky na úkor Rakouska. Italové postavili na jižním válčišti proti Rakušanům jak pozemní tak i námořní síly.
Slavné střetnutí obrněnců Monitoru a Virginie během americké občanské války zahájilo éru pancéřových lodí. které v krátké době vytlačily ze světových moří jejich dosavadní vládce - oplachtěné řadové lodě. Italská vláda v letech, které předcházely válce s Rakouskem, věnovala značnou pozornost vybudování moderní válečné flotily a nelitovala za tímto účelem uvolnit ohromné množství finančních prostředků. V loděnicích nejvy¬spělejších světových států byly zadány zakázky na výstavbu nejmodernějších lodí. Na rozdíl od Itálie přistoupilo Rakousko k výstavbě celokovových válečných lodí o něco později, což mělo za následek, že roku 1866 mohlo rakouské námořnictvo postavit proti 12 italským obrněncům pouze sedm kvalitativně odpovídajících plavidel.
Velkým štěstím pro Rakousko bylo, že velitelem jeho flotily byl jmenován Wilhelm Freiherr von Tegetthoff, který kromě toho, že byl velice schopným námořním důstojníkem, se vyznačoval dalšími povahovými rysy, které ho předurčovaly k tomu, aby byl i úspěšným admirálem. Už pouhé jeho jmenování velite-lem operační flotily mělo za následek nesmír-ný vzrůst sebedůvěry posádek rakouských lodí, protože Tegetthoff byl skutečně výjimečným člověkem. V jeho osobě se spojoval génius námořního velitele s rázností, což z něj činilo vskutku rozeného vojevůdce. Význačným rysem jeho povahy byla mužnost a neohroženost v boji. Své názory dovedl obhájit proti komukoliv. Byl temperamentní a lehce vzplanul. Ve službě byl neúprosně přísný, ale mimo ni až kouzelně přívětivý. V jeho povaze bylo cosi až nonšalantního. Vyznačoval se neustálou otevřeností bez falše, ješitnosti a sobectví. A poté, co se dostal na vrchol slávy, zůstal i nadále skromným člověkem. A právě jemu je nutno přičíst rozhodující podíl na rakouském vítězství u Visu.
Tegetthoff se narodil 23. prosince 1827 v Mariboru . Po vystudování námořní koleje v Benátkách vstoupil roku 1845 jako námořní kadet do rakouského válečného námořnictva. Již jako důstojník se zúčastnil blokády Benátek během jejich odboje roku 1848. Načež byl roku 1852 jmenován řadolodním poručíkem. Za Krymské války v letech 1854-55 velel rakouské staniční lodí v ústí Dunaje. V hodnosti korvetního kapitána velel korvetě Erzherzog Friedrich, s níž křižoval u pobřeží Rudého moře, Středozemního moře a zejména u marockých břehů (1857-1858). Roku 1859 provázel vrchního velitele rakouského loďstva a císařova bratra Ferdinanda Maxe na jeho plavbě do Brazílie. Po svém návratu roku 1860 byl jmenován fregatním kapitánem a následujícího roku povýšen na řadolodního kapitána. V této hodnosti velel levantské eskadře a roku 1864 byl velitelem spojené rakousko-pruské eskadry, která chránila severoněmecké břehy proti Dánům. Po úspěchu v bitvě u Helgolandu byl jmenován kontradmirálem. Jak již bylo výše naznačeno, velel roku 1866 za italsko-rakouské války rakouskému loďstvu, o čemž se podrobněji ještě zmíním. Následující den po bitvě u Visu byl jmenován viceadmirálem. Po válce byl poslán na studijní cestu do Anglie a Ameriky. Při jeho pobytu v Americe ho zastihla žádost rakouského císaře Františka Josefa I., aby na mexickém prezidentovi Benitu Juarézovi vyžádal vydání mrtvoly císaře Maxmiliána. Dne 6. března 1868 se stal vrchním velitelem rakouského námořnictva a šéfem námořního oddělení v ministerstvu války. V této nové funkci se velmi zasloužil a rozvoj a modernizaci rakouského válečného námořnictva. Tuto jeho práci však ukončila smrt. Zemřel náhle na zápal plic 7. dubna 1871 ve Vídni.
Tegetthoff poté, co mu bylo roku 1866 svěřeno velení flotily, vyvinul nesmírné úsilí, aby své lodě uvedl do takového stavu, v němž by byly schopny splnit úkol, který jim v očekávané válce s Itálií připadl. Rakouská flotila měla především bránit istrijské a dalmatské pobřeží proti případné italské agresi. Zápas, který svedl s vídeňskou byrokracií, byl až heroický. Nicméně se mu podařilo prosadit náležité vystrojení všech dostupných rakouských válečných plavidel a uvést je do bojového stavu .
Zvlášť velké problémy nastaly rakouskému admirálovi s vyzbrojením nových pancéřových fregat moderními lodními děly systému Wahrendorff, která měla dodat Kruppova zbrojovka v Essenu . Prusko však vyhlásilo embargo na dodání zadovek objednaných Rakouskem pro jeho nové lodě, a tak Tegetthoff musel vystačit se starými děly. Vzdor všem problémům se mu však podařilo soustředit své lodě na fažanské rejdě na Brionských ostrovech .
Jeho protivníkem byl italský admirál Carlo hrabě Pellion di Persano (*1806 ve Vercelli - † 1883 v Turíně). Roku 1842 se stal kapitánem v sardinském námořnictvu a s lodí Eridano vykonal cestu kolem světa. O šest let později podnikl v čele benátského loďstva nezdařený útok proti Fort Caorle při ústí Piavy. Roku 1860 postoupil na kontradmirála a stal se velitelem sardinského námořnictva. V této své funkci významně podporoval Garibaldiho v jeho operacích. Zvláště vynikl při obléhání Messiny a Gaety. Roku 1862 zastával po několik měsíců funkci ministra námořnictva. Krátce před svým odvoláním se sám jmenoval admirálem. Roku 1865 byl povolán do senátu a rok nato se stal velitelem italské flotily, která měla dokázat, že prostředky vynaložené na její vybudování nebyly marné. Leč Persano svou váhavostí, liknavostí, neobratností a nedostatkem duchapřítomnosti zklamal naděje v něj kladené.
Rakušané marně očekávali u Fažany Italy a tak Tegetthoff, který prahl po konfrontaci s Persanem, vyplul se všemi svými loděmi 26. června 1866 na demonstrační plavbu k italské Anconě , kde kotvily italské válečné lodě. Rakušané se časně ráno objevili před vjezdem do anconského přístavu. Po jeden a půl hodinovém čekání, aniž by jediná italská loď vyplula proti nepříteli, nabrala rakouská flotila kurs zpět do Fažany.
Persano, který se zjevně bál střetnutí se slabší rakouskou flotilou, byl však následující tři týdny pod silným tlakem vlády. Ta se snažila, alespoň úspěšnou akcí na moři, smazat špatný dojem, který zanechalo italské pozemní vojsko 24. června v prohrané bitvě u Custozy , a pozvednout poněkud sebevědomí italské armády. Teprve poté, co bylo Persanovi pohroženo odvoláním, vyplul se svými loděmi 17. července na moře. Jeho cílem se stal ostrov Vis, který byl rakouskou nejzazší opevněnou jadranskou výspou. Ostrov je poměrně vzdálen od dalmatského pobřeží a možná proto se zdál italským politikům příliš odlehlý na to, aby se ho podařilo Rakušanům ubránit.
Italská flotila dosahovala v celku impozantního počtu. Čítala 12 pancéřových a 14 dřevěných lodí a pět avis . Součástí flotily byly i tři transportní parníky včetně jedné nemocniční lodě. Celkový výtlak těchto plavidel činil 86 022 tun a na jejich palubách se nacházelo 645 děl, z nichž bylo 276 zadovek.
Ráno 18. července se Italové objevili u Visu a zahájili bombardování jednotlivých pevnostních staveb. Velitel ostrova reaktivovaný plukovník David Urs de Margina však ještě stačil, dříve než Italové přerušili telegrafní spojení s pevninou, poslat zprávu o napadení ostrova pobřežnímu velitelství v Zadaru , které ji dále postoupilo Tegetthoffovi. Ten se původně domníval, že se ze strany Italů jedná o zastírací manévr, aby ho vylákali do vzdálené části Jadranu. Jakmile se však ujistil o tom, že útok je veden celou italskou operační flotilou, neváhal a vyplul po poledni 19. července směrem k Visu.
Byl si plně vědom kvantitativní i kvalitativní převahy Italů, a proto mu bylo jasné, že za daného poměru sil nemůže vybojovat bitvu děly. Z tohoto důvodu zvolil v tu dobu již opomenutou taktiku taranového útoku . Na rozdíl od Persana disponoval jen 27 loděmi, z nichž pouze sedm bylo pancéřo-vých. Dále jeho flotilu tvořilo sedm velkých dřevěných lodí, sedm dělových člunů, čtyři avisa a jeden škuner. Celkový výtlak jeho plavidel činil 57 344 tun a jeho lodě nesly na svých palubách 532 děla, z nichž jen 115 byly zadovky.
Tegetthoff rozdělil své lodě do tří divizí, které zformoval do pravoúhlých klínů, s nimiž hodlal rozrazit kýlovou linii nepřítele, jež byla zvláště vhodná pro dělostřelecký souboj a s přihlédnutím k palebné převaze Italů předpokládal, že Persano do ní proto zformuje své lodě.
Rakušané se objevili u Visu dopoledne v 10 hod. právě ve chvíli, kdy se Persanovy lodě připravovaly k rozhodujícímu útoku proti ostrovu. Pancéřové lodě utvořily očekávanou kýlovou linii a vypluly vstříc blížícím se Rakušanům. Persano zamýšlel protnout kurs nepřítele.
Dvě italské pancéřové fregaty však utrpěly při bombardování pevnostních opevnění vážná poškození, a proto neuposlechly Persanova rozkazu a nepřipojily se k jeho bojové formaci. Pancéřová fregata Formidabile dokonce odplu-la zpět do Ancony. Flotila dřevěných lodí pod admirálem Albinim zůstala během bitvy stranou a do boje nezasáhla.
Předcházející den dorazila z Ancony spolu se čtyřmi dalšími pomocnými plavidly k Per-sanově flotile nejmodernější italská loď Affon-datore, která se takřka přímo z loděnice přemístila do bitevní vřavy. V okamžiku, kdy se linie italských lodí začala blížit k rakouské formaci, rozhodl se admirál Persano, že změní svou vlajkovou loď a přemístí se z fregaty Re d’Italia na věžovou loď Affondatore. Protože Re d’Italia musela zpomalit, aby ji Affondatore mohla doplout a vzít na svou palubu admirála, vznikly v italské linii mezery, kterými se podařilo proniknout čelu Tegetthoffovy útočné formace. Vypukla všeobecná mela, ve které zanikl veškerý pořádek pravidelné námořní bitvy. Díky tomu se Rakušanům podařilo eliminovat početní převahu nepřítele v pancéřových lodích a Tegetthoff se se svými kapitány mohl nyní pokusit o taranování nepřátelských obrněnců.
Nutno poznamenat, že Persano ztratil hned na samém začátku boje kontrolu nad svými plavidly, neboť jeho kapitáni nebyli informováni o změně vlajkové lodě. Ke smůle Italů nebyla na palubě Affondatore k dispozici vlajka odpovídající Persanově admirálské hodnosti a byla vyvěšena pouze viceadmirálská vlajka, kterou Persanovi podvelitelé nepovažovali za vlajku vrchního velitele, a proto ignorovali jeho rozkazy přicházející z Affondatore. Díky neoznámené změně vlajkové lodi vznikl v italské formaci naprostý rozvrat, což výrazně ovlivnilo celý průběh bitvy.
Velitel největšího rakouského plavidla - řadové lodi Kaiser - komodor Petz byl prvním komu se podařilo taranovat nepřátelskou loď. Najel s Kaiserem do pancéřové fregaty Re di Portogallo, která se však, i přes své vážné poškození, nepotopila, protože italský kapitán Ribotti v poslední chvíli upravil kurs své lodi tak, aby se vyhnul kolmému nárazu rakouského obra do svého levoboku. Poškození Kaisera však bylo mnohem větší. Loď přišla o čelen a přeražený přední stěžeň spadl na komín, což zapříčinilo vznik požáru. Komodor Petz s váž-ně poškozeným plavidlem, které mohlo plout jen omezenou rychlostí, zamířil do viského přístavu. Persano ho se svou novou vlajkovou lodi pronásledoval, ale v poslední chvíli odvolal klounový útok a ustal v dalším pronásle-dování, což mu bylo, mimo jiné, po válce přičteno k tíži.
Kontradmirál Tegetthoff dlel se svým vlajkovým štábem na pancéřové fregatě Erzherzog Ferdinand Max a s kapitánského můstku s ledovým klidem neohroženě sledoval průběh bitvy. Velitel fregaty, řadolodní kapitán baron Sterneck , se několikrát marně pokusil taranovat okolo plující italské obrněnce. Nakonec se mu však podařilo zamířit kloun své lodě přímo proti boku někdejší Persanovy vlajkové lodě Re d’Italia. Plnou silou narazil Erzherzog Ferdinand Max do protivníkova boku. Mohutný náraz otřásl oběma loděmi, a poté, co kapitán rakouské fregaty nechal dát strojům zpětný chod, objevil se v boku Re d’Italia mohutný otvor, jímž se začala valit do útrob lodi voda. Během několika málo minut se italská loď potopila a vzala sebou do hlubin drtivou část své posádky.
Na palubu rakouské vlajkové lodi spadla i část takeláže z italské fregaty, na níž byla umístěna válečná vlajka. Tegetthoff vyzval okolo sebe se nacházející členy posádky, aby se vlajky zmocnili. Vzdor dešti nepřátelských kulek z pěchotních zbraní se k tomu odhodlal Nikola Karković , rodák z nedalekého Hvaru .
V průběhu bitvy se vznítilo uhlí složené na horní palubě italského dělového člunu Pa-lestro a požár se záhy rozrostl po celé lodi. Velitel lodi fregatní kapitán Capellini poté, co si uvědomil vážnost stavu své lodi, vyzval posádku, aby, pokud chce, opustila loď. Stateční Italové však setrvali se svým kapitánem a pokusili se uhasit požár, který zuřil na lodi. Jejich boj s ohněm byl však marný. Dříve než se jim ho podařilo zdolat, došlo k výbuchu střeliva a loď rovněž klesla ke dnu.
Teprve tehdy se podařilo Persanovi obnovit velení nad svými loděmi a nařídil ústup z bojiště. Tegetthoff zformoval své lodě a ještě několik hodin setrval na volném moři pro případ, že by se Italové rozhodli obnovit boj. Mezitím doplul Kaiser v doprovodu dělových člunů do Visu a zakotvil v přístavu sv. Jiří. Jakmile italské lodě zmizely z dohledu, vplul vítězný admirál se svými loděmi též do viského přístavu, aby zde doplnil zásoby uhlí a nechal provést nejnutnější opravy.
Následujícího dne zastihla rakouskou flotilu kotvící u Visu zpráva, že Tegetthoff byl povýšen na viceadmirála, což bylo posádkami všech lodí přijato s nesmírným nadšením.
Na rakouské straně padlo 38 a zraněno bylo 138 mužů. Italové měli 643 mrtvé, 40 raně-ných a 18 zajatých. Při bombardování ostrova padl 31 Rakušan a 75 jich bylo raněno. Na italských lodích padlo 16 námořníků a zraněno bylo 99.
Italové v této bitvě utrpěli citelnou porážku a až do konce války se k dalšímu vystoupení na moři neodhodlali. Persano byl 15. dubna 1867 senátem pro neposlušnost i nedbalost zbaven admirálské hodnosti a postaven před soud. Ten ho uznal vinným a odsoudil ho uhradit soudní výlohy, které byly spojené s jeho procesem.