Pamětní odznak partyzánské skupiny „VÁCLAVÍK“

[Altmann]

Pamětní odznak partyzánské skupiny „VÁCLAVÍK“


Bojové skupiny se angažovali na území dnešního kraje Hradec Králové a to především v okresech Rychnov a Lanškroun

V závěru května roku 1945 se tato skupina nazývá partyzánskou divizí. Odbojová činnost je zaznamenána od listopadu roku 1944(?). Užší velení jednotky (štáb) v rámci konspirace, ale i stanovených cílů rozdělilo tuto partyzánskou skupinu na menší celky, bojové družiny či přesněji čety, kterým byl stanoven jednotný cíl, škodit nepříteli. V květnových dnech je většina partyzánů skupiny se zbraní v ruce bojující proti ustupujícímu nepříteli (neprokázáno). Pan Václav Měřička uvádí následné:

„ Jednotka byla rozdělena přibližně na 15 čet, ale jen tyto čety přesnějí příslušníci těchto skupiny splňovali nárok na získání osvědčení ze zákona č. 255/47 jde o tyto čety:
- Alfa I.
- Bořek
- Jablonné nad Orlicí
- Karel
- Lanškroun
- RSMČ
- Suchý vrch
- Václav
- Dolní Černá
- Vamberk
- Ludvík

Bojová hodnota a vystoupení příslušníků skupiny je ovšem diskutabilní a tak několik informací z poválečného šetření.

Počátkem padesátých let prováděla SNB šetření o národním odboji, a tedy i o partyzánské „divizi“ VÁCLAVÍK. Zachovalo se nebývalé množství zpráv o této skupině, které však musíme hodnotit opatrně, neb i zde byla snaha o diskretizaci odboje, který nebyl řízen Komunistickou stranou. Vyšetřovatel důstojník SNB Mečíř doložil, že minimálně do 5. května 1945 nelze hovořit o organizovaném odboji skupiny v síle brigády či čety a jak doložil i ze šetření gestapa v prostoru Lanškrounu a Jablonného v této době nebylo zaznamenáno žádné bojové vystoupení zaměřené proti Němcům. Divize Václavík, a její bojové čety byly více aktivní po 9. květnu 1945, kdy se v rámci osvobození pohraničí dopouští drancování, ale i poprav bez soudu. Celkem negativně vyznělo celé šetření skupiny Václavík i když mnozí „partyzáni“ obdrželi sovětskou medaili Za vítězství nad fašismem. Vyšetřovatelé bezpečnosti dokonce tvrdili, že odboj na železnici byl řízen přímo gestapem (toto nechceme komentovat, ale lze i tuto situaci připustit).

Zcela tendenční, jistě vykonstruované je tvrzení krajského velitele NB (npor. Fait?), že osoby z partyzánské skupiny Václavík jsou spojeny či napojeni na buržoazii a svoji vymyšlenou partyzánskou činnost získány západní rozvědkou. Na závěr hlášení je doslova napsáno:
„Divize Václavík byla pláštíkem a rouškou pravděpodobně ukrývající zločineckou organizaci„.

Popis odznaku:

Avers:
Červeně smaltovaná hvězda o průměru 45 mm vyrobena z obecného kovu a patinovaná do barvy starého stříbra. Ve středu hvězdy je větší kulatý a rámovaný medailon o průměru 25 mm s partyzánem ležícím v lesním porostu s puškou v ruce. Partyzán je zpodoben z pravé strany. Vlastní hvězda je orámovaná lipovými lístky s květy.

Revers:
Zadní hladká strana je ve své střední části prohloubena a je zde šroub s maticí k upevnění na oděv. V tomto prohloubení je nápis:

„VÁCLAVÍK / 1939-1945/"

Odznak je zajímavý a každý ze sběratelů si musí sám udělat názor na odboj této tak zvané partyzánské divize.

Václav Měřička-Josef Kounovský:
Československá vyznamenání VI.část a II. Národní odboj. ČNS Hradec Králové 1984
Archiv : Alt.

[strenk]

Na aukro.cz sa predal zaujímavý súbor.Zrejme ten preukaz Brodecký nie je diplomom k odznaku Václavík.Alebo je?

[Altmann]

Lidové soudy jsou už od podstaty výtvorem silných emocí, kde hledání pravdy a spravedlnosti je odsunuto na vedlejší kolej. Podobně tomu bylo i na konci druhé světové války, kdy se čeští Němci stali terčem nenávisti a pomsty ze strany partyzánů, sovětských vojáků, ale také obyčejných občanů. Jeden z nejhorších masakrů se stal ve městě Lanškrouně. Co se tehdy stalo?
17. května 1945, tedy hned několik dní po oficiálním konci druhé světové války, dorazila na náměstí v Lanškrouně jednotka partyzánské brigády Václavík. Společně s místními obyvateli se nekompromisně pustili do hledání všech Němců, kteří v tomto městě v podhůří Orlických hor bydleli. S nimi byl následně zahájen tzv. partyzánský soud.

Tyto samozvané lidové soudy se pohybovaly na hraně legality. Pod tíhou msty se tak odsuzovaly desítky a stovky Němců k trestu smrti. To však nebylo všechno. Rozsudky také ukládaly peněžité pokuty či propadnutí majetku. Pod autoritou partyzánského soudu se také „legálně” mučilo a běžné byly také fyzické tresty. Co konkrétně se stalo v Lanškrouně?

Číst více
Brutální Lanškroun
Stoly improvizovaně rozmístěné na náměstí před radnicí. Davy horlivých a agresivních obyvatel a často nevinní Němci, kteří stanuli před partyzánským soudem. Tak nějak si lze alespoň z dobových fotografií a vzpomínek pamětníků představit tento diskutabilní počin pomsty.

Lanškrounskému partyzánskému soudu předsedal Josef Hrabáček a spolu s ním za stůl zasedl také velitel partyzánů Josef Hýbl s partyzánským jménem Brodecký. Oba po válce čekal velmi tragický osud. Brodecký za nevyjasněných okolností spáchal sebevraždu a Josef Hrabáček byl dlouhá léta vězněn komunistickým režimem.

Tehdejší předseda už během procesů vyjádřil zdrcení nad tím, jakým způsobem je partyzánský soud veden, a nechvalně se vyjádřil také o svém nadřízeném Josefu Hýblovi. Události, které se totiž tehdy odehrávaly přímo na náměstí před improvizovaným soudem, byly opravdu brutální.

Lidské zlo
Soud tedy vynášel tresty smrti zastřelením nebo oběšením. Další Němci museli podstoupit tvrdé tělesné tresty holí, kopanci a pěstmi. Rozmístění Němci v řadách tak od Čechů schytávali kopance do pohlavních orgánů a byli mláceni všemi možnými předměty. Podle německého pamětníka Juliuse Friedela museli hanbě vystavení Němci přijmout plivance, ale také se do nich začalo divoce střílet.

Další akt velkého ponížení probíhal znovu na náměstí. Několik Němců zde muselo pochodovat s fotografií Adolfa Hitlera a provolávat: „Ať žije prezident Edvard Beneš!” Kam až může vynalézavost v podobě lidského zla dojít, dokazuje fakt, že před improvizovaný soud musel každý Němec dojít po kolenou, kde vždy první muž v řadě nesl portrét Adolfa Hitlera. Partyzáni fotografii poplivali a Němec na kolenou musel hleny z Adolfa Hitlera slízat a spolknout.
Lidské zlo
Soud tedy vynášel tresty smrti zastřelením nebo oběšením. Další Němci museli podstoupit tvrdé tělesné tresty holí, kopanci a pěstmi. Rozmístění Němci v řadách tak od Čechů schytávali kopance do pohlavních orgánů a byli mláceni všemi možnými předměty. Podle německého pamětníka Juliuse Friedela museli hanbě vystavení Němci přijmout plivance, ale také se do nich začalo divoce střílet.

Další akt velkého ponížení probíhal znovu na náměstí. Několik Němců zde muselo pochodovat s fotografií Adolfa Hitlera a provolávat: „Ať žije prezident Edvard Beneš!” Kam až může vynalézavost v podobě lidského zla dojít, dokazuje fakt, že před improvizovaný soud musel každý Němec dojít po kolenou, kde vždy první muž v řadě nesl portrét Adolfa Hitlera. Partyzáni fotografii poplivali a Němec na kolenou musel hleny z Adolfa Hitlera slízat a spolknout.

41 civilistů zemřelo před biografem na Bořislavce
Násilí plodí násilí. Poprava českých Němců na Bořislavce je jen jedna z mnoha
Číst více
To však nebylo zdaleka všechno, čím si místní Němci museli projít. Partyzáni některé z nich házeli do požární nádrže na náměstí, kde byli topeni tyčemi a nakonec do nich bylo také stříleno. Masakr ukončila až žena německého původu, která dobrovolně zapálila svůj dům a následně se oběsila. Panika tedy první vlnu šílených trestů ukončila.

Masový hrob
Všechny oběti masakru byly odvezeny na Lanškrounský hřbitov, kde je partyzáni uložili do masového hrobu. Většinu z nich ani nebylo možné identifikovat, protože jejich těla byla násilnostmi brutálně znetvořena. O počtu obětí se vedou spory. Některé zdroje udávají 20-30 mrtvých, sudetoněmecké zdroje zase hovoří o 51 zastřelených německých obyvatelích Lanškrouna.

Stejně tak není jasné, kolik lidí zemřelo v důsledku mučení a fyzických trestů. Minimálně 30 lidí na základě brutální msty spáchalo sebevraždu. Po válce bylo vyšetřování této ohavné události mařeno a až kolem roku 2000 byl postavem na lanškrounském hřbitově památník obětem tohoto hrůzného masakru.

Nutno dodat, že kromě nevinných Němců zemřeli během tohoto brutálního aktu pomsty také konfidenti gestapa a místní vedoucí NSDAP. Trest smrti by se tak v některých případech dovedl pochopit. Nejhorší na celé události je fakt, čeho všeho jsou lidé v podobně vyhrocených dobách schopni.

[Altmann]

Vzpomínka českého pamětníka masakru
Josef Hrabáček, první poválečný předseda lanškrounského národního výboru, respektive ONV, roku 1951 ve věznici jihlavského soudu (uvězněn za protikomunistickou činnost) uvedl:

„Asi 16. nebo 17. května 1945 přijelo do Lanškrouna několik set partyzánů pod vedením Hýbla a na náměstí do Lanškrouna bylo přivedeno asi 4000 Němců (plné náměstí), kteří byli z Lanškrouna a z okolí. Hýbl za mnou přišel do kanceláře a řekl mi, že je všechno připraveno, že bude zasedat lidový soud, jemuž mám předsedat, a žádal mě o povolení k tomu, aby všichni tito byli na místě zastřeleni. Já jsem se tomu vzpíral, jak zastřelení, tak i předsednictví, poněvadž jsem byl přesvědčen, že tam jsou i nevinní. Kdo je vybíral a podle čeho, nevím.

Když jsem vyšel na náměstí, jedna osoba již visela na plynové lampě, snad gestapák, alespoň tak říkali. Já jsem soudu předsedal, kam se přiváděli po skupinách a mezitím ostatní museli pochodovati po náměstí s obrazem Hitlera, obraz Hitlera líbat, líbat zem, při čemž byli mláceni a stříleno jim nad hlavami.

Za mého předsednictví byl odsouzen pouze jeden a to byl gesta pák a ten byl pověšen, který byl všemi hlasy odhlasován. Někteří měli býti předáni do Chrudimi. Partyzáni se proti tomuto zdvíhali, chtěli je popravit a vymohli si trest ‚darování partyzánům‘. Tak několik osob, snad 6–10, které zastřelili. Před okresním soudem udělali partyzáni dvě skupiny Z Němců, jedna musela bít druhou a potom je partyzáni postříleli. Ubitých a postřílených toho dne po ulicích a náměstí byla velká spousta a podle sdělení hajného.

Z místního národního výboru v Lanškrouně (Novotný) bylo ubitých a postřílených asi 18 [v původním textu je číslovka 180 – písařský omyl, nebo záměr přitížit antikomunistovi?]. Ostatní Němci byli propuštěni domů, Z nichž velká část byla svlečena a ještě někteří zajištěni. Co se s nimi dělo dále, nevím, pouze vím, že v Lanškrouně spáchalo 26 Němců sebevraždu, jednotlivci již před naším příchodem, proč ty ostatní, nevím, ale připouštím, že někteří ze strachu po uvedeném počínání, neboť se jednalo skutečně o masakr:

Nějaký majetek, který při tom byl zajištěn, byl odvezen někam do Hradce Králové a mluvilo se o tom, že masakr tam byl proveden proto, aby se mohlo rabovat. Já jsem toto Hýblovi vytýkal a Hýbl říkal, že partyzáni mají nárok na 10% z kořisti. Kdo měl zájem na odstranění gestapáků, příp. jiných osob, kteří by mohli mnoho nejasného objasniti, nemohu udati, ode mě to nevyšlo, a jak Hýbl k tomu názoru přišel, že chtěl všechny postřílet, nemohu udati. Toto mohu říci Hýblovi kdykoliv do očí. Více nemám, co bych uvedl.“

Vzhledem k tomu, že Hrabáček byl vyslýchán v rámci své protikomunistické činnosti (následně odsouzen na 22 let vězení), lze mít o některých aspektech jeho výpovědi vážné pochybnosti (viz např. navýšení počtu obětí). V některých ohledech jeho výpověď však poznatky o poválečných událostech v Lanškrouně pozoruhodně doplňuje.