Vojenský rád Marie Terezie

[Altmann]

Jistě bude zajímavé a pro mnohé kolegy i objevné,že poslední nám známá medaile se symbolem MMTO byla ražena v roce 2006 a to zásluhou Brněnského střeleckého sboru. Bylo to při příležitosti oslav dne Veteránů (11.listopadu 2006).

Medaile je zhotovena ve dvojím provedení:
- stříbrná medaile
- bronzová medaile

Popis medaile:

Avers:
V ploše medaile je poloportrét slavného velitele ponorky a v mezikruží je opis:
RUDOLF VON SINGULE / VELITEL S.M.U. 4 / + GIUSEPPE GARIBALDI 18.7.1915

Revers:
V ploše medaile, v její horní části je symbol kříže Vojenského řádu Marie Terezie, v dolní ploše je odznak našich ponorkářů a mezi těmito atributy jsou vloženy dvě snítky (vavřín a lípa?). V mezikruží je určující opis:
„ BRNĚNSKÝ MĚSTSKÝ STŘELECKÝ SBOR / KE DNI VETERÁNU / 11.11.2006

K horní části je napojené pevné ouško se závěsným
kroužkem pro připojení na stuhu.

STUHA:
Typická trojúhelníkova stuha v modré barvě jadranského moře je proťata ve svém středu stuhou řádu Marie Terezie.

K medaili patří i jakýsi doprovodný dekret či potvrzení, který podepsali funkcionář střeleckého sboru v Brně.

I tato medaile a celý ceremoniál je podrobně popsán v časopise SIGNUM Brno.

[Altmann]

Na samý konec našeho povídání jsem ponechal kapitolu jak to vše začalo, ale snad si mnozí uvědomí,že bitva u Kolína má svůj význam především pro ČECHY. Na otázku proč právě by český národ měl tuto bitvu slavit jako velké vítězství si mnozí neuvědomuji,že pokud by tato válka byla prohraná, je celkem jisté, že by se právě Čechy staly součásti Pruska a potažmo pak Německa. Nevěříte? Věřte. Právě z tohoto důvodu jsem si ponechal počátek zrodu slavného vítězství zcela na konec. ANO jsem si vědom,že mnozí nebudou souhlasit, mnozí se budou vysmívat, ale historie není to co si přejeme, historie nám dává možnost poznání. Vycházím opět z práce pana Měřičky, který sám pracoval na základě starších historických pojednání, ale v době socialistického realismu si nemohl dovolit napsat takovýto úvod. Jednou jsem však s nim na tuto otázku diskutoval a překvapil mně, neb v té době to byla i jeho myšlenka. Další můj učitel-falerista, pan Pavel Patejdl z Karlových Varů byl také tohoto názoru. I když jsem si vědom toho,že mnozí historici jsou proti, předkládám tuto možnost k hlubší diskuzi!

Řád Marie Terezie:

Dne 11.června roku 1742 dochází k předběžným mírovým jednáním, či snaze o zprostředkování míru mezi pruským králem Bedřichem II ( 1712-1786) a královnou Marii Terezii ve Vratislavi (Slezsko) a následně dne 28. července 1742 byl sjednán v Berlíne mír. Marie Terezie byla k tomuto mírovému aktu dotlačena postojem Anglie, když v tomto roce byla rakouská armáda poražena bitvě u Chotusic. Tímto mírem a špatně vedenou válkou bylo ztraceno Slezsko a Kladské hrabství a ukončena první Slezská válka.

Pro Rakousko bylo výhodné, že Anglie se obávala vzrůstu francouzské vojenské síly na kontinentě a tak se přidala na stranu Marie Terezie. Tento postoj zaujala i Sardine a tak Rakousko získalo dva spojence a zároveň Anglie donutila Neapol k jisté neutralitě a takto posílená anglicko-hannoversko-rakouská armáda obsadila rakouské Nizozemí. Španělská armáda byla vytlačena (musela se stáhnout) ze severní Itálie na jih armádou císařovny (velitelem byl maršálek Otto Ferdinand hrabě Abensperg-Traun, Švédové, kteří byli vojenskými spojenci Bedřicha II., byli zdoláni ruskou armádou a zároveň byli donuceni uzavřít mír v srpnu 1743 v Äbo.

Pruský král Bedřich II. se celkem pochopitelně cítil ohrožen ve svých vojenských plánech, jeho plány o sjednocení a vojenském tažení odmítli německé státy a státečky neb se oprávněně obávali pruské rozpínavosti a pruské nadvlády. Bedřich ani neuspěl svoji snaho být nápomocný nově zvolenému římskému císaři, kterým byl v roce 1742 zvolený císař Karel VII.(1697-1745), který jako Karel Albrecht byl bavorským kurfiřtem a odpůrcem Marie Terezie, která své nástupnické nároky mohla podpořit pragmatickou sankci. Bedřich II. proto opět vsadil na Francii kam na králův rozkaz odjel pruský vyslanec hrabě Rothenburg a kterého celkem nečekaně přijal král Ludvík XV. Král Francie sám první navrhl přistoupení své země ke spojenectví s Pruskem i přímé spojenectví římskému císaři Karlu VII. Patřičná a vznešená smlouva byla následně sepsána a potvrzena dne 5. května roku 1744 ve Versailles.
Francie již před tímto aktem, tedy již v době započetí války o rakouské dědictví byla pruským spojencem. V listopadu 1741 obsadila jejich vojska pod velením maršála Charlese Louise Augusta Fougueta hraběte a později vévody Belleisle (1648-1761) Prahu, ale v prosinci musela armáda kapitulovat a Prahu opustit. Bedřich II. se musel smluvně zavázat, že postaví armádu o 80 000 mužích se kterými vtáhne do Čech. Za tento závazek mu naopak bylo slíbeno, že v případě konečného vítězství nad Marii Terezii, bude k Prusku přivtěleno ( na věčné časy) východní území českého království se zvláštním zřetelem k začlenění kraje Hradec Králové přímo do Pruska!!

Dne 22. května 1744 uzavřel Bedřich II. tak zvanou Frankfurtskou dohodu s císařem Karlem VII., a dále potom s kurfiřtem Falcí Essen-Casselskem. Smlouva s Francii Bedřicha zavazovala ke vstupu do války tehdy, když by mu Francie ve spojení s Ruskem zabezpečila možnost utočit a mít kryté hranice, tedy zabezpečený týl vlastní armády. Bedřich se však rozhodl sám o své vůli vstoupit či zahájit válečné tažení a v létě roku 1744 vtrhl s vojenskou silou opět do Rakouska. Snad jedním důvodem bylo to,že Francouzi museli řešit rakouský vpád do Alsaska a hrozilo nebezpečí,že Francie v případě svého neúspěchu by byla schopna uzavřít mír s Rakušany.

Zároveň vpadla do Čech ze Saska a Slezska i Slovenska pruská armáda o síle slíbených 80 000 mužů a dne 6.září 1744 bez většího odporu či boje obsadila Prahu.Prusové dále podle toku Vltavy postupovali na jih a celkem lehce obsadili města Tábor, Budějovice i Hlubokou, ale jejich roztažené kolona či liknavost spokojené generality neobsáhli, či nedovolili pruskému králi obsadit celé území Čech. Velitel císařských ( její švagr) polní maršálek Karel Alexandr Lotrinský (1712-1780 ) se zrychleným pochodem přesunul z ALSASKA přes Bavorsko a vrátil se do ohrožených Čech. Tento strategický přesun umožnil Karlu VII. Návrat do Bavorska, kde však již 20.ledna 1745 umírá. Na pomoc císařovně přispěchali sbory a vojenské kontingenty z Uher z Bavorska i ze Saska. Maršálkovi Braunovi se podařilo obratným manévrováním odříznout pruské kolony od zásob a logistického zabezpečení armády. Král Bedřich II. je nucen již v prosinci roku 1744 k ústupu z obsazeného území české kotliny. Rakouské armáda přechází do ofenzivy a lehkým jezdeckým oddílům se daří obsadit Horní Slezsko.
V lednu roku 1745 byla uzavřena vojenská smlouva (aliance) mezi Rakouskem a Saskem,Polskem, Anglii, Hannoverskem a Nizozemím. Smlouva byla zpečetěna ve Varšavě a zde bylo dosaženo dohody, že v případě porážky Pruska bude území Pruského království mezi tyto země rozděleno.

[Altmann]

Pruský král Bedřich II. se nezalekl, či snad lépe neměl příliš možností a tak zvolil vojenskou akci, jeho cílem bylo zasadit nepřátelům tvrdou ránu. Králi se podařilo utužit disciplínu jednotek a získat jejich nadšení pro další boj, který král nazýval bojem za svobodu vlasti. Pruská armáda dosáhla několik dílčích vítězství nad Rakušany u Ratibořic, Habelschwerdtu a zvláště 23.května 1745 u Landeshutu. Zde pruský generál Hans Karl Winterfeld (1707-1757) a jeho zhruba 3 300 statečných vojáků zvítězilo nad přesilou (7500 vojáků), kterým velel hrabě František Leopold Nadásdy (1707-1783). Boje neskončili. Koncem května se v prostoru Trutnova shromáždila rakouská armáda pod velením prince Karla Lotrinského. Armáda ve spojení se saským sborem prince Jana Adolfa Sachsen-Wissenfels-Querfurtu ( 1685-1746). Velitelé se dohodli překročit Krkonoše a svá vojska přesunout do Slezska. Po této zprávě se Bedřich rozhodl opustit své zimní stanoviště, armádu soustředil v prostoru Striegau (Strzegm jižně od Vratislavi) a vyslal generála francouzského původu Dumoulina s oddílem vstříc postupujícím Sasům. Ty se podařilo zadržet a dne 4.června 1745 hlavní síly pruské armády silnou (80 000) armádu rakouskou, která byla neslavně 4.června 1745 u Hohenfriedebergu poražena. V této bitvě se zvláště vyznamenali dragouni pluku „ Bayreuther“ se svým generálem Bedřichem Leopoldem hrabětem Geazlerem (1688-1762). Rakouská armáda přišla o 16 000 mužů, 66.praporů a standart a 63 děl. Pruská armáda uvádí ztráty zhruba 3 600 mužů. Rakouské armádě po této zdrcující porážky nezbylo nic jiného než ustoupit zpět do Čech.

Pruské prameny uvádějí:
Rozhodujícím momentem bitvy byl jezdecký útok Geszlerových dragounů, kteří rozbíjeli jeden rakouský prapor za druhým. Oni sami ukořistili oněch 66 rakouských praporů a zajali 2500 vojáků. V bitvě se především vyznamenali generálové Buddenbrock, Stille, Kyau a Ziethem. Na samotném bojišti zůstalo zhruba 10 000 zabitých a raněných vojáků, Karel Lotrinský prý ztratil na 25 000 mužů. Je jisté,že tato pruská zpráva není zcela objektivní.

Bedřich II, opojený vítězstvím uvažoval o vpádu do Čech a nařídil generálovi hraběti Nassau vyčistit Slezsko od posledních oddílů naší armády. Celková situace se však přece jen vyvíjela trochu jinak neb Francouzi pod princem Ludvíkem Františkem Contim ( 1717-1776) museli ustoupit za Rýn a Rakušané opanovali jihozápadní Německo a vzhledem ke skonu Karla VII. stouply i naděje císařovny Marie Terezie a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského na zvolení římským císařem. Tato naděje císařovny se stává realitou a to i za přispění Bedřicha II. a tak dne 13.září 1745 byl František zvolen a dne 4.října slavnostně ve Frankfurtu nad Mohanem korunován jako císař František I.

V této době dosáhli Francouzi určitých vojenských úspěchů v Nizozemí a zároveň v Severní Anglii došlo dne 2. srpna 1745 k vylodění pretendenta stuartovské dynastie prince Karla Edwarda (1720-1788) u Glenfinnanu na Loch Shielu s následným obsazením Edinburghu a Carlisle, rozhodl se anglický král a hannoverský kurfiřt Jiří II. přistoupit k návrhu uzavření míru s Pruskem. Stuartovské povstání bylo 27.dubna 1745 potlačeno královým synem Vilémem Augustem vévodou z Cumberlandu (1721-1765) v bitvě u Cullodenu následnými těžkými represáliemi proti skotským vzbouřencům.

Poznámka:
Cumberland bojoval již v roce 1743 po boku svého otce v bitvě u Dettingenu a jako vrchní velitel anglických oddílů podlehl dne 11.května 1745 v bitvě u Fontenoy Francouzům, vedeným maršálem Mořicem Saským (1696-1750), nelegitimním synem saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného.




Dne 26. srpna roku 1745 dochází mezi Pruskem a Anglii k uzavření míru v Hannoveru.Bedřich se rozhodl,že nebude trvat na dalších územních ziscích a potvrdil tak své starší ujednání z Vratislavi. Tam bylo totiž dojednáno, že Bedřich v průběhu následujících šesti týdnu po uzavření míru ukončí boje s Rakouskem a uzavře mír.Pruský král měl skutečný zájem na míru s Rakouskem a předpokládal,že Karel Lotrinský nebude ve válce díky porážce pokračovat a pruské vojsko se tak bude moci stáhnout do zimních ležení.

Marie Terezie, která se pochopitelně těchto jednání neúčastnila, byla daleko toho, aby se jen tak lehce vzdala ztraceného území Slezska a kladského hrabství. Stejně smýšleli i její sasští spojenci, kteří se Pruska báli a protože sasští kurfiřti drželi i polskou korunu, obávali se pruského meče a pruské rozpínavosti.

Karel Lotrinský shromáždil proto své věrné vojáky a dne 29.září 1745 zaútočil na pruské zimní ležení, kde zimovalo na 25.000 vojáků. Situace pro pruské vojáky byla opravdu vážná. Rakušané dokázali využít momentu překvapení, zaujali výhodné pozice, ale zvítězit nedokázali. Pruský panovník projevil své vojenské vlohy a talent a zahájil organizovaný ústup. Pruská jízda pod Budennbrockem podnikla útok na rakouské postavení a skutečně se ji podařilo během jedné hodiny odrazit na 35 rakouských švadron. Také pruské pěchotě vedené generálem Jiřím Wendellem se přes obrovské ztráty podařilo protiútokem rozrazit pravé křídlo a na opačné straně se zdařili útoky vedené princem Ferdinandem Brunšvickým. Po pěti hodinách bojů nakonec zvítězil Bedřich v bitvě u Žárova (Sooru).

http://cs.wikipedia.org/wiki/Fridrich_II._Velik%C3%BD

V této bitvě bojovali i nepravidelné jednotky Pandurů svobodného pána Trencka (1711-1749). Panduři se však v průběhu bitvy věnovali drancování a plenění v táboře pruských jednotek a po této porážce byli i se svým velitelem obviněni ze zrady, neukázněnosti, zbabělosti a konečně z odchodu z boje a opuštění bojiště. Plukovník Trenek byl dokonce postaven před vojenský soud a odsouzen k doživotí. Svůj konec života měl strávit v Brně v žaláři na Špilberku a zde také umírá. Po celkovém vyplenění pruského tábora ( na tom se podílel i hrabě Nadásdy) pozbyl pruský král dokonce i svůj osobní majetek a jak sám později popsal, musel nějaký čas žít na úkor svých vlastních důstojníků. Bedřich sice u Žárova zvítězil, ale nepřestal doufat v uzavření míru na základě dohody z Hannoveru.

Na protivníkově (naši) straně však trvalo odhodlání pokračovat v boji. I když se blížila zima, Rakušané začali shromaždovat vojsko v Lužici a v Sasku, kam se od Rýna stáhlo 20 praporů rakouské pěchoty pod velením podmaršálka Grünna. Tyto jednotky se utábořili v prostoru Halle, zatímco „Hanoverští“ zahájili pochod ve směru na Eichsfeld s cílem bojovat v Lužici a na řece Odře. Bedřich II. byl nucen stáhnout svých 30 000 vojáků z Horního Slezska do prostoru Lehnice na řece Bobravě a zde se mu dne 23.listopadu podařilo zvítězit u Katolického Hennersdorfu nad Karlem Lotrinským.Rakušané ztratili v této bitvě na 5000 mužů, velkou část svých skladů (logistické zásoby armády) a tak se museli vrátit do Čech.
Po tomto pruském vítězství nabídl Bedřich II. saskému dvoru možnost uzavření čestného míru, ale byl opět odmítnut. Císařovna Marie Terezie se snažila za každou cenu prodloužit boj a tak získat čas, kdy ruská armáda pronikne až ke Klajpedě (Memel) a ohrozí tak Prusko. Tím by se mohl uvolnit i Traun k novému nástupu proti Francii s konečným cílem uzavření výhodného míru.

Bedřich na základě těchto skutečností byl nucen své jednotky přeskupit, armádu zorganizovat a jejím velením pověřil schopného a boji prověřeného knížete Desavského ( 1693-1747), který pronikl do Saska. Jeho postup však byl pomalý a zdá se,že i opatrnický a tak teprve 12.prosince dorazil přes Torgavu k Míšni, zatímco se král se svým sborem usadil na pravém labském břehu, několik kilometrů od obce Grossenheim. Dne 15.prosince zahájil král tažení na Drážďany a tam na levém břehu Labe u obce Kesselsdorf se dostal do přímého kontaktu s nepřítelem., který zaujal výhodnou pozici, která byla téměř nedobytná, bohužel jen téměř! Král zahájil rychlý útok a to i přes nepříznivý promrzlý, kluzký terén a podařilo se mu zvítězit. V této ne příliš velké bitvě však ztráty rakouských jednotek byly značné a zhruba na 60 000 vojáků Karla Alexandra Lotrinského se muselo neslavně stáhnout do Čech.

[Altmann]

Dne 18.prosince odjíždí král Bedřich do Drážďan, kde chtěl uzavřít mír se Saskem, ale i s rakouskou císařovnou. Marie Terezie však ( na radu svých rádců?) nebyla ochotna jednat a tak s podmínkami dohody otálela a domnívala se,že se ji nejprve podaří uzavřít výhodný mír s Francii a tak svého zplnomocněného vyslance, kterým byl Alois Tomáš hrabě Harrach, který dlel v Drážďanech ponechal bez instrukcí. Teprve vítězná bitva Prusů u Kesseldorfu byl tím hlavním argumentem. Je jisté, že díky tomuto pruskému vítězství byla mírová konference zahájena 25.prosince. Zde bylo v plném znění potvrzeno rozhodnutí v Berlína uzavřeného míru s Pruskem. Král potvrdil platnost volby Františka Štěpána Lotrinského za římského císaře, ale Slezsko a kladské hrabství bylo pro Marii Terezii (tedy i pro České království) navždy ztraceno.

Přes celkový nezdar obou slezských válek se Marie Terezie nevzdala myšlenky na odplatu a na znovuzískání ztracených území. Byla si však dobře vědoma toho, že celou záležitost nelze řešit novou válkou bez kvalitní spojenecké smlouvy a silných vojenských spojenců, ale a to hlavně, bez konečného vyřešení vzájemných vztahů s Francii. Rakousko sice mělo od roku 1746 spojeneckou smlouvu s Ruskem, ale to nestačilo. Bylo nutno narušit stávající francouzsko-pruské spojenectví, nebo se případně pokusit získat Francii pro spojenectví s Rakouskem. Zastánce a jistě i tvůrcem této koncepce byl vedoucí ministr císařovny Václav Antonín Dominik (nejprve hrabě později kníže) Kaunitz-Rietberg (1711-1794). Kníže byl od roku 1745 zplnomocněný ministr a od roku 1753 kancléř a ministr zahraničí. Tomuto schopnému politikovi se skutečně podařilo nemožné. Byla to jeho zásluha, byl to on, kdo získal Francii pro politiku Rakouska.
Vlastní příležitosti se stal konflikt mezi Francii a Anglii roce 1775, kdy se řešili vzájemné mocenské zájmy těchto států v Americe. Francouzský král Ludvík XV. (1710-1715-1774) požádal pruského krále o vojenskou podporu a pomoc s tím,že Prusové napadnou Hannoversko. Bedřich si ale proti sobě nechtěl postavit Anglii neb celkem logicky tušil že by napadením Hannoverska mohlo dojít k dalšímu celoevropskému konfliktu. Mezitím 30.září 1755 došlo mezi Anglii a Ruskem k uzavření dohody o spojenectví a obraně území Hannoverska před jakýmkoliv útokem ze strany německých států. Bedřich se proto rozhodl smlouvu respektovat a také dne 16.ledna 1775 k dohodě přistoupil ( ve Westminsteru). Bedřich se však mylně domníval, že tento jednostranný pakt nebude ve Francii považován za zradu společných zájmů. Jinak bystrý král se velmi mýlil a byl krutě potrestán. Kníže Kaunitz velmi bystře využil (možná,že i zneužil) novou situaci a již dne 1.května 1756 se v sídle francouzských králů ve Versailles na spojenectví Francie a Rakouska. Pro samotnou Francii to byl vítaný krok. Existovala sice vzájemná a dlouhodobá rivalita mezi oběma státy i panovnickými rody, ale katolické Rakousko bylo pro Francii přijatelnější než hrubé protestantské Prusko. Tento samotný fakt sehrál rozhodující roli. Celková smlouva měla prospět především zájmům katolické církve.

Pruský král, jako bystrý politik a nadaný voják pochopil, jaké nebezpečí mu z této spojenecké aliance hrozí, ale přesto nepodnikl ihned žádné kroky k obraně. Když se však ukázalo, že Rusové zvyšují vojenskou aktivitu a zvyšují počty jednotek na pruské hranici rozhodl se nečekaně a rychle zasadit nepříteli první úder. V červnu 1756 začal s operacemi proti Rusku. Zároveň však vyhodnotil soustřeďování rakouských vojsk v Čechách, na Moravě a dokonce i v Uhrách, armáda Rakouska se připravovala na novou válku či nové vojenské tažení. Pruský král se snažil nejprve diplomatickou cestou zjistit úmysly císařovny, ale dříve. Než obdržel uspokojivou odpověď vídeňského dvora, získal v holandském Haagu zásadní tajnou informaci o celkovém připraveném komplotu proti Prusku. Byl to holandský diplomat-velvyslanec Swart. Který informoval krále, že Rakousko spolu s Ruskem připravují na rok 1757 odvetná opatření proti Prusku. Proto Bedřich rozhodl o rychlém nasazení jednotek a neprodleně zahájil vojenské operace jak proti Rusku tak i proti Rakousku a to dříve, něž oba státy budou vojensky připraveni

Dnes již víme, že zvědem či informátorem o celkové politické situaci jak v Rakousku tak i v Sasku byl tamější kancléř Menzel, který podával(prodával) Bedřichovi zprávy o celkové náladě ve Vídni a o válečných přípravách a chystané spolupráci se Saskem. Bedřich II. věděl již v letech 1744-45 se Sasko postavilo proti němu. Rozhodl se proto nejprve napadnout Sasko a získat tak výchozí prostor pro další válečné operace proti Rakousku. Bedřichovi šlo v prvé řadě o vybudování silné vojenské základny na Labi. Dříve než zahájil vlastní válečné operace, odeslal do Vídně ultimatum s žádostí o vyjádření se k jeho nabídce zachování míru a tedy statutu quo.Vídeň však poslala odmítavou odpověď.

Začíná další etapa války ve střední Evropě, kterou nazýváme válkou sedmiletou.

[Altmann]

Prusko mělo k dispozici celkem 126 000 mužů ve zbraní, vesměs dobře vycvičené a v boji zocelené vojáky a armáda se členila do 126 praporů a 211 švadron. Mezi jezdectvem byla jedna švadrona nám známá jako „Garde du Corps“, 12 kyrysnických pluků po pěti švadronách, dále deset dragounských pluků se stejným počtem švadron, osm husarských pluků po deseti švadronách a pluk tak zvaných „Bosňáků“. Armáda měl k dispozici celkem 126 děl. V průběhu dalšího roku došlo k posílení armády a celkový stav se tak zvýšil na 147 000 mužů v celkem 132 praporech a 213 jezdeckých švadronách.

Rakouská armáda.
Rakušané měli na samém začátku války 177 444 mužů ve zbrani a z tohoto počtu bylo celkem 31 678 příslušníků jízdy členěných v 18 kyrysnických plucích,12 dragounských a 10 husarských. Dále můžeme připočítat 1000 mužů tak zvaných hraničářských husarů.

Saska armáda:
Sasové měli k dispozici celkem 25 pěších praporů a 32 jezdeckých švadron. Saská armáda měla celkem 21 000 vojáků.

Pruský král Bedřich II. měl svoji armádu rozloženou ve třech armádních sborech. První sbor pod velením maršála Lehwadta, sbor měl za úkol obranu východní hranice Pruska. Druhý armádní sbor pod maršálem Kurtem Kryštofem hrabětem Schwerinem (1684-1757) měl chránit či bránit Slezsko a třetí sbor, pod přímým velením krále byl připraven k přímému boji se Saskem.
Dne 29. srpna 1756 překročila pruská armáda pod přímým velením krále hranice Saska a zaútočila na saskou armádu soustředěnou v Pirně. Dne 10.září se podařilo obsadit Drážďany a v Torgavě byl ustaven polní vojenský komisariát, který převzal faktickou moc v obsazeném Sasku. Do čela byl postaven ministr von Borcke. Saská armáda byla obklíčená v Pirně a tak byla Schwerinova armáda stažena ze Slezska s určením k posílení sboru Bedřicha a tyto dva sbory byly určeny k tažení do Čech.Současně byl pověřen generál skotského původu Jiří Karel Keith, lord Marishall ( 1693-1778) k zahájení „české operace“. Dne 13.září pruská armáda pod velením Schwerina pronikla do Čech.
Císařovna Marie Terezie se rozhodla(rádci rozhodují!) postavit proti pronikajícímu nepříteli armádu vedenou maršálem irského původu Maxmiliánem Ulyssem, hr.Brownem,baronem z Gamus a Monte Annia (1705-1757). Sbor se kterým Browne vyrazil směrem na sever měl 35 000 vojáků. Dne 30.září překročili Prusové českou zemskou hranici a dne 1.října se střetli s rakouským vojskem v bitvě u Lovosic. Brownovym úkolem bylo zabránit vstupu pruské armády do Čech a vlastní postup do Saska s cílem pomoci obleženým saským vojákům v Pirně.

Pruská armáda v bitvě u Lovosic měla zhruba 28000 vojáků (26 pěších praporů a 41 jezdeckých švadron). Vlastní bitva začala v časných ranních hodinách. Bedřich zaujal postavení mezi vrchem Lovošem a vrchem Homolkou, kde za pěchotou pravého křídla soustředil svoji veškerou jízdu. Po těžkém dělostřeleckém souboji se Prusům podařilo vytlačit Rakouskou pěchotu z předpolí Levoše. Bedřich se domníval že Rakušané se rozhodli překročit řeku Labe a proto se rozhodl zaútočit vlastními jezdeckými pluky na rakouskou jízdu. U obce Sukovice narazili pruští kyrysníci na rakouské husary a dragouny,posílené dvanácti četami karabiníků a granátníků na koních pod velením hraběte O Donella. V tomto okamžiku rakouští dragouni pluku arcivévody Josefa vpadli útočníkům do boku a scházelo jen málo, aby je zcela zničili. Král v této kritické chvíli vyslal ohroženým kyrysníkům na pomoc osm švadron Bayreuthských dragounů, kteří dokázali pruskou jízdu zachránit. Na levém křídle se ale Rakušanům podařilo pruskou jízdu vytlačit a mohli opět zaujmout pozice na úpatí vrchu Homolky.
Otřesena pruská jízda se však opět zformovala a bez dalšího rozkazu svého krále zahájila nový útok na rakouské pozice. V úzkém prostoru se však nemohla rozvinout a dostala se do soustředěné palby rakouské pěchoty. Rakušanům se podařilo útočící jízdu rozdělit a v nepořádku je zahnat do bahnitého údolí potoka Modly a zde byla většina vojáků zajata. Jen malé skupině Szekelských husarů, kteří tvořili slabý střední sled, se podařilo částečně zachránit. Stejně jako Prusové, tak i Rakušané byli bojem vyčerpáni a nebyli schopni ustupujícího nepřítele pronásledovat. Nebylo to vítězství, ale také to nebyla prohraná bitva!
Král nepovažoval situaci za ztracenou a snažil se za cenu velkých ztrát své výhodné taktické postavení na Lovoši udržet. Postupně posiloval své jednotky a v nočních hodinách zahájil nový útok proti Brownemu.Kolem půlnoci pronikl až k Lovosicím a po krátkém, ale prudkém boji město obsadil. Browne pod tlakem Prusů vydal rozkaz k ústupu (toto rozhodnutí nebylo moudré jak dokazuji vojenští historici). Ztráty v bitvě u Lovosic nebyly velké. Obě nepřátelské strany ztratili do 3000 mužů. Prusové považuji bitvu u Lovosic za své jasné vítězství, jde o sporné, dokonce velmi sporné vítězství, neboť pruská jízda byla zdecimována a nebylo možno, aby král Pruský se svoji armádou zahájil tažení do nitra Čech. Bohužel saská vojska tlak nepřítele nevydržela a kapitulovala v Pirně dne 16.října 1756.

Konec roku, zima a plískanice donutila Bedřich stáhnout armádu z Čech a své jednotky rozložit v zimním stanovišti v Sasku, ale i ve Slezsku. Tažení pro pruského krále nedopadlo dle jeho představ. Naopak v průběhu zimy a časného jara roku 1757 se Rakousku, ale hlavně rakouské diplomacii podařilo posílit spojenecké závazky. Francie se zavázala poslat do války k operacím na Rýně armádu o síle 105000 mužů a navíc ještě armádu posílit o 10000 nově najatých žoldneřů rekrutovaných z Německa. Rusové soustředilo na 80000 vojáků v Livonsku a Švédové se zavázali poslat svých 20000 vojáků na pomoc spojencům. Kupodivu i říšská knížata se přihlásila s nabídkou a pomocí 30000 mužů ve zbroji. Rakouské generalitě se v krátké době podařilo navýšit početní stav armády v Čechách i na Moravě o 150000 mužů a tak celkový stav armády Marie Terezie dosahoval 250000 mužů, což byl dvojnásobek armády Pruska.

Bedřich se mohl spolehnout na sbor o síle 45000 mužů naverbovaných Angličany v Hannoversku,Hesensku v Brunšviku. Zároveň jako zkušený stratég věděl,že musí rychle zaútočit
na císařské než se armády nepřítele spojí. Vytvořil celkem čtyři armády. Dvě armády určené pro bojiště v Sasku. Zde jedné armádě velel on sám a druhé polní maršál princ Mořic Desavský (1712-1760) tedy syn nám známého Leopolda z Anhaltu-Dessavska.( Je znám i pod názvem „starý Desavský“). Třetímu sboru v Lužici velel August Vilém vévoda brunšvicko-lünebursko-beverenský (1715-1781). Poslednímu sboru Slezskému velel maršál Schwerin.

Válečné operace či snad příprava na boj a vlastní mobilizace byly zahájeny 14. dubna a již 21. dubna se zhruba 20000 pruských vojáků vedených Bevernem střetlo zhruba s 16000 Rakušany, kterým velel generál Königgsseg u Liberce. Na straně Prusů bylo v boji angažováno 25 jezdeckých švadron a Rakušané jich měli 29. Střetnutí bylo tvrdé a Prusům se podařilo zlomit odpor našich statečných vojáků a postoupit do českého vnitrozemí. Dne 2. května došlo k menšímu střetnutí u Mladé Boleslavi a zde zahynul pruský generál Hartwig Karel von Wartenberg (1717-1757). V této kritické situaci, tedy v době kdy do Čech pronikají Pruské jednotky pověřuje císařovna svého švagra Karla Lotrinského vedením dalších vojenských operací. Karlovi se podařilo v Praze a v okolí Prahy soustředit na 70000 vojáků. Pro vlastní obranu města ponechal zhruba 10000 vojáků a svoji polní armádu rozmístil východně od Prahy. V sestavě armády bylo 12000 jezdců ve 132 švadronách. Král Pruský, Bedřich nařídil generálovi Keithovi oblehnout se svým oddílem ,který měl sílu 32000 vojáku Prahu od západu a sám dne 5. května překročil jižně od Prahy Vltavu a postoupil do prostoru Dolní Počernice. Celkový početní stav pruské armády posílený i příchodem sboru Schwerina činil asi 65000 vojáků a z tohoto počtu bylo 17000 jezdců v 113 švadronách.

Rakouské jednotky,které se domnívali,že úder nepřítele na Prahu přijde ze severu se museli rychle přeskupit a postavit se k obraně v prostoru Štěrboholy a Kyje. Jihozápadně od Štěrbohol bylo soustředěno na 100 rakouských jezdeckých švadron, které se svým pravým křídlem opřely o dolnoměcholupský rybník.
V deset hodin dopoledne zahájil Bedřich útočné akce. Pruská pěchota na levém křídle se dala jako první na postup a sám maršál Schwerin osobně uvedl v pohyb jezdecké jednotky vedené princem Schönalchem. Dvacet jezdeckých švadron zaútočilo na první rakouský sled.Náhle nečekaně ze zadu a z boku zaútočili rakouští husaři a zadrželi útok nepřítele.V tomto kritickém bodě střetnutí nasadil Bedřich další jízdu a to dragouny vedené generálem jezdectva Hansem Joachimem Zeithenem. Toto prudké a nečekané střetnutí však pro Prusy končí ústupem. Zároveň se pozice Prusů zhoršila i na levém křídle a tak hrdinný Schwerin s praporem v ruce vedl osobně prušáky do boje proti našim vojákům v prostoru Šterbrhol a generál zde nachází svoji smrt.
Krizi na pruské straně zažehnal generál Zeithen, který shromáždil na 45 jezdeckých švadron a vedl je do boku rakouské jízdy. Útok se zdařil naše jednotky jsou uvedeny ve zmatek, který se však přenesl i do řad pěchoty, která byla postupně z bojiště vytlačená. Zeithenovo jezdectvo proniklo při tomto útoku až do Nuslí. Pravé křídlo nepřítele zaútočilo směrem na Žižkov, ale zde pruský útok narazil na čerstvou rakouskou pěchotu a útok ztroskotal neb do srážky se zapojili i tři rakouské jezdecké pluky. Rakušané rozdrtili jízdu generála Penavaireho, ale vyčerpaní rakouští vojáci se museli stáhnout za brány města.
Poblíže Žižkova byla umístěna pěchota,které velel tehdy podplukovník Gideon Arnošt Laudon (1717-1790), který na toto místo byl převelen od Likanského hraničního pluku a čelil pruským oddílům generála Keitha. Pruský generál Keith měl rozkaz pomoci ve směru ze západu na sever postupujícím Prusům a právě Laudonův statečný odpor tuto akci znemožnil. Při těchto akcích málem přišel o život další pruský generál, kterým byl Vilém von Seydlitz ( 1721-1773). Stalo se tak při jeho snaze přebrodit Vltavu.

[Altmann]

Bitva o Prahu, která je více známá jako bitva u Šterbohol byla sice porážkou naší armády, ale zároveň se na 45000 mužů zachránilo za hradbami města, které byl Bedřich nucen obléhat. Boj byl krutý a na obou stranách byly ztráty na zajatých,zabitých a raněných velké, ale téměř stejné. Hovoříme o počtu dosahující číslici 24000 mužů. Na rakouské straně na následky zranění zemřel druhý den po bitvě i nejvyšší velitel maršál Browne, který je pohřbený v kostele sv. Josefa v Praze na náměstí Republiky. Jeho hrob lze navštívit.
Bedřich Prahu rozhodně nešetřil a tak město nechal odstřelovat těžkými děly a náboji s hořlavinou, ztráty byly značné a škody veliké a to zvláště na nám milých Hradčanech a Malé straně. Poškozená byla i katedrála sv. Víta a náhrobky českých knížat a králů v kaplích kolem kněžiště. Obléhání města trvalo do 19.června, po vítězné bitvě u Kolína se Prusové museli s přáním město pokořit, sami s ostudou stáhnout a ustoupit od Prahy i z Čech.

Jistě bude zajímavé připomenout si situaci v obležené Praze. Zde situace byla den po dni stále obtížnější a stálé bombardování mělo vliv na psychiku obyvatelstva, ale i vojáků.. První příznakem možné tragedie bylo i zhoršení zásobování města potravinami. Toho si byl vědom nejen Karel Lotrinský, ale ani Vídeň neměla zájem na delším utrpení města a jeho obyvatelstva . Císařovna nařídila maršálkovi Leopoldu hraběti Daunovi (1705-1766) zahájit tažení z Moravy na pomoc Praze. Daunova armáda byl silná a připravena, síla 53790 vojáků byla bezesporu pro Bedřicha hrozbou. Jezdecké jednotky v síle 18 630 jezdců to byl předvoj pod velením generála Františka Nadásdyho a byl členěn do devíti praporu pěchoty a čtyř granátnických setnin a šedesát švadron jízdy především husaři a saská lehká jízda. Nadásdymu byli podřízení podmaršálkové Moroz a Ondřej Hadik (1710-1790). Celkem byl předvoj o síle 6200 mužů a 8720 jezdců jednou z možností jak rychle pomoci obležené Praze.
První armádní sled tvořilo celkem 13550 mužů a 3640 jezdců zařazených do 19 praporů pěchoty (pluky arcivévody Karla, dále Moltkeho,Puebly, Ahremberga, Dauna a Haracha), dále 13 granátnických setnin stejných pluků a 33 švadron, z nichž 6 bylo švadron kyrysnických hraběte Serbelloniho a dalších 27 patřilo k plukům Savojskému, Kolowratovu a Porporatiho.
V druhém sledu, který měl 9650 pěšáků a 3490 jezdců bylo celkem 14 praporů pěchoty pluku Neippergova, Gaisruckova,Hallerova,Deutschmeister, Baden-Baden a Botta. K nim ještě přibylo 12 setnin granátníků, 36 švadron jízdy a to kyrysníckého pluku Portugalského, Schmerzingova, Gelhaye, pluku Staromodenského a dragounů Sasko-Gothajských a pluku de Ligne.
Daun nezapomněl ani na zálohy a tak záložní sbor s 5760 muži pěchoty pluků Los Rios, pluku Salmova, Platzova, Starhembergova, pluku d´Arbergova a Sasko-Gothajského, Mercyho a de Ligne. Dalších 2700 jezdců byli jednak Württenberští a Mladomodenští dragouni a O Donellovi a Birkenfeldští kyrysníci.

Maršálek Daun převzal Sorbelloiho sbor a dne 4. května, tedy dva dny před bitvou u Prahy a nařídil pluku přesun k hlavnímu městu království. Zhruba na 30000 vojáků Daunovi armády, která se z Moravy přesouvala od Jihlavy směrem na Golčův Jeníkov, Čáslav a Kutnou Horu, dorazilo dne 6. května přes Poděbrady do Sadské a předvoj vedený podmaršálkem Publeou se dostal dokonce do Úval. Protože Daun v této době neznal výsledek bitvy u Prahy, postoupil 7.května až k Českému Brodu. Dne 9.května se do přímého styky s Daunovými vojáky dostal pruský generál jízdy Zeithen, který se svými 48 švadronami prováděl rekognoskaci terénu. Došlo však jen k drobným šarvátkám. Když se Daun o tomto malém střetnutí dozvěděl, stáhl ve dnech 9-10. května své vojáky do Pláňan a postavil se 11.května v prostoru Kolína. Dne 13.května se Daun posunul trochu zpět mezi Kolín a Kutnou Horu, kde se spojil se 16000 vojáky sboru Nadásdyho, kteří se právě přesunuli od Čáslavi.

Když se Pruský král dozvěděl o blížící se armádě maršálka Dauna, která měla za úkol odlehčení Praze, rozhodl se 10.května k vyslání sboru o síle 20000 mužů vévody z Bevern vstříc Daunovi. Bevernuv sbor měl 24 praporu pěchoty a 80 švadron jízdy, do jejichž čela byli postaveni jak Zeithen tak i Seydlitz. Bevern postupoval za Daunem po stejné trase ve směru na Český Brod a dále ke Kolínu. K Daunovi se připojili další posily a stav armády se postupně zvyšoval až na 53000 mužů. Když Bevern 5.června postoupil z Kolína ke Kutné Hoře, stáhl se Daun až k Německému Brodu a 6.června dosáhl Golčova Jeníkova. V té době se situace v Praze začala stávat pro obležené docela napjatou a Karel Lotrinský poslal do Vídně zprávu, že se ztěží udrží do 20.června, nepřijde-li pomoc. Císařovna na základě této hrozivé informace nařídila Daunovi okamžitý útok na Bedřichovu armádu a pomoci Praze. Dne 12.června zahájil proto Daun pochod od Golčova Jeníkova a postoupil až k Červeným Janovicím. Ve stejný den dorazil od Mladějovic. Dopoledne dne 16.června postoupilo jeho vojsko od okolí Rychnova, kde se ve dvou sledech rozložilo táborem.
Zde setrvala Daunova armáda až do 17.června, kdy současně pruský král po zprávě o tomto Daunově přesunu ve směru na Kolín a na Prahu se rozhodl zanechat obléhání města i když zde ponechal nepatrný počet vojáků snad jako pozorovatelů. Král se vypravil s 12000 vojáky vstříc postupujícímu Daunovi. U Kouřimi se král spojil s jednotkami Beverna a rychlým postupem se dostal k Pláňanům a zde si zřídil své velitelské stanoviště. Maršálek Daun, který byl informován o králově postupu, změnil ihned své postavení, tak,že rakouské pravé křídlo rozložil na Kamhájeckém vrchu a na výšinách božických umístil své levé křídlo. Do středu svého postavení situoval jízdu Stampachovu spolu s divizí podmaršálka Wieda, který kryl levý bok u Svojšic. Jezdecký sbor hraběte Nadásdyho tábořil na okraji křečkohřského lesíku. Přesuny probíhali v noci a vojáci museli odpočívat s připravenou zbraní a nesměly se rozdělávat ohně.

Bedřich II, který sledoval terén z věže pláňanského kostela však neměl dokonalý přehled o celkové situaci a Daunově armádě, rozhodl se postupovat po silnici směrem na Kolín a vyslal proto průzkumný předvoj, který se skládal z 55 švadron pod velením Zeithena a sedmi praporu pod generálem Hülsenem. Tito velitelé pochodovali ve dvou rovnoběžných sledech, vedle sebe po silnicí. Za tímto předvojem postupovala Bedřichova armáda ve třech sledech. První sled o síle 16 praporů pěchoty a 7 švadron ( na hlavní silnici) ve druhém sledu byl zbytek pěchoty a několik dalších jezdeckých švadron. Třetí sled tvořila jízda a zde byly některé švadrony určeny ke krytí boků postupující armády. Východně od Pláňan spatřil konečně král rakouské postavení a nechal svoji armádu dál pochodovat po silnici ve vzdálenosti 2500 kroků podél čela bitevního položení Daunovy armády.
Pokud budeme porovnávat toto tažení se starší mapou, je nám jasné,že se Prusové rozložili ve třech sledech na silnici od Nového Města až k hostinci „U zlatého slunce“ kde si Bedřich v průběhu bitvy vytvořil pozorovatelnu. Jejich postavení pokračovalo až k obci Bříství a za zády měli vesnice Vítězov a Bedřichov. Postavení armády proti Kamhájku a také proti jízdě stažené sem od obce Křečhoře. Daunova armáda byla rozložena mezi Přehozí ve směru na Poboř a Hradenín a dále od Svojšic a Rychnova a na Kamhájecký vrch a odtud k Chocenicím a ke Křečhoři. (Na nových mapách mnohé obce již nejsou zaneseny!)

http://www.bellum.cz/bitva-u-kolina.html

[Altmann]

BITVA:
Dne 18.června 1757 (tedy den kdy slavně byl pruský král našimi jednotkami poražen!)

O osmé hodině ranní (Prusové uvádějí začátek bitvy až hodinou desátou) se dostal pruský přední sled k zmiňovanému hostinci a zde se vojáci na pokyn svého vůdce a krále zastavili. Král z pozorovatelny sledoval rozložení Rakouských jednotek a rozhodl o konečném postavení Pruských vojáků. To se skládala z vlastního předvoje, který toho dne tvořilo 6 granátnických praporů a čtyři prapory pěchoty pluku Münchow a Schultz a 5 švadron Stechowských dragounů. První sled měl (zhruba) 14 praporů pěchoty pluků Hülsen, Anhalt, Bevern, Bornstedt, Mantauffel,, prince Mořice, Kalkstein a 31 švadron jízdy kyrysníků. Kyrysníci byli jednak z králova osobního pluku a dále z pluku Kyau, Krockow, Driesen a Schönaich. Velitelem prvního sledu byl princ Mořic Anhalt-Desavský.
Druhý sled byl sestaven z 8 praporů pěchoty a granátníků pluku Word, Kreytzen, prince Jindřicha a 15 dragounských pluků Katte, Blankensee a Meinicke. Jezdectvo, které bylo v záloze vedl do boje Seydlitz a bylo to 65 švadron jízdy. Z tohoto počtu bylo 10 švadron z kyrysnických pluků Rochow a prince pruského a dále z pěti švadron Normannových dragounů a 50 švadron husarů. Pruská armáda tedy měla celkem 32 praporů pěchoty a 116 jezdeckých švadron. Schopní velící generálové byli Hülsen, Panavaire, Treskow, Bevern,Krockow, Krosigk, Panwitz, Manstein, Schönalch, Normann, Ingersleben, Putkammer a princ Brunšvický. Pruská armáda měla k dispozici 64 lehkých děl a 28 děl těžkých.

Před vlastním zahájením bitvy bylo členění Daunovy armády následující. Předvoj nebo se také uvádí avantgarda, jejím velitelem byl generál jízdy František Nadásdy, byla tvořena 28 švadronami podmaršálka Ondřeje Hadika, dále devíti prapory generálmajora Becka a 32 švadronami podmaršálka barona Moroze. První sled tvořilo 18 švadron generála jízdy hraběte Stampacha a podmaršálka hraběte Kolowrata, dále 8 praporů polního zbrojmistra hraběte Colloráda a podmaršálka hraběte Puebly. Dále 11 praporů polního zbrojmistra barona Marschalla a podmaršálka barona Andlaua a konečně 21 švadrona podmaršálka Wöllwartha, 7 praporů podmaršálka barona Sincere, 7 praporů podmaršálka hraběte Starhemberga a 21 švadron podmaršálka hraběte O Donesla. V záloze měl Daun 14 švadron podmaršálka hraběte Lützova, 9 praporů podmaršálka hraběte Wieda a 12 švadron podmaršálka barona Lutzova II. Celkem hovoříme o 51 prapor pěchoty a 171 švadron jízdy. K tomu je nutno připočítat 93 lehkých dělostřeleckých baterii a 61 těžkých děl či kanonů. Celkem to bylo 54000 mužů z toho 35000 mužů pěchoty 19000 jezdců. Prusové byli slabší, protože měli k dispozici jen 33000 vojáků a v tomto počtu 19000 mužů pěchoty a 14000 jezdeckých. Nutno však přiznat, že Prusové vynikali lepší organizaci i výcvikem svých jednotek.

Dne 18.června 1757 ráno ležela nad krajem mlha, která se rozptýlila krátce před desátou hodinou. Kolem šesté hodiny ranní pruský generál Treskow se svými pěti prapory pěchoty a 20 husarskými švadronami obsadil Pláňany a severně ležící výšiny. To bylo v době, kdy vyrazili ony již zmíněné tři kolony pruského vojska po silnici ke Kolínu vstříc své záhubě. Do prvního střetu se dostaly jen s malým Daunovým oddílem hraničířů a s husarskou brigádou Boboszayovu, ale i tu dokázal vrhnou zpět. Nadásdymu se pak podařilo tuto ustupující brigádu zachytit u Bříství a začlenit ji do svého sboru. Ten se pak s celou masou svého jezdectva postavil severně od Krečhoře.
http://www.turistika.cz/mista/krechor-p ... y-u-kolina

V hostinci U zlatého lva vydal pruský král svůj bitevní rozkaz ( LÓrdre de bataille). Podle tohoto plánu bylo nařízeno, že pruská armáda zaútočí na pravé Daunovo křídlo, přičemž Zeithen svými 55 švadronami se pokusí vytlačit Nadásdyho a bude tak krýt vlastní pěchotě její levý bok. Generálmajor Hülsen měl s celou svoji avantgardou (7 praporů pěchoty,5 jezdeckých švadron a 6 těžkých děl) sledovat Ziethenův postup, zmocnit se Krečhoře a pak obrátit vojsko proti pravému nepřátelskému křídlu. Armáda měla ve vzdálenosti asi 1000 kroků následovat ve směru na Bedřichov a lesík(dubinu) u Kamhájku, jižně od Křečhoře se měla obrátit doprava, kníže Mořic z Anhaltu-Dessau měl se svým levým křídlem podporovat Hülsenův útok a vévoda z Bevernu se měl starat o pravé křídlo. Generál Penavaire se měl se svými 30 švadronami držet na levém křídle a být připraven k možnému zásahu. Za levým křídlem zůstala ještě záloha patnácti švadron generálmajora Krosigka. Pravé křídlo měl krýt šestnácti švadronami generálmajor Schönaich. Hlavním cílem tohoto plánu byla ataka levým křídlem Daunovo pravé křídlo přičemž vlastní pravé křídlo se mělo udržet.
Jakmile Daun pochopil zámysl nepřítele, přemístil svoji zálohu z levého křídla a posílil střed. Ve stejné době Nadásdy umístil jízdu severně od Křečhoře čelem na západ s cílem napadnout Prusy z boku a v případě,že by začali útočit na výšiny. Taková byla situace kolem 11 30 hod.

Když Zeithen napadl Nádásdyho, ten ihned shromáždil své jezdce mezi dubinou a Radovesicemi, tedy jižně od Křečhoře. Tím,že Daun přesunul velkou část své armády, musela záloha podmaršálka Weida zrychleně zaujmout postavení bočně od Křečhoře. V této době obec obsadila pěchota, především Chorvati a bylo tam umístěno i záložní dělostřelectvo. Bezprostředně za lesíkem stály tři saské pluku lehké jízdy.

[Altmann]

Generál Hülsen, který nebyl informován o tomto novém postavení Daunových jednotek (vytočení čelem proti hlavní silnici nad Křečhoří) pronikl až k výšině u Kutlíře a obrátil se k útoku v domnění,že se mu podařilo prorazit rakouské pravé křídlo. Došlo k tvrdému boji a Prusové se zmocnili jak Kutlíře tak Kamhájku i Krečhoře, ale přece jen byli zadrženi statečnosti Weidovi pěchoty za podpory divize Starhenbergovy. Rakušané stříleli proti neustále postupující pruské pěchotě kartáčovými střelami, které působili na pruské straně doslovný masakr.

Na výšině jižně od kopce Bříství narazily na vpřed se deroucí pruské prapory na jízdu Benedikta Dauna a musely čelit tomuto útoku. Ta odbočila a na jejich místo nastupují pluky Deutschmaister,Baden-Baden, a pluk Botta. Došlo k velmi tvrdému střetu a k boji na bodáky, přičemž se celkem sedmkráte seřadily zdecimované řady do nových útoků. V těchto střídavě úspěšných bojích se vyznamenal major Suro pluk č.4 (Deutschmaistři) a plukovník kníže Kinský, velitel pluku Botta. Boje se zde protáhly až do třetí hodiny odpolední, kdy náhle vojáci pruského generála Mansteina, kteří stáli ve středu frontové linie zahájili postup na Chocenice. Když pruský král zjistil,že Manstein postupuje proti jeho rozkazu a nařízení, sám se rozjel do středu linie ve snaze zadržet postupující vojáky, ale ti již byli daleko a tak museli být v akci ponecháni. Mansteinovo rozhodnutí narušilo střed kam museli Prusové rychle přemístit 4 prapory pěchoty, ale tím zároveň oslabili síly svého prvního sledu. Důsledkem této chyby bylo, že hlavní sily pruské armády se rozvinula vzdálená nejméně 1000 kroků od Hülsenova předvoje. Prapory prvního sledu, když se chtěli spojit s postupujícími Hülsenem, museli se obrátit vlevo a dostaly se tak do prudké palby Rakušanů.
Daun, když viděl nastupovat v bojích u Křečhoře nepřátelskou jízdu, nechal nastoupit do tohoto prostoru druhý sled tj. divizi Starhenbergovu, za boční postavení Wiedovo. Byla sem také přiblížena divize O´Donellova. Hülsenovi se sice na čas podařilo získat dubový lesík, ale byl pak z lesíka Rakušany vyhnán a to na stálo. Po ústupu z lesíka Hülsen útočil i nadále na rakouský bok, ale již zasáhlo rakouské dělostřelectvo a působilo Prusům těžké ztráty. Hülsen si proto v této chvíli vyžádal podporu jízdy a zahájil nový soustředěný útok levého křídla tak tvrdě, že došlo k prolomení Rakouské obrany(bitevní čáry či postavení). Byly to prapory pluku Los Rios a Platz, které byly nuceny ustupovat pod tlakem Normannových dragounů. Prusové ustupující pronásledovali, ale narazili na statečné vojáky Kellerova uherského pluku, kteří dokázali postupující zadržet. Také v lesíku se statečně drželi vojáci pluku Neipperg. V té době zároveň hrozilo Rakouským oddílům nebezpečí napadaní zezadu a tak velitel pěšího pluku arcivévody Karla, plukovník Siskowic třetí a čtvrtou řadu obrátil čelem vpravo a nechal druhou a prvou pálit na útočícího nepřítele. Tehdy byl rakouský střed ohrožen zezadu i z boku. V tom vyrazila rakouská jízda a vpadla Prusům do levého boku a i když byl jejich útok zadržen, přece jen se podařilo podmaršálkovi Wiedovi opět soustředit bojující a zaujmout nové postavení.

Mezi třetí a čtvrtou hodinou již neměl král další pěchotu, kterou by Hülsenovi mohl poslat na pomoc a tak vyslal alespoň jízdu Penavaireho. Ta se ale dostala do soustředěné palby rakouských děl a musela se vrátit. Na pomoc ještě přispěchal Seydlitz s deseti švadronami, ale ty byli napadeni rakouskými jezdci a ustoupili. Tehdy se Penavaire ještě jednou pokusil o nový útok se svými kyrysníky, ale opět neuspěl.. Když král viděl tuto tíživou situaci postavil se sám do čela kyrysníků a vedl je do boje. Ale ani oni nedokázali překonat naše dělostřelce a museli ustoupit. To bylo krátce před čtvrtou hodinou odpolední. Tehdy ještě stály prapory pěchoty generála Hülsena a prince Mořice Desavského na výšině mezi dubinou a Chocenicemi, ale nepomohl zde ani nový výpad čerstvých švadron. I tento útok byl zachycen rakouskou pěchotou a odražen.
http://www.studenyalipnice.cz/bitvy.html

V tomto okamžiku, v okamžiku, kdy bylo nutno učinit správné rozhodnutí to byl právě náš maršálek Daun, který vydal rozkaz k boji své jezdecké záloze. Byli to tři saské pluky pod velením princů Albrechta, Karla a hraběte Brühla, které pod vedením podplukovníka Beckendorfa se pokusili o vyproštění bojující divize hraběte Bedřicha Jiřího Weid-Runkela a které zaútočili na pruskou pěchotu. Ta po prvním útoku sice byla otřesena, ale opět se semkla a začala klást důrazný odpor. A tehdy došlo k oné slavné a památné události a zde hovoříme o statečnosti vojáků dragounského pluku de Ligne ( majitelem pluku byl kníže Ferdinand de Ligne). Byl to však velitel pluků, plukovník Jacgues Florence Francois de Thiennes, později padl v bitvě (Hochkirchská bitva), který si uvědomil vážnost a jedinečnost tohoto okamžiku a i když jeho pluk stál v záloze, rozhodl se samostatně pro útok. Předjel před samotného podmaršálka Dauna a požádal jej o povolení k útoku pro své mladé vojáky, valonské dragouny. Traduje se přesná verze jeho žádosti s tím,že de Thiennes oslovil maršálka francouzsky:
„Permettez moi mon marechal d´atacguer l´enemi“
Daun mu odpovídá:

„Mais,vous ne ferez pas grande chose avec vos blanc-becs“
No a dostalo se mu následující odpovědi:
„Vous Allen le voir“
Poté předjel plukovník před své vojáky (valonské holobrádky) a oslovil je:
„ Blanc-becs! Montrez,gue vous savez mordre sans avoir de barbe, montrez,gue pour mordre il na faut gue des dents et pas de barbe „
/Dovolte mně maršálku zaútočit na nepřítele! Ale nic velkého nesvedete se svými holobrádky!To ještě uvidíte! Holobrádci, ukažte,že dovedete kousat i když nemáte vousy, vždyť ke kousání není zapotřebí vousů, ale zubů./

Po tomto oslovení, či po povzbuzení válečného ducha vojáků, se holobrádci rozjeli a ve spojení se saskou jízdou se jim podařilo nepřítele rozehnat, skvěle zničit či rozprášit. Po tomto skvělém kousku se jezdci obrátili proti pěchotě generála Hülsena, která vystoupila na výšinu západně od lesíka. Snažila se saské jezdce zadržet a obklíčit, ale náhlý, prudký útok pluku de Ligne zastavil nástup Hülsena a jeho pěchota byla donucena vytvořit obranný čtverhran, kteří však holobrádci rozbili a i když byli pod soustavným odstřelováním, donutili pěchotu k ústupu, který se změnil v útěk.

Statečný boj Valonů umožnil hraběti Wiedovi, aby znovu shromáždil svoji pěchotu a zaujal již téměř ztracené postavení. Zatím rozptýlení dragouni pluku de Ligne a znovu a to i jednotlivě vrhali na nepřítele a podnikali hrdinské ataky. Mezi jinými vynikl svoji statečnosti a neohroženosti major de Thoricourt a jeho pobočník poručík Louis de Pforzheim. Po dlouhém, těžkém a vyčerpávajícím boji se konečně Valoni u dubového lesíka shromáždili.

Historici rádi legendu, kterou jsme zde popsali napadají a uvádějí jinou:
Údajně se maršálek Daun nenacházel na onom místě, kde jej plukovník de Thiennes oslovil, ale na docela opačné straně. A tak prý k rozpravě maršálka s plukovníkem nemohlo dojít, snad to mohla být rozprava s Františkem Nadásdym nebo se Serbellonim. Jistě nebude na škodu, pokud budeme věřit té krásně, byť nedoložitelné legendě, rozhovoru maršálka s plukovníkem, tak jak jsme si popsali. Bylo to naše vítězství a to do dnešního dne hlavně německým historikům „nesedí“.

http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/118974

Možná, že pro mnohé toto povídání již bude únavné, ale tato slavná bitva si to rozhodně zaslouží.

Také Weidova divize se musela znovu bránit proti stále dotírajícímu nepříteli a Daunovo jezdectvo se dostávalo do stálých, opakujících se bojů s jezdectvem Prusů. Kolem půl páté odpoledne se podařilo nepřátelskou jízdu vytlačit a pruská pěchota zůstala osamocena. A právě tohoto okamžiku využila rakouská jízda. Generál hrabě Starhemberg s tisícovkou německých jezdců (jde o kontingent z Říše) a generál jízdy hrabě Serbelloni se slavnými savojskými dragouny (pozdější pluk č.13), dále i podmaršálek Benedikt Daun s Kolowratskými dragouny a Kalkreuthovými kyrysníky s podporou kyrysníků podmaršálka Lützowa a Würtenberskými dragouny se vrhli na nepřítelův pravý bok. Útok byl veden s velkým nasazením i masou jezdectva a rozzuření jezdci zlikvidovali 14 praporů pruské pěchoty. Byl to okamžik, kdy se levé křídlo pruské armády rozpadlo a většina pěchoty se dala na ústup směrem k Novému Městu, ale vznesla do boje nepořádek, a chaos. Mnoho pruských vojáků padlo, nebo bylo zajato. Pruská pěchota jak Hülsenova tak prince Mořice Desavského byla rozprášena a prchala z prostoru mezi Chocenicemi a Břístvím k císařské silnici. Pruský král Bedřich si uvědomil, že bitva je ztracena a vydal rozkaz k ústupu směrem na Pláňany a Nymburk.

Generál jízdy František Nadásdy se i přes značnou únavu jízdy (koní i vojáků) pokusil nepřítele pronásledovat, ale obětavý generál Ziethen se snažil krýt prchající pruské vojáky a bránil jezdectvu soustavnému pronásledování což se mu také skutečně podařilo. Statečný generál sám ustoupil k Nymburku při západu slunce.

Bitva u Kolína se řadí mezi velké a slavné bitvy. Pruské prameny připouštějí ztrátu 392 důstojníků 13.376 mužů. Ztráty pěchoty tvořili přibližně 12.000mužů z tohoto počtu je 5.380 zajatců. Dále bylo Prusům ukořistěno 22 praporů a 45 děl.

Rakouská armáda ztratila 360 důstojníků a 7.754 mužů. Sám maršálek Daun byl v boji lehce zraněn.Pluk de Ligne ztratil 28 mužů a 109 koní a není bez zajímavosti, že i když se svými důstojníky vedli těžké boje, nezahynul žádný důstojník. 110 vojáků pluku bylo však zraněno

Naše slavné vítězství a pro Prusy porážka mělo rozhodující vliv na celé vojenské tažení krále Bedřicha II. Obležení Prahy bylo ukončeno. Plukovník (čerstvě povýšený) Gideon Arnošt Laudon dostal rozkaz sledovat ústup pruské armády a se svým oddílem se dostal až do města Zhořelce, kde se z rukou nepřítele, který zajal vídeňského kurýra dozvěděl, že byl císařovnou Marii Terezii povýšen do hodnosti generálmajora.

Poznámka(pod čarou)

Je jisté, že mnozí by toto pojednání napsali o kapánek lépe a jistě o kapánek přesnějí. Mým cílem bylo slovenským přátelům přiblížit bitvu u Kolína v roce 1757, která měla pro naše dějiny takový význam a která pro mnohé naše historiky jako by ani nebyla. Ve Vídeňském Arsenálu je připomínka slavného vítězství věnována armádě a národům císařství, v Praze ve VHU na Žižkově je doba temna. Pokud jste dočetli až sem, děkuji za pozornost.

http://www.vets.estranky.cz/clanky/gale ... ansky.html

[teodor]

http://www.pinterest.com/nvdvoorde/orde ... -chivalry/

[teodor]

Magyar Nemzeti múzeum Budapest