Ruská armáda v cizině.
Odznaky ruské armády založené a udělované v internačních táborech v emigraci:
Anton Ivanovič Děnikin se ve svým pamětech a vzpomínkách, které vydal v emigraci v Berlíně již v roce 1926, zamýšlí, proč byla „Bílá armáda„ rozdrcena právě bolševiky a jejími vojsky. Ani tento zkušený generál neumí dát na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Rozebírá, proč masa bývalých carských důstojníků stála v čele Rudé armády. Jeho závěry mimo jiné hovoří i o terorismu komunistů a internaci rodin důstojníků, kterým nezbývalo než bojovat za vlastní přežití své a své rodiny. Na tomto teroru se jistě nedá budovat demokratická společnost, což (SSSR) Svaz sovětských socialistických republik nikdy nebyl. Připomeneme si jen osud poražených bojovníků armády, kteří se zbraní v ruce bojovali proti tak zvaným „ internacionalistům a proletářům„,které bych dnes nazvali prostě „teroristé“, kterým byla vzorem Francouzská revoluce a teror tehdejších „revolucionářů“ inspiroval i ruské bolševiky.
Ústup byl jediným východiskem. Severní armáda přešla hranice do Finska a částečně do Polska. Sibiřská armáda našla útočiště v Číně. Dobrovolecká armáda soustředěná na jihu Ruska se evakuovala z poloostrova Krym v lednu roku 1920. Vyvstal problém, kde a kam umístit na 136 000 vojáků, důstojníků? Z tohoto počtu bylo na 70 000 vojáků, kteří odmítali složit zbraně a do emigrace odjíždějí ozbrojeni. Armádu bylo nutno rozdělit na menší části .
První armádní sbor, kterému velel generál Kutepov byl umístěn do internačního a sběrného zařízení, které bylo pro vojáky zřízeno na poloostrově Gallipoli.
Kozáci jsou internování v tureckých táborech ( Kabadža, Čataldža). Později jsou však kozáci umístěni na ostrově Lemnos. Loďstvo bylo odesláno do internace v přístavu Bizerta ( Tunis) a štábní důstojníci a celý štáb generála Wrangela byl internován přímo v Konstantinopoli .
Generál Kutepov viděl své vojáky zklamané, zoufalé, apatické. Uvědomil si, že jediná možnost, jak jim vrátit víru v návrat a vítězství je práce, úprava tábora, výstavba a dokončení ubytování. Se svým štábem proto věnovali pozornost každodennímu životu internovaných vojáků. Byl stanoven denní řád a vyžadovala se tvrdá disciplína. V této době chtěli Francouzi ruskou armádu odzbrojit. Generál Kutepov jim vzkázal, že toho mohou dosáhnout jedině silou.
16. července 1921 příslušníci l. armádního sboru instalovali na Gallipoli památník, který byl zasvěcen památce internovaných vojáků v letech 1920-1921, ale zároveň i jako vzpomínka na utrpení zajatých vojáků, z války v roce 1854-1855. Každý ruský voják k tomuto památníku přiložil malý kamínek jako vzpomínku na své druhy ve zbrani.
V těchto lágrech se žít věčně nedalo. Před vojáky byl jediný výběr. Návrat do Ruska, kde je čekala jasná smrt. Nebo odjet za prací do Brazílie, která jim práci i azyl nabízela. A tak již dne 1. února 1921 odjíždějí tito vojáci víry a naděje jednak za prací do Jižní Ameriky, jednak na Balkán do Jugoslávie, Bulharska a dalších zemí, kde později mnozí nacházejí svůj druhý domov.